Naši Pražané nám rozumějí: Bratři Jussenovi zahájili svůj pražský debut Mozartem

Přestože má divák prakticky celý dnes prezentovaný repertoár v interpretaci tohoto nizozemského dua kdykoliv k dispozici na platformě YouTube, jejich živý koncert nese výraznou přidanou hodnotu. To, že se jedná o znamenité hudebníky se smyslem pro detail i s jedinečnou technickou vybaveností, člověk z obrazovky svého počítače vyrozumí. Ale ačkoliv většina umělců na tomto pozitivním hodnocení skončí i při živém koncertě, Jussenovi – alespoň soudě podle tohoto jejich českého debutu – při koncertě dokáží vytvořit takovou atmosféru, která nejen, že z online verze zaznamenatelná není, ale dokonce je i těžká na popsání slovy. Bezprostřednost, maximální zaujetí pro věc, neuvěřitelné hudební splynutí, synergicky znásobená energie – to vše jsou aspekty, které z jejich sobotního koncertu vytvořily pro publikum – slovy Arthura Jussena – „předčasný dárek k Vánocům“. Vtipné však je, že Arthur nemluvil o dárku pro publikum, ale pro ně samé: dárek, který se jim dostal díky vřelému přijetí posluchačů, jejichž závěrečný potlesk ve stoje nevyjadřoval pouhé „hrajete krásně, pánové“, jak tomu mnohdy při nadužívání této pocty bývá, ale znamenal až jakési souznění publika s pódiem. Jak totiž bratři prozradili před přídavkem, moc dobře z pódia poznají během prvních chvil, jestli je „tu publikum s námi“, a to i v posluchačsky náročnějších skladbách, jako je Ravelův La valse nebo – dnes závěrečné – Stravinského Svěcení jara.

Ale nepředbíhejme. Program, který díky představení různých interpretačních poloh byl velice vhodně vystavěn pro příležitost prvního představení se v nové zemi, začal posluchačsky mírně, Mozartovou Sonátou pro dva klavíry D dur. I když jen pro posluchače – pro interprety se naopak jednalo o nejtěžší část programu, jak prozradilo duo při entrée. V Mozartově průzračnosti se totiž nic neschová a každá chybička je slyšet. Že ale právě tito umělci přemýšlejí nad možnými nedokonalostmi! Ano, možná v porovnání s největšími klavírními špičkami 20. až 21. století (repertoár dnešního koncertu má/měla velice v oblibě například Martha Argerich spolu s Nelsonem Freiem nebo Danielem Barenboimem) bychom našli některé drobné technické rezervy, ale vzhledem k věku těchto bratří (27 a 30 let) mi nepřijde fér se o nich vůbec konkrétně zmiňovat. Duo uchvátilo mj. „dýcháním“ frází (což je, jak prozradili, naučila Maria João Pires, u níž se několik let vzdělávali, a dokonce rok bydleli), které se však nijak neodrazilo v celkovém tahu hudebního toku. Navíc, málokdy se najde dvojice, která působí, jako by skladbu hrál pouze jeden (potenciálně tedy se čtyřma rukama), přitom s přirozeným, plastickým vystavěním jednotlivých hudebních myšlenek bez známky mechaničnosti či předem domluvených gest, což bývá pro méně zdatné dvojice pomocníkem při souhře.

Postřehy nabyté při Mozartovi si pak posluchači mohli upevnit i při čtyřruční hře, kdy oba umělci zasedli k jednomu rudolfinskému Steinwayi. Rondo A dur Franze Schuberta, které v dramaturgii sloužilo jako určité přemostění mezi Mozartem a následujícím Ravelem, bylo velice citlivě uchopené, přesto civilní. Přineslo fráze ojedinělé lyričnosti, ovšem bez nadbytečného patosu, Arthurovy chopinovsky hladící vyhrávky a temporytmicky naprosto bezkonkurenční závěr. Celková poklidnost tohoto díla pak dala o to víc vyniknout energetické smršti, která se na publikum valila z pódia při Ravelově skladbě La valse, a my jsme pochopili, proč bratři Schuberta nazvali pouze „přemostěním“. Tato známá orchestrální skladba, jejíž verze pro dva klavíry však pochází od samotného Ravela, totiž nabízí velký prostor pro individuální i společné tvoření – tedy ideální kus pro bratry Jussenovy, kteří si každou její produkci užívají naplno a nezastaví je před tím ani složitější rytmické struktury.

Když už je však řeč o složitém rytmu… po přestávce přišel Stravinský, který právě svým Svěcením jara kdysi zažehl doslova rytmickou revoluci. Opět velice známé orchestrální dílo (respektive balet), jejž jsme dnes mohli slyšet v autorově verzi pro dva klavíry. Bratři si vystřídali klavíry a rytmická smršť začala. Důkladným čtením not by se člověk nejspíš dobral důvodu této výměny – mě jako první napadá Lucasovo umění ostrého až břitkého, přesto na poslech příjemného forte, které mohl snad přece jen o něco víc uplatnit při výměně partu (například pro tuto skladbu typické opakované rytmizované akordy s výraznými akcenty), ale argumentů by se asi našlo více, včetně vizuální stránky. Rytmus, ačkoliv pro tuto skladbu tak důležitý, je však pouze jedním z aspektů, které vytvářejí celkovou interpretační náročnost – snad úplně hlavním je nutnost zpodobnit soudržný celek plný napjatého očekávání (a navíc pouze s pomocí klavíru oproti celému orchestru). Po způsobu vedení předchozího textu asi nemusím dodávat, že tento prvek mají Jussenovi zvládnutý zcela neotřesitelně, ať už se v některých místech snaží orchestru barevně přizpůsobit (například introdukce druhé části), nebo určitý prvek/hlas naopak přiznaně adaptují s ohledem na přednosti klavíru (v tomto mi přijde jako nejlepší příklad slavný začátek s fagotovým sólem). Po celou dobu trvání skladby budované napětí vyvrcholilo v úplném závěru, po němž pouze ztuhlost interpretů nad klavírem donutila posluchače nepodlehnout aktuálnímu pohnutí a ihned nepropuknout v burácející jásot. Po několika vteřinách nám však naštěstí bratři dovolili vypustit veškeré emoce, které se v nás v průběhu Jussenovými vytvářené mrazivé atmosféry Stravinského Svěcení jara nastřádaly. Přídavek v podobě transkripce Bachovy kantáty Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit přišel proto jako na zavolanou pro zklidnění zjitřených emocí a odměnou pro Pražany, kteří bratrům Jussenovým už napoprvé porozuměli.

Lucas a Arthur Jussenovi
4. listopadu 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň, Praha

Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta pro dva klavíry D dur K 448 (375a)
Franz Schubert: Rondo A dur pro klavír na čtyři ruce Op. 107 D 951
Maurice Ravel: La valse
Igor Stravinskij: Svěcení jara

Účinkující:
Lucas Jussen – klavír
Arthur Jussen – klavír