Luca Benucci: Je důležité respektovat Hudbu a myslet jako hudebník

Nyní působí jako první hornista florentského orchestru Maggio Musicale Fiorentino, vyučuje na škole “CorFraternita” v nedalekém Fiesole. Své znalosti a zkušenosti předává studentům na předních zahraničních univerzitách a konzervatořích v Evropě, Americe i Asii. Je uměleckým ředitelem Mezinárodního festivalu Italian Brass Week, se kterým převzal bronzovou medaili z rukou prezidenta republiky Giorgia Napolitana. Je to k nevíře, ale v jeho diáři existuje i něco jako volný čas. A ten tráví se svými dvěma syny a holduje kuchařskému umění. A protože má rozepsané hned dvě knihy na různá témata, je zřejmé, že s Lucou Benuccim se jistě nikdo nenudí.

Jako první hornista jste spolupracoval s dlouhou řadou špičkových orchestrů, které mají své osobité styly. Ovlivňoval jste je jako vedoucí skupiny, anebo jste se přizpůsoboval?
V minulých letech jsem měl to štěstí, že jsem hrál s předními orchestry, kde je určitě třeba se rychle přizpůsobit, protože každý orchestr má svůj vlastní styl jak ve zvuku, tak v nástrojové hře. Je samozřejmé, že vedoucí skupiny potřebuje na nástrojovou sekci působit, ale musí se to vždy dělat s respektem k ostatním hráčům.

Kde vidíte hlavní rozdíly ve hře hornové skupiny různých orchestrů – Beethoven zní jinak v Berlíně, Chicagu, Miláně a ve Vídni. Jsou tyto rozdíly stále markantní, nebo začínají pomalu mizet?
Jsou velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a orchestrálními styly, ale nejdůležitější je vždy doporučení dirigentů. Osobně jsem hrál Beethovenovu 9. symfonii s Riccardo Mutim, Zubinem Mehtou, Danielem Barenboimem, Giuseppem Sinopolima s dalšími, a všichni říkali skupině to samé, včetně například instrukcí k tomu, jak hrát nebo nehrát staccata. Vždy je důležité respektovat Hudbu a myslet jako hudebník. Žádná země nebo orchestr nezmění styly skladatelů, proto musíme porozumět tomu, jak by to hráli oni ve své době a hrát to tak i dnes.

Vyučujete a vedete kurzy po celém světě. První hornista je pro skupinu žešťů stejně významný jako první flétnista pro dřevěné hudební nástroje – jak stoupá podle Vašich zkušeností úroveň studentů?
Každý člen orchestru je velmi důležitý, ale jsou mezi nimi rozdíly v rolích a odpovědnosti. První horna je jedna z nejnáročnějších pozic jak kvůli nástroji, tak kvůli množství sól, která hrajeme během každé symfonie. Učím své studenty radosti z hudby, aby hráli s láskou a vášní a cvičili hru na nástroj tak, jako sportovci. Moji studenti jsou dnes po celém světě včetně České Republiky a moje škola se jmenuje “CorFraternita”, což znamená, že jsme všichni bratři a sestry. Samozřejmě, že já jsem Maestro – učitel, ale ne jen pro hudbu, ale jsem jím i pro jejich velká rozhodnutí, vedeme také hluboké rozhovory o jejich plánech do budoucna.

Podle účasti na různých hornových kurzech se zdá, že zájem o hru na lesní roh celkově stoupá. Je to tak opravdu, nebo se jedná o lokální záležitosti?
Během několika posledních let je opravdu mnohem více studentů hry na lesní roh a to je prostě skvělé. Vede to samozřejmě na druhé straně k mnohem větší konkurenci, a jak víte, k menším příležitostem na trhu.

Nedá mi to, abych se nezeptala na závěr – vaší velkou zálibou je vaření. Když Gioacchino Rossini přestal komponovat a věnoval se kulinářskému umění, vymyslel řadu receptů. Máte i vy svoji soukromou kuchařskou knihu receptů?
Teď píšu své „hornové příběhy“ a také dětskou knihu BENUKI. Receptů mám hodně, ale dříve, než napíšu kuchařskou knihu, otevřu brzy restauraci, kde budu vařit a hrát, aby hosté prožili skutečně jedinečný zážitek.