Jaký funguje mechanismus mezi hudbou a tancem?

Jako vždy zvídavě pozoruji foyer. Návštěvníci zde kromě sklenic s drinkem hojně a zvědavě drží programové brožury, jimiž se různě pročítají. Také si povšimnu svých kolegů – recenzentů, jak si připravují své bločky na poznámky. Prostor sužuje horko, před kterým se těžko schovává. Mám nutkání se po vzoru ostatních ještě něčím osvěžit, ale nakonec se překonám. Přesně ve 20:02 se otevřou dveře sálu, přičemž při vstupu mě jako první zaujme, že Ingrid Berger Myhre i Lasse Passage se již pohybují po jevišti. V popředí na levé straně je postavený stojan na noty, v pozadí napravo stojí na koberci židle, malý reflektor a kytara. Už tady se znatelně prosazuje kontrast mezi svobodným pohybem a nadiktovaným rytmem, proti kterému se různě ze svých pozic oba tvůrci, jak záhy zjistím, postaví.

Jakmile se pohodlně usadíme do hlediště, světlo jako „tradičně“ nezhasne, ale naopak zůstane až téměř do konce rozsvíceno. Perfomeři přece musí vidět, s kým to vlastně komunikují. Nejprve se nám zdvořile představí a vysvětlí, co v následujících 50 minutách uvidíme, přičemž řečené se téměř shoduje s anotací. Zatímco jeden vnímá rytmus v rámci pohybu, druhý jej chápe jako součást hudby, avšak pro tentokrát si vyzkouší obě polohy a budou se ve svých rolích střídat. Esteticky si libuji v tom, jak se jejich různorodost, a přece prvek společného odráží i v kostýmech, respektive civilních oděvech, které mají na sobě. Spojujícím prvkem jsou tenisky a černé džíny, ale top se liší. Performerka má na sobě mechově zelenou mikinu volného střihu, zatímco hudebník vypasovanou košili v odstínech nebe. Tóny barev však k sobě ladí stejně, jako jejich nonverbální komunikace. Z jejich výrazů vnímám soustředěnost, ale i nadšení pro hru, kterou si pro nás, ale hlavně pro sebe připravili.

Jako první se postaví k pultíku s notami, kde si v různém tempu, pořadí a rytmu přeříkávají rozličná slova, nakonec vyhraje sousloví fish and chips, které neustále opakují. Snaží se najít společný rytmus i formu. Pokouší se o zpěv. To vše se děje bez doprovodu hudebního nástroje, který se prozatím zdá zbytečný. Jako by se chvílemi tvůrci chtěli trumfnout, kdo s koho. Už teď na začátku si vzpomenu na PRIMU Viktora Černického, kterou jsem zhlédla na České taneční platformě. Ještě více mě v názoru, že půjde především o autorské pohrávání si postaveném na podobném principu jako zmíněná inscenace, přesvědčí moment, kdy tvůrci začnou pobíhat po prostoru. Různě se míjí, ale zároveň se napodobují, snaží se být rozdílní, a přece jednolití, což občas působí komicky.

Najednou Passage usedá ke kytaře s cílem hrát píseň s názvem I Wanna Take You Home, přičemž nám ještě jednou zdůrazní, jaká je jeho profese a čemu se věnuje. Stejně tak svou pozici akcentuje Berger Myhre, která se připravuje na tanec. Text písně i tanec jsou záměrně banální, jako by otázku, co znamená tančit na hudbu, oba autoři perfomance ironizovali. Záleží na nás, jak se k oběma způsobům vyjádření postavíme, je to naše volba. Poté si Passage a Berger Myhre role vymění, což má komický účinek. Zatímco hudebník není zběhlý v tanci, performerka zase v hraní na kytaru. Ironie i nadhled panují sálem. Především jde o hru, která však především baví samotné tvůrce, ale jak ještě dlouho dokáže zabavit publikum? Navíc když je tak všechno relativní. Začínám pokukovat po hodinkách, to u mě není nikdy dobré znamení.

Následuje část No Dream, No Go, v níž oba účinkující společně tančí na hudbu ze záznamu ve stylu Hříšného tance. Přijde mi, jako by se pokoušeli analyzovat i tanečně-hudební patos a klišé, která sem tam zamezují v autentickém, opravdovém vyjádření. Kdybych si sama nebyla vědoma jejich hyperboly, přišla by mi jejich perfomance prázdná. Oceňuji, že si na své konto umí udělat legraci, což jde vyčíst i z jejich výrazů. Následně přispěje Berger Myhre pojednáním o mechanismu dvou ozubených kol (jednoho většího a jednoho menšího ), která do sebe svými zoubky zapadají. Nejdůležitější je střed, ve kterém se společně setkávají, zdůrazňuje performerka. Jaká síla je pohání? Je to rytmus? Vnímám to jako metaforu právě vztahu tance a hudby, o čemž mě přesvědčí i intermezzo s paličkami. V rámci něj oba autoři sedí na židlích a pokouší se ťukat do rytmu, který jim udává i hudba ze záznamu. Zároveň se snaží vzájemně sladit. Chvílemi se mi zdá, že hrají mezi sebou, ale i se znějící hudbou rytmický tenis. Paličky využívají i k vizualizaci hudby, protože je k sobě skládají do různých tvarů.

Rytmický tenis pokračuje, i když usednou opět k pultíku s notami, tentokrát i za doprovodu kytary, na kterou už hraje pouze Passage. Světlo se ztlumí, v sále panuje intimní atmosféra. Oba zpívají, jejich text je o obyčejných každodenních věcech, ve kterých rovněž lze najít rytmus, sem tam jej záměrně naruší vzájemným překřikováním. Přece jen i všední dny nabývají svého tempa. Už jenom pití kávy a sledování okolí, v němž lze zaslechnout všelijaké zvuky, v sobě ukrývá tanec i hudbu. A tato poetická tečka ve mně doznívá i dál, když odcházím z divadla a venku začíná pomalu, ale jistě panovat déšť, který krajině udává dost jasný rytmus, ale i pohyb.

Panflutes and Paperwork
Performeři: Ingrid Berger Myhre, Lasse Passage
Hudba: Lasse Passage, Ingrid Berger Myhre
Světelný design: Edwin van Steenbergen
Poradce: Alex Zakkas, Merel Heering
Kostýmy: Min Li
Koprodukce: Dansateliers Rotterdam (NL), Black Box Teater (NO), CSC Bassano Del Grappa (IT), WP Zimmer (BE)
Premiéra: 20. 2. 2019 Theater Rotterdam Schouwburg, Rotterdam (NL)