Kremerata Baltica na pět způsobů

Na úvod koncertu zaznělo třívěté dílo Poselství jednomu obyčejnému člověku (2009) ukrajinské autorky Viktorije Poljové. Její skladatelský jazyk lze zařadit do proudu tzv. duchovního minimalismu, reprezentovaného především Arvo Pärtem, Gijou Kančelim či Pēterisem Vasksem – autory, kteří pro Kremeratu Balticu nezřídka kdy tvořili a tvoří. Poselství je napsáno pro housle (nebo flétnu), vibrafon a smyčcový orchestr, sólových partů se ujali kmenoví hráči Kremeraty – Džeraldas Bidva (koncertní mistr, který je členem orchestru od jeho založení) a Andrej Puškarev (vibrafon). Jejich role v rámci skladby však působí spíše inkluzivně, jelikož party obou nástrojů neční nad orchestrem, nýbrž jsou jeho integrální součástí. Samotné dílo je plné melodických makaronismů, nese jistý meditativní charakter a v harmonii se pohybuje na hraně kýče a patosu (z čehož lze usuzovat inspiraci v přístupu krajana Poljové Valentina Silvestrova). Kromě výše zmíněných autorů nelze přeslechnout jistou podobnost s kompozicemi zámořských minimalistických skladatelů (Steve Reich, Marjan Mozetich), a to především v ostinátních smyčkách, jež nápaditě prostupují celým orchestrem. Provedení naplno ukázalo technickou vybavenost interpretů večera – zejména v intonačně pevných plochách flažoletů a zvukově přesvědčivých, konejšivých pianissimech.

Po elegantním provedení Poselství a drobné přestavbě na pódiu přišel na řadu Koncert pro klavír a smyčcový orchestr (1979) Alfreda Garrijeviče Schnittkeho, jehož dílo je Filharmonií Brno dlouhodobě a systematicky uváděno nejen při festivalových příležitostech. Společně s Kremeratou se představila sólistka večera, litevská klavíristka mladé generace Onutė Gražinytė. Hned úvodní klavírní vstup onu konejšivou atmosféru narušil řádně „po schnittkovsku“. V mistrně uchopené polystylovosti se disonantní plochy plné clusterů střídaly s tonálními pasážemi, které jednou lineárně následovaly, jednou prostupovaly do sebe a tvořily nápaditou zvukovou koláž. Souhra orchestru s klavíristkou fungovala velmi dobře, což bylo patrné zejména v rovnovážném výrazu a dialogických, nezřídka kolážovitých částech. Oproti zmíněné konejšivosti minimalistické skladby Poljové zde vynikly břitké pulsace smyčců, které neztrácely tah a celému Koncertu zajišťovaly pospolitost. Gražinytė v tomto smyslu nezůstala vůbec pozadu: ač vizuálně křehká, její interpretace byla v tom nejlepším slova smyslu drsná, rytmicky přesná a v agogických i dynamických odstínech přesvědčivá. Je možné podotknout, že celkový výraz působil snad až pedantsky, nic to však nemění na precizním nastudování a provedení díla, které obohatilo „brněnský repertoár“ o další Schnittkeho kus.

Druhou polovinu večera zahájilo Concertino bianco pro klavír a smyčcový orchestr (1983) lotyšského skladatele a muzikologa Georgse Pelēcise. V kompozičním jazyku se hlásí ke konceptu tzv. nové jednoduchosti, charakterizovaného prostými melodiemi i harmoniemi, jež stojí v opozici vůči hudebně-expresionistickým výbojům. V třívětém Concertinu proto bylo možné zaslechnout názvuky barokní hudby, stejně jako muzikálové a snad až popové stylizace. Slyšitelné prvky (hojná unisona, jednoduché melodické figury a formální dialogičnost) se vyznačovaly až prvoplánovou líbivostí: jestliže v úvodu provedená skladba Poljové s kýčem koketovala, Pelēcis ho do své hudby bezmezně přijal. Poslední, gradačně exaltovaná a tanečně pojatá věta pak jako by pracovala s melodií nějaké lidové písně. Jisté výtky ke kompozici jako takové však nemají co dočinění s její interpretací. Přestože po příchodu orchestru na pódium na sebe nechala sólistka chvíli čekat, provedení opět sneslo nejpřísnější hodnotící kritéria, přičemž po závěrečném potlesku Gražinytė ještě zahrála a zazpívala přídavek v podobě jedné z písní Franze Schuberta.

Namísto původně zamýšlené orchestrální verze Smyčcového kvartetu č. 1 „Métamorphoses nocturnes“ György Ligetiho dále zazněla díla v našich končinách méně známých autorů – Jēkabse Jančevskise a Olliho Mustonena. První jmenovaný byl zastoupen skladbou Lignum (2017), jejíž instrumentace kromě základu ve smyčcovém orchestru obsahuje perkuse a lotyšské lidové okaríny zvané svilpaunieki. Jak samotné nástrojové obsazení napovídá, autor sází spíše na barvu a zvukomalbu než harmonické konstrukce. Drobnější, bezmála čtvrthodinová skladba nese existenciální přesah inspirovaný knihou Ivarse Vīkse Rozhovory s ptáky a stromy nabádající k naslouchání hlasu přírody, která může být nejen zdrojem materiálů, ale také inspirativním přítelem. Tento přesah byl zhudebněn meditativním, nicméně ne velmi vtahujícím celkem, který byl na samém konci obohacen o zvuky okarín (v podání dvou houslistů Kremeraty) a zvonkohrou. I přesto Jančevskisova skladba měla místo na programu večera jakožto jistý kontrastní prvek.

Závěrečný Triptych pro smyčcový orchestr (2014) finský skladatel a klavírista Olli Mustonen původně zkomponoval pro tři violoncella. Verze pro smyčcový orchestr vznikla jako zakázka pro soubor Helsinki Strings, respektive její domovský Východohelsinský hudební institut. Zatímco první věta se vyznačovala nápaditou motivickou prací kladoucí důraz na opět skvělou souhru orchestru, druhá věta byla o poznání hybnější a harmonicky propracovanější. Závěrečná část působila jako pozvolna plynoucí tok polyfonní sazby s dobrou, konci programu vyhovující gradací. Po dlouhém a nesporně zaslouženém potlesku decentně zaplněného sálu Besedního domu ještě Kremerata ústy svého koncertního mistra poděkovala za pozvání, přijetí a oznámila přídavek, kterým byla krátká transkripce původně filmové skladby s názvem Melodie ukrajinského skladatele Myroslava Skoryka. Odůvodnění výběru zmínil sám Bidva: „Začali jsme dílem ukrajinského autora a skončíme dílem ukrajinského autora, protože stojíme za Ukrajinou.“

Přestože lze první polovinu koncertu považovat za interpretačně, umělecky i dramaturgicky zdařilejší, z celkového večera převládají veskrze pozitivní dojmy. Vždyť jak často se divákovi poštěstí navštívit vydařený koncert orchestru s takovým vlivem na podobu té nejsoučasnější klasické hudby? Moravský podzim nabízí objevné programy, které nejsou vždy v souladu s hlavním proudem provozovaného repertoáru vážné hudby a dávají prostor nejen publiku, známým interpretům, ale i mladým a nadějným hudebníkům nebo (naopak) souborům a sólistům, jejichž renomé přesahuje do celého světa. I proto se vyplatí události pořádané Filharmonií Brno dlouhodobě sledovat, podporovat a především navštěvovat.

Moravský podzim
4. října 2023, 19:00 hodin
Besední dům

Program
Viktorija Poljova: Poselství jednomu obyčejnému člověku pro housle, vibrafon a smyčcový orchestr
Alfred Schnittke: Koncert pro klavír a smyčce
Georgs Pelēcis: Concertino bianco pro klavír a smyčcový orchestr
Jēkabs Jančevskis: Lignum pro smyčcový orchestr, svilpaunieki (lotyšské lidové okaríny ve tvaru ptáků), zvonkohru a větrnou zvonkohru
Olli Mustonen: Triptych pro smyčcový orchestr

Účinkující
Onutė Gražinytė – klavír
Džeraldas Bidva – housle
Andrej Puškarev – bicí nástroje

Kremerata Baltica