Operní panorama Heleny Havlíkové (468) – Dvě Butterfly s jednou Asmik Grigorian

• „Historicky poučená“ Butterfly z Královské opery
• Butterfly s loutkami z MET

Ačkoli se Pucciniho Madama Butterfly při premiéře 17. února 1904 v Teatro alla Scala v Miláně dočkala jen vlažného přijetí, postupně se z ní stala jedna z nejhranějších a nejoblíbenějších oper na světě. Dokládají to i přenosy Butterfly do kin – MET zařadila tutéž inscenaci už počtvrté, londýnská Královská opera podruhé. Hlavním magnetem, ba „atrakcí“ opětovných přenosů se stala litevská sopranistka Asmik Grigorian. Naskytla se tak zajímavá příležitost porovnat, jak tato mimořádná sólistka pojímá stejnou roli s různými partnery v různých inscenacích. Tím spíš, že v rozhovorech opakovaně říká, že základem postav, které vytváří, je ona sama. K tomuto přístupu se propracovala po patnácti letech působení v Litevském národním divadle a dále ho rozvíjela v Berlínské komické opeře (Taťána v legendární inscenaci Evžena Oněgina Barrieho Koskyho od roku 2016), na Salcburském festivalu jako Marie v Bergově Vojckovi (2017), Straussova Salome (2018) nebo dokonce ve všech třech sopránových rolích v Pucciniho Triptychu (2022), v londýnské Královské opeře jako Jenůfa (od roku 2021), v madridské Královské opeře v roli Dvořákovy Rusalky (2020) nebo Senta v Bayreuthu (2021). Svoji typickou všudypřítomnou lyričnost uplatnila i v obou inscenacích Pucciniho Butterfly, kterou zpívala také ve Stockholmu, Vídni, Římě nebo Veroně. Až si jeden z kritiků neodpustil poznámku, že její Cio-Cio-San je „Mimi v kimonu“.

„Historicky poučená“ Butterfly z Královské opery

Královská opera pro emocemi nabitý příběh japonské dívky Cio-Cio-San, kterou zradí důstojník amerického námořnictva Pinkerton, zvolila velmi tradiční pojetí režisérského belgicko-francouzského dua Mosheho Leisera a Patrice Cauriera z roku 2003. Jak jsme se dozvěděli z přestávkových rozhovorů, Královská opera spolupracovala s řadou japonských odborníků, aby co nejvěrněji a autenticky zachytila japonské Nagasaki na počátku 20. století, místo a dobu, v nichž se opera odehrává. A při několikerém obnovování ještě posiluje „historickou poučenost“ zprostředkování japonských tradic a prostředí.

Jednoduchou scénu s posuvnými i výsuvnými panely z matného skla, za nimiž při jejich zvednutí vidíme postupně projekci přístavu, noční oblohu s hvězdami, zahradu nejprve plnou květů. Dekoraci doplňují jen polštářky, nízký stolek, malý oltářní stolek a pak americké atributy, jimiž si madam Pinkerton vyzdobila dům – miniaturní socha svobody, americká vlajka a rámeček s fotkou Pinkertona. Podstatnou roli hraje svícení, které navozuje patřičnou atmosféru nejen z hlediska průběhu dne a noci, ale i nálady jednotlivých situací.

Tato produkce se dostala do kinopřenosů nejprve v roce 2022 – v temperamentní pucciniovské bouři emocí dirigenta Nicoly Luisottiho hlavní role vytvořili Maria Agresta, Joshua Guerrero a Carlos Álvarez jako Butterfly, Pinkerton a Sharpless. Když byla Madama Butterfly zařazena nyní, posun, k němuž za tu dobu došlo ve společnosti, se výrazně projevil v přestávkových rozhovorech. Jejich ústředním tématem byla „omluva“ za to, že opera a inscenace „propaguje“ koloniální a imperiální postoje, rasové stereotypy, zneužívání rozdílů odlišných kultur, mužskou nadřazenost ve vztahu k ženám, sexuální zneužívání, ba pedofilie (podle libreta je Cio-Cio-San patnáct let). A z komentářů bylo možné dovodit i odstup od adorace velikosti Ameriky (která by při podzimních prezidentských volbám mohla být zase Trumpova s jeho America First!).

Posuzováno skrze limity reprodukce zvuku, i z přenosů byla zřejmá pěvecká svrchovanost a muzikální citlivost, s níž Asmik Grigorian ovládá roli Butterfly ve zcela vyrovnaných rejstřících a velké škále dynamiky. V londýnské inscenaci byla její Cio-Cio-San křehká, svému osudu spíše pasivně odevzdaná žena. Ono charisma vnitřní důstojnosti, pro Asmik Grigorian typické v mnoha jejích rolích, tentokrát takovou intenzitu nemělo. I v tomto limitu ovšem zprostředkovala cestu od naděje a oddanost Butterfly přes zoufalství a bolest opuštěné madam Pinkerton ke zkáze Cio-Cio-San. Z detailních záběrů bylo zřejmé, jak má Grigorian každou frázi, gesto, mimiku pečlivě zváženou a do detailu promyšlenou. Ač je Grigorian matkou dvou dětí, do vztahu Butterfly k synovi, zde andělsky blonďatému kloučkovi „s prstýnky vlasů z ryzího zlata“ opravdu s modrýma očima, který v závěru se zavázanýma očima mává americkou vlaječkou, intenzitu mateřské lásky výrazněji nepromítla.

Je otázka, nakolik toto pojetí Grigorian ovlivnil Joshua Guerrero. Svým robustním tenorem pojal Pinkertona jako muže, který dává najevo svou nadřazenost. Z jeho chování je až neomaleně zřejmá erotická touha, byť režie v závěru milostného duetu zachovala střídmost: Butterfly něžně poodhalí rameno a Pinkerton si jen rozepne horní knoflík saka své uniformy.

Sharpless Lauriho Vasara je usedlý muž, jemuž se sice příčí Pinkertonovo jednání a s Butterfly má soucit, ale toto morální dilema snáší se zbabělou rezignací. Empatii loajálnosti vnesla do role Suzuki svým barevným mezzosopránem Hongni Wu více jako přítelkyně věkově příbuzná Butterfly než postarší služka, jak bývá tato role často obsazována. Výrazně vyzněla v londýnské inscenaci v podání Ya-Chunga Huanga role Gora jako podbízivého a lstivého zprostředkovatele sňatků, s rukou vždy nataženou pro peníze.

Hudební provedení pod taktovkou Kevina Johna Edusseiho – hodnocené z reproduktorů v kině – mělo intenzitu Pucciniho srdceryvné hudby v dramatickém napětí i lyrické intimitě.

Butterfly s loutkami z MET

Madama Butterfly je inscenace, kterou v MET v roce 2006 debutoval anglický filmový režisér a scénárista Anthony Minghella (v roce 1996 získal Oscara za režii Anglického pacienta). Právě touto Butterfly Peter Gelb v té době zahájil své působení v pozici generálního manažera, Převzal ji od Anglické národní opery v koprodukci s Litevskou národní operou. Chtěl tak prezentovat svůj modernější přístup ke klasickým titulům, když Minghellova Butterfly nahradila tradicionalistickou letitou inscenaci Giancarla del Monaca roku 1994. Z dnešního pohledu „krotká“ inscenace si získala velkou diváckou oblibu. I když Minghella v roce 2008 zemřel, o zachování původní režijní koncepce se stará jeho v Číně narozená manželka Carolyn Choa, která je autorkou choreografie.

Toto nastudování Butterfly bylo do přímých přenosů zařazeno už v roce 2009, tehdy s Patriciou Racette, Marcellem Giordanim a Dwaynem Croftem v hlavních rolích Butterfly, Pinkertona a Sharplesse. Do kin se pak dostalo v roce 2016 s Kristine Opolaīs, Robertem Alagnou a opět Dwaynem Croftem. Znovu se, ne příliš vydařeně, vrátilo ještě v roce 2019 s Hui He, Brucem Sledgem, který na poslední chvíli kvůli onemocnění nahradil Andreu Carèho, a Paulem Szotem. Suzuki už tehdy vytvořila Elizabeth DeShong. Nynější obsazení přenosu všechna předchozí překonalo a garantovalo oprávněnost čtvrtého nasazení stejné inscenace do přenosů, které mají u nás lety vytvořenou pevnou diváckou skupinu.

Inscenace není kopií japonských reálií, ty sloužily „pouze“ jako inspirace. Velký podíl na úspěchu nastudování má jednoduchá, nicméně velkoryse pojatá scéna se stoupající lesklou plochou přes celou šířku jeviště proti horizontu se střídáním různých barev, odkud postavy působivě nastupují a kam odcházejí. Scéna Michaela Levinea využívá jako znaku tradiční japonské posuvné panely a rekvizity, zejména vějíře a lampióny na dlouhých tyčích, ze kterých černě zakrytí „vodiči“ vytvářejí různá uskupení. Podobně z japonské tradice a americké dobové módy vycházejí i kostýmy Hana Fenga.

Podstatným přínosem Minghellovy empatické režie je také detailně promyšlené vyjádření vztahů mezi postavami dramatu. Velmi působivá je například situace na začátku druhého dějství, kdy Butterfly klečí před křeslem, na kterém sedí Pinkerton, a oba směřují k polibku. Pak před nimi přejede průsvitný paraván a Cio-Cio-San klečí s ústy připravenými k polibku do před prázdným křeslem. Pinkerton tam už nesedí.

Nejzajímavějším prvkem inscenace bylo použití japonského loutkového divadla džóruri (nebo nověji bunraku). Poměrně velké, zhruba půlmetrové dřevěné loutky vodí vždy tři černě zakrytí loutkovodiči. Uplatnila se hlavně loutka syna Butterfly v námořnickém obleku s holou hlavou a bez možnosti rozpohybování obličeje. Objevily se krátce loutky Pinkertova a Butterfly v kombinaci s baletními dubly těchto postav. Loutky a balet ale ve výsledku emocionální zážitek z hudby a zpěvu nepodpořily ani neumocnily. Detailní záběry na loutku dítěte se strnulým obličejem, jakkoli výborně vedenou, odváděly pozornost. A třebaže obsazení tříletého dítěte ve scéně loučení Butterfly se synem také nebývá vždy vyhovujícím řešením, propojit organicky bunraku s operou se nepodařilo.

Divadelní a hudební podstatu Butterfly ovšem svrchovaně naplnila dirigentka Xian Zhang, která vedla orchestr a sbor v přesné charakteristice postav i dějových proměn s velkým ciotvým nábojem. Do svého hudebního pojetí velmi citlivě vnesla hloubku lyrické procítěnosti.

Pro Asmik Grigorian bylo toto vystoupení v Metropolitní opeře a právě v roli Butterfly významné i tím, že její rodiče, arménský tenorista Gegham Grigoryan a litevská sopranistka Irena Milkevičiūtė vystupovali společně v titulních rolích Pucciniho Madam Butterfly v MET, dokonce v době, kdy Milkevičiūtė byla s Asmik těhotná.

Butterfly z podstaty nároků pěveckého partu nemůže být patnáctiletá dívenka, kterou si americký námořní důstojník v Nagasaki koupí pro své rozptýlení za „manželku“. V MET Grigorian své pojetí postavila na Butterfly jako Pinkertonovi bezmezně oddané, ale vnitřně hrdé, nikoli naivní ženy – vůči Gorovi, Yamadorimu, ale i Pinkertonově americké manželce Kate. A sebevražda je výrazem její touhy zachovat si čest a důstojnost v bezvýchodné situaci. Do Cio-Cio-San ovšem Grigorian včlenila mnoho dalších výrazových nuancí – úžas, kokterii, blaženost, odvahu, vyčerpání, zoufalství. V tom plně souzněla s dirigentkou Xian Zhang.

Jonathan Tetelman má pro roli Pinkertona ve vrchovaté míře všechny předpoklady – pevný, znělý pucciniovský tenor s tmavším zabarvením svého původně barytonového pěveckého oboru, kterým se zařadil mezi přední interprety generace tenorových třicátníků. A k tomu vizáž, s níž by se mohl rovnou uplatnit jako model v reklamě Armaniho. Právě Pinkerton byl první rolí, kterou Tetelman po své proměně z barytonisty na tenoristu vytvořil a Pucciniho považuje za svůj hudební „domov“. Při zaznamenávaném představení ho zpíval s plným nasazením, v němž ovšem nedosahoval jemných nuancí rafinované procítěnosti, jako je mohl „vymazlit“ na své debutové nahrávce pro Deutsche Grammophon. Přesto z něj charisma nevyzařovalo tak intenzivně jako z Grigorian, která tolik vyniká uměním pohroužit se do ztvárňované postavy a s jemnou gestikou a pohledem očí vyjádřit jejich emoce. Jakoby se Tetelman příliš soustředil na pěvecké zvládnutí role a představitelsky zůstal stejný ať už jako bezstarostný důstojník, který zálety na svých vzdálených misích považuje jen za zpestření námořnického života předtím, než se v Americe ožení s tou „správnou“ manželkou, nebo eroticky roztoužený muž. Když se po třech letech vrací s americkou manželkou pro dítě, nedokázal Tetelman plně vyjádřit, že milostné dobrodružství s Butterfly ho zasáhlo víc, než předpokládal.

Americký konzul Sharpless v podání Lucase Meachema zastal roli oslyšeného rádce, který Pinkertona varuje, aby Butterfly k sobě citově nepřipoutal, a nenajde pak odvahu, aby Butterfly řekl plnou pravdu. Svůj nádherný temný alt předvedla Elizabeth DeShong, která v roli Suzuki vystihla věrnou služebnici a vlastně jedinou oporu Cio-Cio-San, zoufale tušící neblahý konec příběhu, kterému ale nemůže zabránit.

Giacomo Puccini: Madama Butterfly

Dirigent Kevin John Edusei, režie Moshe Leiser a Patrice Caurier, režie revivalu Daisy Evans, scéna Christian Fenouillat, kostýmy Agostino Cavalca, světlený design Christophe Forey..

Osoby a obsazení: Cio-Cio-San – Asmik Grigorian, Pinkerton – Joshua Guerrero, Sharpless Lauri Vasar, Suzuki – Hongni Wu, Goro – Tony Stevenson, Komisař – Romanas Kudriašovas, Úředník – Lee Hickenbottom, Bonze – Jeremy White, Yamadori – Josef Jeongmeen Ahn, Kate Pinkerton – Veena Akama-Maia, Sestřenka – Amy Catt, Matka – Eryl Royle, Yakusidé – Andrew O‘Connor, Teta – Kiera Lyness, Dítě Cio-Cio-San – Claudia Fleming.

Královská opera Covent Garden, Londýn, záznam představení z 26. března 2024, recenzován záznam ve Slovanském domě v Praze 30. dubna 2024.

Giacomo Puccini: Madama Butterfly

Dirigentka Xian Zhang, režie Anthony Minghella, scéna Michael Levine, kostýmy Han Feng, světlený design Peter Mumford.

Osoby a obsazení: Cio-Cio-San – Asmik Grigorian, Pinkerton – Jonathan Tetelman, Sharpless Lucas Meachem, Suzuki – Elizabeth DeShong, Goro – Tony Stevenson, Komisař – Paul Corona, Úředník – Christian Jeong, Bonze – Robert Pomakov, Yamadori – Jeongcheol Cha, Kate Pinkerton – Briana Hunter, Sestřenka – Elizabeth Sciblo, Matka – Chelsea Shephard, Yakusidé – Marc Persing, Teta – Rachele Schmiege, Tanečnice/dvojnice Butterfly – Hsin-Ping Chang, Tanečník/dvojník Pinkertona – Amir Levy, Dítě Cio-Cio-San – vodiči loutky Jonothon Lyons, Kevin Augustine, Tom Lee

Metropolitní opera, přímý přenos do kin 11. května 2024, recenzován záznam v Biu Oko xx. května 2024.