S choreografkou Antoinette Helbing (nejen) o smíchu

Antoinette Helbing je choreografka, performerka a lektorka původem z Německa, nyní působící na dánské taneční scéně. Pro svou choreografickou práci si vybírá chytlavá témata, často reflektující společnost a různé sociální fenomény. Je jednou z mých oblíbených umělkyň, a když jsem se dozvěděla, že její nový projekt The Laughing Crowd byl pozván do pražského Studia ALTA, byla jsem nadšená. Sešly jsme se v Antoinettině útulném domě v Kodani, kde jsme si povídaly o procesu vzniku The Laughing Crowd, o site-specific práci a o tom, jaké konkrétní plány má pro pražské uvedení svého představení.

Vím, že jsi loni v létě představila své sólo The Laughing Game ve Studiu ALTA. Jak ses k hraní v Praze dostala? Uvedla jsi indoor nebo outdoor verzi své performance?
Ano, své sólo jsem hrála v Praze ve Studiu ALTA. Tentokrát jsem využila vnitřní prostory. S Lucií Kašiarovou jsem se seznámila na Tanzmesse NRW v roce 2022 a pak jsme se rozhodly přenést mé dílo do Studia ALTA. Sólo The Laughing Game mohu uvádět v mnoha různých prostředích, je velmi přizpůsobivé. Hrála jsem ho například v přírodě na Bornholmu (Dánsko) zcela obklopená zelení nebo v galeriích, ve vnitrobloku…

Proč jste se tedy rozhodly hrát v ALTĚ uvnitř ve studiu?
Mám pocit, že Lucia dala přednost této variantě. Myslím, že už tehdy vznikl nápad nejprve uvést sólo v black boxu a později přivést větší skupinu s novým projektem uvést ho v site specific verzi.

Takže už tehdy jsi přemýšlela o tom, že bys ráda navštívila Prahu znovu se skupinovým dílem?
Ano, přijela jsem s přáním předvést sólovou a později i skupinovou choreografii. Vlastně se mi tato kombinace moc líbí. Přivézt sólo, skupinovou práci a také uspořádat workshop – sdílet svou praxi.

To zní velmi dobře. Jak tě to napadlo?
Sólo je hodně osobní. Točí se převážně kolem smíchu jednoho člověka, performera, a jeho vztahu k smíchu a k publiku. Jde o souhru interpreta, těla a prostoru. Proto jsem později pocítila touhu rozšířit svou práci a zkoušet s větší skupinou. Když jsem začala pracovat s více lidmi, přestalo jít o smích jednoho člověka a výsledek byl komplexnější.  Najednou bylo v prostoru tolik různých druhů smíchu. Najednou byl tématem smích jako takový, ne moje osobní výpověď. Dílo prostě expandovalo a rozvinulo se. Ten vývoj se mi líbí.

Nemyslíš si, že i když vystupuješ sólově, může to být velmi společenské a nejen osobní? Například když se s tvou prací může ztotožnit mnoho lidí. Nebo když aktivně interaguješ s publikem.
Ano, je to tak, ale pak je můj vztah s publikem jedním z hlavních vztahů, které mám. A ve skupině máme navíc vztahy mezi sebou. Pro diváky je pak snazší tyto vztahy pozorovat, protože nejsou jejich součástí. Mohou se dívat jiným – možná uvolněnějším – způsobem. Mně to dává možnost mít ten sociální aspekt více pod kontrolou, choreografovat ho. Interakce s diváky přináší více nahodilosti, což je také krásné. Ale také mě baví mít kontrolu a situace předem tvarovat, ovlivňovat. Vnímám to jako součást své choreografické práce.

Myslela jsi už při tvorbě sóla na to, že bys ho chtěla později rozvinout do skupinového díla?
Původně mělo jít o trio, ale z praktických důvodů jsem musela nejdřív pracovat sama a vzniklo sólo. Pak se mi s ním začalo dařit a po nějaké době vystupování jsem začala přemýšlet o tom, že by bylo fajn ho rozšířit. Mít s sebou více lidí, dav. Mít všechnu tu sílu, kterou dokáže vyvolat smích davu a kterou já sama generovat nemůžu nebo podobného efektu mohu dosáhnout jen velmi omezeně. Smějící se dav může mít velikou sílu, která se rozlévá do prostoru a má potenciál publikum zavalit svou energií.

Když jsi později konečně začala se skupinou pracovat, zůstaly tvé zájmy stejné? Protože si dovedu představit, že nová skupina performerů mohla přinést i mnoho nových nápadů a pozměnit tvoje směřování.
Ano, to se skutečně stalo. I když mám pocit, že ten pohlcující efekt, ta síla skupiny, tam zůstal. Zejména ve chvílích, kdy jsme všichni pohromadě. Ale samozřejmě jsou momenty, kdy jsem se od svých původních myšlenek vzdálila. Například jsem původně neuvažovala o tom, že bych chtěla pracovat s velkým množstvím sólového materiálu, ale pak se to stalo. Nakonec je ve výsledné performanci hodně sól, která se objevila až během procesu.

Pamatuješ si, jak se to stalo? Jak se sólové materiály objevily?
Začala jsem přemýšlet o choreografii jako o malbě, kdy se některé věci dějí v pozadí a některé vystupují více na povrch. To vám dává možnost se někdy zaměřit na jednotlivé detaily a jindy na celek. Také kostýmy tak trochu podtrhují myšlenku malby. Všechna sóla přinášejí jinou barvu smíchu, jiné představy o smíchu a jiný smích jako takový. Na začátku díla se objevuje smích stylizovanější a pak se v průběhu stává svým způsobem stále čistším.

Chceš tedy říct, že vývoj choreografie je z poměrně modulovaného smíchu do „přirozenějšího“?
Ano. Ke konci se objevuje například Birgittino sólo (jedna z účinkujících), a to je založeno na velmi fyzickém, hlubokém břišním smíchu. Její smích není stylizovaný, spíš je velmi vášnivý a představuje čistou sílu smíchu, která může vřít v jedné osobě. A to je moje choreografické rozhodnutí. Pro mě je to velmi jasný dramaturgický vývoj.

Spolupracovala jsi s dramaturgem?
Ano, s dramaturgyní Nayou Moll.

Ptám se na dramaturgii také proto, že ve svém díle pracuješ s různými charaktery a postavami. Zajímáš se o vytváření postav?
Ano, ale spíš mi šlo o určité „stopy“ charakterů, než že by každý účinkující měl jasnou roli od začátku až do konce. Pracovali jsme s jemným zabarvením jejich performativity, které prvotně vycházelo z nich samých a z jejich osobností. Tyto stopy pak ovlivnily jejich vystupování v celém díle. Ale máme taky hodně společného materiálu, který vychází z naší „laughing practice“. Sólový materiál se pak cyklí a vrací zpět a ovlivňuje i to, jak se performeři ke skupinovému materiálu vztahují.

Na zkoušení s pražským obsazením máš velmi krátký čas, jak to zvládneš?
Budeme se hodně věnovat už zmíněné „laughing practice“. Navíc zachovám práci s původními charaktery a novým účinkujícím je předám. Dílo má velmi jasnou strukturu, dané části a je velmi čitelné, o čem jednotlivá sóla jsou, takže se nebojím, že by bylo těžké ho nazkoušet s novým týmem. Moc se na spolupráci s pražským obsazením těším, dává mi veliký smysl při hostování pracovat s místními umělci. Rozhodli jsme se, že naše dopolední zkoušky budou otevřené pro místní taneční scénu, abychom podpořili výměnu a setkávání. Mám ráda skutečné setkání dvou komunit při společné práci, ve studiu, nejen v rolích performerů a diváků.

A jak se připravuješ na to, že budeš pracovat site-specific s vnějšími prostory okolo Studia ALTA?
Už jsme The Laughing Crowd párkrát hráli site-specific, takže s tím mám nějaké zkušenosti. O tom, jak přesně budu s daným prostorem pracovat, se rozhodnu na místě. Obvykle se venku hraje nádherně. Dějí se tam všechny ty věci, které nemůžu ovlivnit, které do díla prostě prosakují.

Myslíš například sociální interakce?
Ano, třeba kolemjdoucí lidi, nečekaná setkání. Někdy je přítomno mnoho dětí. Děti jsou pro toto představení skvělým publikem. Protože se vždycky ptají „Proč?“, „Proč se smějí?“. A na to není odpověď, protože se nesmějeme z žádného konkrétního důvodu, smějeme se jen proto, abychom se smáli. A děti vlastně vysloví otázku, nad kterou si všichni lámou hlavu.

Takže pro váš smích není žádný reálný důvod?
Ne. To je smysl celé této praxe. Smích, ke kterému není žádný důvod. Není to kvůli něčemu nebo o něčem. Je to spíš fyzický princip. To je základ mojí praxe. Se smíchem pracuji jako s fyzickým materiálem. Ale abych se vrátila k tomu, o čem jsme se bavily předtím, k hraní venku – je to velmi zvláštní. Okolí se do představení promítá, vytváří (nejen) zvukovou kulisu. Velmi zajímavé je to například s ptáky. Často se stává, že se také začnou smát.

Opravdu?
Ano, je to docela šílené. Ale skutečně jim to jde moc dobře. Alespoň tak, jak to vnímáme my, protože zvuky, které vydávají, opravdu zní jako smích. Když jsem v minulosti hrála venku, někdy mi připadalo, že mě ptáci kopírují, nebo se mi dokonce posmívají. Prostě začali dělat to svoje a znělo to úplně jako smích. Možná je to rytmus, na který se napojují.

A ty jsi těmto narušením otevřená?
Ano, jsou vítaná. Nezbývá nic jiného než přijmout to, co se děje.

Mohla by ses ještě krátce vrátit k „laughing practice“, kterou jsi dříve zmiňovala? O jakou praxi se jedná a jak jsi s ní při tvorbě představení pracovala?
„Laughing practice“ vychází ze cvičení jógy smíchu, která bezdůvodně vyvolává smích. Můžeme například pracovat se specifickým zvukem smíchu, s určitým způsobem dýchání, který připomíná smích, s předstíráním smíchu, dokud se nestane opravdovým, nebo s aktivitou, která slouží jako spouštěč spontánního smíchu. To vše proto, abychom našli svůj osobní „slovník smíchu“. Poté, co nalezneme a rozšíříme svůj „slovník smíchu“, se do hry dostává choreografická práce, kdy se smích stává choreografickým materiálem. Cvičení je tedy skutečně základem všeho, co v tomto představení děláme – i když se nikdy neobjevuje v čisté podobě, ale je transformováno, překrucováno a upravováno.

Antoinette Helbing je německá taneční umělkyně a členka umělecké platformy Dance CooperativE v Kodani (Dánsko). Svůj čas dělí mezi tvorbu, vystupování, výuku a praxi v rámci Feldenkraisovy metody.  Přečtěte si více zde…