Armida v Národním divadle: Režie dominovala nad hudbou

V rámci Pražského jara zazněla na jevišti Národního divadla po 36 letech nová premiéra Dvořákovy poslední opery Armida. Mnohokrát zhudebněnou atraktivní tematiku pohanské kouzelnice a křižáckého rytíře zpracoval v jednom z příběhů své epické básně Osvobozený Jeruzalém Torquato Tasso a pro Dvořáka vytvořil zbásněné libreto Tassův český překladatel Jaroslav Vrchlický. Vrchlického zpracování končí motivem vypůjčeným z jiného příběhu Osvobozeného Jeruzaléma, a to zabitím nepoznané milenky v souboji, které je přejaté z příběhu rytíře Tankreda Galilejského.

Libreto je plné orientálního couleur locale, patosu, fantaskních vizí a dějových zvratů. Ve stručnosti: odehrává se během První křížové výpravy k Damašku. Syrský mág Ismen varuje damašského krále Hydraota před silou křižáckého vojska a navrhuje, aby kouzelnice Armida – Hydraotova dcera, o kterou se sám neúspěšně uchází – odešla do tábora mezi křižáky rozsévat rozkol. Armida protestuje, ale nakonec svolí. Zahlédla na lovu rytíře Rinalda, do nějž se zamilovala. Armida přesvědčí lží křižáky, aby jí spěchali na pomoc v boji o damašský trůn. Mezi bojovníky nachází Rinalda. Vůdce výpravy Bohumír z Bouillonu nemá k Armidě důvěru a rozhoduje na Damašek zaútočit až po dobytí Jeruzaléma. Rinald však čekat nechce a odjíždí s Armidou na Ismenově dračím voze do kouzelné zahrady v poušti. Ismenův plán, aby zabila Rinalda, Armida odmítá. Rozhněvaný Ismen proto poradí rytířům Svenovi a Ubaldovi, kteří Rinalda hledají, že ho od Armidy mohou vytrhnout pomocí ukrytého šítu archanděla Michaela. Raněný Rinald posléze v poušti zpytuje svědomí a chce se vrátit do služby Kristu. Uzdraven archandělovým šítem opět vyráží do vřavy boje, ve které neznámý rytíř nejprve zabije Ismena a poté vyzve k boji Rinalda. Rinald povzbuzován křižáky neznámého probodne. Teprve tehdy zjišťuje, že to byla přestrojená Armida. Ta žádá, aby ji pokřtil, protože jen tak se s ním po smrti ještě může setkat. Rinald pokorně přijímá Armidinu smrt jako trest za svůj hřích.

Inscenační historie Dvořákovy Armidy je neustále zmítána dvěma extrémy. První provedení v roce 1904 bylo kritiky přijato negativně pro schématickou a banální výpravu. Další pokus režiséra Ferdinanda Pujmana (1928) opět sklidil kritiku, tentokrát pro příliš avantgardní a modernistickou výpravu. Armidu se poté pokusil vzkřísit dirigent Václav Talich v roce 1941, provedl řadu prospěšných škrtů v partituře, ze kterých vychází i dnešní inscenace Národního divadla. V ní je mimo jiné vynechána i scéna Kouzelné zahrady.

Režisér Jiří Heřman dílo maximálně oprostil od historických souvislostí. Výtvarně bezvadně vyvážená scéna, laděná do studených barev (Dragan Stojčevski), má v přední části Hidraotův královský pokoj s tmavě zelenými soudobými pohovkami. Ve střední vzdušné části oddělované revuální oponou se především odehrávají davové scény dvořanů, tančí zde dervišové v náboženské extázi a šikují se bojovníci křižáckého tábora, v tomto sektoru se také pohybuje pojízdný stupínek – jakýsi symbolický oltář, na kterém se objevuje jak Armida, tak později Rinald. Na tento oltářík sestupuje velký černý kovový kruh, v němž se snáší na začátku zpívající Muezín (Radek Martinec) a na konci odtud odlétá Armidina duše. Je to centrum celého příběhu, v kruhu čaruje Ismen, poté je v něm umístěn velký kříž. Na pozadí této části jeviště se mění otevíratelný horizont ve schodiště, magický pramen a protisvětlem nasvícené klenuté okno. Po otevření horizontu vidíme dlouhý pohled do ve tmě se ztrácejícího třetího plánu zadního jeviště – odtud přicházejí šiky vojáků. Vzhledem k tomu, že se scéna proměňuje, otevírá a uzavírá během hraní, napojil režisér vždy dvě dějství k sobě, představení má jen jednu přestávku.

Hlavní silou – jak jinak u Jiřího Heřmana – je vizuální atraktivita a důmyslnost. Poměrně strohé, přesto velmi elegantní kostýmy doplňuje výborně zpracovaná Stojčevského scéna a brilantní light design Daniela Tesaře. Všechny výtvarné složky jsou zpracovány na české poměry na nadprůměrné úrovni. Jiří Heřman si ve svých vizuálně akcentovaných inscenacích vytvořil vlastní nezaměnitelnou značku. Dobře využívá nekonečné délky zadního jeviště Národního divadla, inscenaci obohacuje opulentní symbolikou a oko diváka neustále stimuluje novými akcemi. V inscenaci Armidy však vnímám, že takový režijní idiom může narážet i na své hranice.

Heřman se znatelně snažil omezit válečný aspekt příběhu a soustředil se spíše na nadčasovost, magické a mytické momenty. Chápu proto, že sbor křižáků maximálně oprostil od zbroje a všechny je oblékl do tmavých obleků s kněžskými kolárky. Jeho metafora nepochybně měla vystavit kritice i klerikální zločiny, nicméně sbor „kněžích“ s meči tím ztratil na mužnosti a divokosti, kterou libreto popisuje. Podobně omezená je postava Rinalda na nerozvážného chlapeckého vůdce ve značkovém obleku, který nedomýšlí důsledky svého jednání. Hlavní dvojici Rinalda a Armidy režisér vymezil i v těch nejvášnivějších partiích minimum fyzického kontaktu, v pohybových aranžích byly jednoznačně zdařilejší davové scény, kde choreograf Marek Svobodník důmyslně rozpohyboval sbor. Heřmanova režie není o vypjatých vášních. Duše umírající Armidy vzlétá k nebesům a zlomený Rinald jen zoufale zmačká vojenskou mapu, na víc jeho puklé srdce nemá sílu.

Jiří Heřman v rozhovoru pro Classic Praha zmínil, že Vrchlického text je „bohužel překombinovaný až příliš květnatý“ a je ho třeba upravit. Úpravy doznala některá archaická slova textu, nicméně jejich záměnou několikrát bohužel zmizel Vrchlického důsledný verš.

Vizuálně mě nejvíce rušila všudypřítomnost Ismenova bájného draka, ten se v libretu objevuje jen na závěr prvního aktu jako zjevení. Draka v podobě obří kostry nosí sboristky nad hlavami jako symbol démonické zlé síly. Neustálé jeho objevování vyvolalo opakovaně v hledišti nechtěný smích. Ať už to byly momenty, kdy drak nakukuje do scény, kouří se mu z nozder, posléze do jeho tlamy Ismen „odloží“ znesvěcený kovový kříž, nebo se před drakovým běsněním schovává za paravanem. Drak nakonec umírajícího Ismena pohltí.

V roli Ismena podal barytonista Svatopluk Sem vynikající interpretační a herecký výkon. Podle mého názoru nejlepší výkon v této inscenaci. Alžběta Poláčková jako Armida oplývá půvabným jevištním zjevem a přesvědčivým hereckým projevem, pěvecky se s rolí vyrovnala dobře, ačkoli tak dramatické zpívání není její obor. Další kvalitní výkon byl Rinald Aleše Brisceina, dlouhá, velmi náročná a jistě únavná role. Pochválit si také zaslouží poustevník Petr Štefana Kocána.

Sbor Národního divadla, rozšířený o externí síly, měl velké rezervy ve srozumitelnosti především v ženských hlasech, které se nepodařilo sbormistru Lukáši Kozubíkovi oblomit.

Dirigent a hudební ředitel Národního divadla Robert Jindra Dvořákovu Armidu nastudoval již podruhé. Ze své první inscenace v ostravské opeře obsadil znovu barytonistu Martina Bártu jako Bohumíra a Martina Šrejmu do role rytíře Svena. Očekával jsem interpretační pojetí, které bude mít zkušenostmi získanou hloubku. Kromě dobře připravených sólistů na mě však hudební provedení zapůsobilo nedodělaným dojmem. Jednotlivé dramatické hudební plochy v Jindrově podání vyzněly staticky a bez vývoje. Obsahovaly minimum agogiky a hudebních nuancí. Orchestr hrál opatrně. Mohu si klást otázku, zda hudební ředitel, zároveň šéfdirigent Košické filharmonie a hlavní hostující dirigent SOČRu, který si za svou první sezónu v Národním divadle kromě repríz vybral pouze jednu premiéru, má dost času a energie se věnovat souboru naplno.

Hodnocení autora recenze: 80%

Antonín Dvořák: Armida
Premiéra 19. května 2023, 19:00 hodin
Národní divadlo v Praze

Inscenační tým
Režie: Jiří Heřman
Hudební nastudování: Robert Jindra
Sbormistr: Lukáš Kozubík
Dramaturgie: Patricie Částková
Choreografie: Marek Svobodník
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Zuzana Rusínová
Světelný design: Daniel Tesař

Obsazení
Hydraot: František Zahradníček
Armida: Alžběta Poláčková
Ismen: Svatopluk Sem
Rinald: Aleš Briscein
Bohumír: Martin Bárta
Petr: Štefan Kocán
Sven: Martin Šrejma
Ubald, hlasatel: Jan Šťáva
Muezín: Radek Martinec
Siréna: Doubravka Součková
Derviš: Patrik Čermák

Sbor Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Balet Opery Národního divadla