Narozeniny v rytmu jazzu: Filharmonie Brno otevřela rok 2024 stepem

Kromě zeměpisného jednotícího prvku se autor průvodního textu ke koncertu pokusil načrtnout i souvislost stylovou – přechod od komplikovaného pozdního romantismu k nenucenosti a hravosti inspirované jazzem.

Koncert zahájila pětivětá Suita A dur z roku 1895 s přízviskem „Americká“ od Antonína Dvořáka. Podobně jako v ostatních skladbách ze svého newyorského pobytu se i ve Suitě Dvořák inspiroval rytmikou a melodikou indiánské a černošské hudby, s níž se v Americe setkával. Na rozdíl například od nejznámějšího Dvořákova amerického díla – Symfonie „Z nového světa“, je Suita A dur méně závažná, spíše svěží a taneční.

Oné tanečnosti se bohužel filharmonii pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese nepodařilo úplně dosáhnout. Zdálo se, že dirigent nedokáže orchestru dostatečně zřetelně zprostředkovat svou představu o tempu jednotlivých vět. Zatímco v pomalých lyrických pasážích si mohli posluchači vychutnávat krásné jemné barvy a kouzelná piana, živější části místy působily jako hra na přetahovanou mezi dirigentem a orchestrem.

Jako druhé číslo čekala posluchače rarita, a sice Koncert pro step a orchestr. Autorem netradiční skladby je americký skladatel Morton Gould, autor instrumentálních a orchestrálních kusů, ale také muzikálů, který klasickou hudbu propojoval s jinými žánry, jako je například jazz, blues, či gospel.

Part pro step je v partituře koncipován pouze jako sólová rytmická linka. Při provedení se tedy na celkovém vyznění koncertu podílí také sólista, který na sebe rovněž bere úlohu choreografa. Role sólistky se zhostila Martina Konečná, laureátka mnoha mistrovství, která se věnuje stepu a modernímu tanci a působí jako tanečnice, lektorka i choreografka. Do neobvyklého úkolu se vrhla s živelnou energií a uchvátila publikum natolik, že si proti obvyklému dekoru vysloužila potlesk po každé větě. Taneční part je pojat skutečně virtuózně, nechybí dokonce ani náročná sólová kadence v první větě koncertu. Martina Konečná se se všemi technickými a rytmickými zapeklitostmi vypořádala s hravou lehkostí. Z choreografického hlediska byla zajímavá především druhá věta koncertu s názvem Pantomima, která díky výborné souhře orchestru se sólistkou vyzněla jako vtipný a lehce groteskní dialog.

Ačkoliv koncert pochází z roku 1952, hudebně jako bychom se ocitli spíše ve 20. nebo 30. letech minulého století. Gould orchestru svěřil velmi lehkou neoklasicistní hudbu s občasnými jazzovými a dokonce romantizujícími názvuky. Jednotlivé věty, až na zmíněnou Pantomimu, vycházejí z klasických forem – Toccata, Minuet, Rondo. Ve spojení se stepem se jedná o velmi zajímavý a vtipný nápad, který však hudebně bohužel zůstal někde na půli cesty. Orchestr hraje vůči sólistce vysloveně podřízenou úlohu a přednáší hudbu sice příjemnou, ale nepříliš nápaditou. Ani naznačené parodování klasických skladebných postupů není dostatečně odvážné, aby se dal koncert považovat za něco více než za ne zcela dotaženou zábavnou hříčku.

Po přestávce si orchestr opět přichystal jednu americkou a jednu českou skladbu. Jako první zazněla instrumentální suita z opery Porgy a Bess od George Gershwina v úpravě Mortona Goulda. Porgy a Bess je jedno z nejvýznamnějších děl asi nejznámějšího amerického skladatele. Gershwinova jedinečnost spočívá v propojení světa vážné hudby s dobovou populární hudbou. V případě opery Porgy a Bess je to pozoruhodná kombinace verismu, jazzu, spirituálů a populární písně, jejímž výsledkem je závažné dílo, které se zároveň pohybuje na hranici muzikálu.

Gould k tvorbě suity přistoupil velmi citlivě, takže se nevytratil duch původních čísel opery. Pěvecké hlasy přebírají různé nástrojové skupiny podle charakteru té které části a zůstává zachována původní instrumentace orchestru.

Ve druhé části koncertu jako by orchestr s dirigentem našli společnou řeč. Šéfdirigent byl viditelně ve svém živlu a také orchestr si Gershwinovu hudbu očividně vychutnával. Ve suitě dostala příležitost prosadit se vynikající bicí sekce a hudba konečně začala tančit.

Filharmonie zdárně protančila až k závěrečné hudební chuťovce v podobě skladby Le Jazz od Bohuslava Martinů. Martinů skladbu inspirovanou dixielandem napsal v roce 1928 během svého pařížského pobytu. Hravá hudební miniatura zakončila koncert v dobré náladě – o to víc, že v místě, kde běžně nastupuje sbor, začali zpívat sami hudebníci a šéfdirigent posléze zapojil i publikum.

Doufejme, že skutečně platí přísloví „jak na Nový rok, tak po celý rok“ a filharmonii i šéfdirigentovi se během příštích koncertů podaří oslovit publikum s tak svěží energií, jakou předvedli ve druhé polovině novoročního koncertu.

A na závěr snad ještě jedno přání – v úvodním slově při rekapitulaci loňského roku a výhledu do nového zaznělo také poděkování za podporu ze strany politiků a naděje, že se v roce 2024 konečně pokročí se stavbou nového koncertního sálu v Brně. Snad tedy politická reprezentace skutečně naslouchá a snad se na léta pustnoucím pozemku v centru Brna letos opravdu začne zase stavět. Brněnská filharmonie by si to zasloužila.

Novoroční koncert
1. ledna 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Antonín Dvořák: Suita A dur op. 98b “Americká”
Morton Gould: Tap Dance Concerto (Koncert pro stepaře a orchestr)
George Gershwin, arr. Morton Gould: Porgy Bess
Bohuslav Martinů: Le jazz

Účinkující:
Martina Konečná – step
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent