Operní panorama Heleny Havlíkové (472) – Mnichovské bienále (část 1.): Hudební divadlo nebo zvukové instalace?
Minulost a současnost Mnichovského bienále
Searching for Zenobia
nimmersatt
Territorios Duales
RṲBER
Footnotes 1. 2
Cesty Mnichovského bienále
Mnichovské bienále (Münchener Biennale), festival nového hudebního divadla, se letos konal už po devatenácté. Pořádá ho Oddělení umění a kultury Mnichov ve spolupráci s mnoha dalšími partnery, včetně jiných festivalů a divadel. Inscenace často vznikají jako koprodukce.
Mnichovské bienále se koná v sudých letech většinou ve dvou červnových týdnech od 31. května do 10. června. Prvního uvedení se na něm od té doby dočkalo na sto dvacet kompozic. Z nich u nás nezazněla žádná, ba ani jména na bienále uváděných skladatelů u nás neznáme: Mark-Anthony Turnage, Detlev Glanert, Gerd Kühr, Hans-Jürgen von Bose, Param Vir, Toshio Hosokawa a Violeta Dinescu, David Fennessy, Marco Štorman, Simon Steen-Andersen, Clara Ianotta, Meriel Price, Blanka Rádóczy, Ole Hübner, Brigitta Muntendorf, Deville Cohen, Davide Carnevali, Stefan Prins, Yasutaki Inamori, Gerhild Steinbuch, Trond Reinholdtsen, Anja Hilling, Fabià Santcovsky, Christiane Pohle a Mirko Borscht. Výjimkou je Ondřej Adámek, který na zakázku bienále napsal operu Alles Klappt, která zde zazněla v roce 2018, v témže roce byla na festival Aix-en-Provence zařazena jeho opera 7 Stones.
Mnichovské bienále založil v roce 1988 německý skladatel Hans Werner Henze, který se stal kurátorem prvním čtyř ročníků. Bienále koncipoval především jako platformu pro mladé začínající skladatele. V letech 1996–2014 převzal funkci uměleckého ředitele německý skladatel, dirigent a dřívější intendant Hamburské státní opery Peter Ruzicka. U vybraných skladatelů a libretistů začal zadávat díla pro festival, zaměřil se na multimediální formy hudebního divadla a festival obohatil o doprovodný program a diskuse. Počínaje rokem 2016 festival vedou společně skladatelé Manos Tsangaris a Daniel Ott. Ve své koncepci vyšli z premisy, že hudební divadlo je pro ně víc než jen požitek z tohoto žánru, smyslová rozkoš: Klasické pojetí kompozice se rozšířilo. A to z pochopitelných důvodů. Naše životní podmínky, zejména pokud jde o estetické a formální rámce, se rychle mění, stejně jako zásadní politické posuny. Jak na to reaguje umění? Nebo ještě lépe: jak působí! Protože to, co bylo vyzkoušeno v modelových experimentech zdánlivě věnovaných pravdě a kráse, se brzy pod jinými jmény a maskami ocitá ve zcela jiných společenských kontextech. Pro nás to znamená otevření uměleckého prostoru jako výzkumného střediska od nové opery po scénickou instalaci, od minimálních uměleckých zásahů do městského prostoru po komponované performance a mnoho dalšího. Toto spektrum tvoří prostor, který umělecky zvýrazňuje a reflektuje náš společenský „multilingvismus“, každodenní mediální polyfonii. Proto se nové hudební divadlo stalo otevřeným polem, které může za zvláštních podmínek osvětlit sociální a politická témata.
Cílem Manose Tsangarise a Daniela Otta bylo zkoumat aktuální společenské funkce a význam hudebního divadla na základě tematického zaměření vybraného pro jednotlivé ročníky (Private Matter, Poinf ot NEW Return). Rozšířili žánrové rozpětí bienále o scénické instalace, umělecké intervence v prostoru města (náměstí, koupaliště, skleníky) a další typy performancí. Deklarovali zachování bienále pro mladé talenty.
Od roku 2026 festival povedou společně Katrin Beck, kulturní manažerka, která již je v uměleckém vedení Mnichovského bienále od roku 2004 a italská skladatelka Manuela Kerer.
Na cestě, takové bylo motto letošního ročníku, pátého a posledního vedeného Manosem Tsangarisem a Danielem Ottem. Protože hudební divadlo chápou jako součást aktuálního společenského i politického diskursu, program festivalu zaměřili na reflexi vytlačování milionů lidí z jejich vlasti v důsledku válek, klimatických změn i globalizace a dopadů obrovského přílivu migrantů. Téma cesty se pak promítlo i do zkoumání pohybů, forem současného hudebního divadla a překračování jeho hranic s únikovými odbočkami mimo dálnice, zkratkami i slepými uličkami.
Z jedenácti festivalových produkcí jsem viděla osm. O devátou – The Gates are (nearly) open – jsem přišla, protože nebyla zajištěná proti dešti, a v době, kdy jsem ji mohla vidět, pršelo. Premiéra desáté – In Passage – byla odložena na pozdější termín, kdy jsem už v Mnichově nebyla.
Představení se konala na nejrůznějších místech po celém Mnichově – v tradičním divadelním prostoru se neuskutečnila žádná. I když adresa některých produkcí směřovala do Gasteigu, rozlehlého velkorysého kulturního centra na kopečku nad řekou Isar, žádná z nich se neodehrávala ani ve velké koncertní síni pro dva a půl tisíce posluchačů, ani v některém z mnoha dalších sálů a víceúčelových místností tohoto komplexu budov postaveného v roce 1978 a otevřeného v roce 1985 jako sídla Mnichovské filharmonie, Mnichovského centra pro vzdělávání dospělých, Mnichovské knihovny a Mnichovské univerzita hudby a divadla. V rámci Gasteigu se festivalové produkce konaly na nejrůznějších místech členitých foyerů a prosklených prostor.
Podobně na adrese Gasteig HP8 na opačné jižní straně Mnichova, v komplexu vybudovaném kolem památkově chráněné trafostanice jako náhradního sídla pro výše uvedené instituce po dobu rekonstrukce Gasteigu (zatím plánované do roku 2027), se performance konaly v multifunkčním sále X a centrálního prostoru rekonstruované trafostanice.
Následují mé postřehy v tomto Operním panoramatu z pěti produkcí Mnichovského bienále.
Searching for Zenobia
Searching for Zenobia (Hledání Zenobie), hudební divadlo pro herečku, syrskou vokalistku, mezzosopranistku, ženský sbor, smyčcový soubor (hráči Braunšvického státního divadla) a syrského perkusionistu (Elias Aboud), jak zní podtitul, se ukázalo jako nejtradičnější z festivalových produkcí, které jsem viděla. Představení se konalo v jednom ze sálů Muffathalle, kulturním centru, které vzniklo rekonstrukcí první mnichovské parní elektrárny postavené v roce 1867 v secesním stylu a programově se zaměřuje na nejnovější trendy v oblasti hudby všech žánrů, divadlo i multimédia.
Italská skladatelka a kurátorka hudební sekce Benátského bienále Lucia Ronchetti (*1963) a libretista Mohammad Al Attar, syrský spisovatel a dramatik žijící v Berlíně, dílo koncipovali jako pomyslný intimní rozhovor dvou syrských žen napříč dvěma tisíciletími: antické Zenobie, královny syrské Palmýry v letech 267/268 až 272, a současné Zeiny, syrské archeoložky, která se zabývala výzkumem Palmýry v období kralování Zenobie. Osudy obou žen poznamenaly historické peripetie válek a vraždy jejich manželů. Zenobia musela převzít vládu a postavila se římskému císaři Aureliovi, který přestal tolerovat Zenobiinu čím dál rozsáhlejší expanzi do Arábie a Egypta, její vojsko porazil, na útěku ji zajal a potupně odsoudil. Zeina se po mučení a popravě svého manžela Asadovým režimem během syrské občanské války a po porážce arabského jara se ztrátou nadějí na svobodu a sociální spravedlnost rozhodla zachránit i s dcerou útěkem do Německa.
Libreto vychází z historicky zachovaného dopisu Zenobie římskému císaři Aureliovi, v němž hrdě odmítá kapitulaci, rozhodne se bránit Palmýru, ačkoli jí hrozí potupná porážka od mnohem silnějšího vojska. Paralelou dopisu je (fiktivní) deník Zeiny, ve kterém své dceři Leyle chce poskytnout hlubší vhled do svého života, v němž se vyrovnává s nesnesitelným despotismem autoritářského režimu, torturou války, ztrátou blízkých, s nezacelitelnými ranami, ztrátami a bolestmi útlaku s otázkami, zda emigrace může otevřít cestu ke svobodě. Zenia umírá v Berlíně, mimo svou vlast, na rakovinu s nadějí, že se další generace vymaní z nového uvěznění diskriminací, ubíjející byrokracii a bolestným pohrdáním okolí, že migranti získávají práci jen díky tomu, aby doplnili kvóty.
Na jedné straně sebevědomá Zenobie ve zlatém pancíři (litevská mezzosopranistka Milda Tubelytė) a její snaha bránit Palmýru i proti mnohem silnějším římskému vojsku a zvažování důsledků takového kroku, na druhé straně současná Zeina (herečka Naima Laube) sužovaná svým váháním nad správností rozhodnutí opustit milovanou vlast trýzněnou autoritářským režimem, neustálými připomínkami kruté syrské reality, ztrátou domova a hledáním nového pro svou dceru. V osudech obou žen se protínají paralely hrdosti na Palmýru, hlubokého zakořenění v rodné zemi těžce zkoušené válkami, jak vystihuje jedna z klíčových promluv Zenobie k Zeině: Podívej se na mě. Jsi jako já víc, než si myslíš. Nikdy nepřiznáš, že kdybys byla mnou, chovala by ses jako já. Ale tajně to víš. Čím víc se ode mě snažíš vzdálit, tím víc se mi přibližuješ. Stejně jako ty jsem byla ochotna vyrvat srdce z hrudi svých nepřátel, abych bránila potomky svého srdce. Byla jsem osamělá, stejně jako ty, osamělá ve své slávě, osamělá ve svém pádu, když mě ve svém triumfálním průvodu předváděli před lid Říma! Jako bych byla divoký tygr, kterého si ochočili a dali do klece pro přihlížející. Vedli mě skrz jásající dav. Dokážeš si představit, jak jsem byla osamělá?
Paralela se Zenobií umocňuje nahlédnutí do nitra Zeiny, která v sobě slučuje příběhy mnoha současných syrských žen, s jejich zoufalstvím, s otázkami o smyslu naděje, s žalem, s bojem o to, co si pamatovat, co zapomenout, aby dokázaly pokračovat. Sugestivnost dialogu žen napříč staletí ještě posiluje sbor (šest vokalistek z ženského sboru Brunšvického státního divadla), který do něj vstupuje svými komentáři, radami i odsudky, našeptáváním a hodnocením.
Z mnohovrstevnatosti a mozaik „archeologického naleziště“ životů dvou syrských žen vyšla i Lucia Ronchetti (mimo jiné autorka oper Létající třída podle Ericha Kästnera a Dvojník podle Dostojevského). Propojila prvky tradiční syrské hudby (vokalistka Mais Harb), citace z opery Tomasa Albinoniho Zenobia, regina de’ Palmireni (1694), a současný hudební jazyk. Zpěv Zenobie se prolíná s promluvami Zeiny, velmi vypjatý Sprechgesang s táhlými litaniemi syrských zpěvů, šepot s křikem, úpěním, vzlykáním. Jakkoli zapojení Albinoniho opery o Zenobii korespondovalo s operou tématem (ba dokonce podle některých zdrojů královna Zenobie v Itálii zemřela) i „migrací“ Albinoniho partitury v důsledku válek, takový koncept měl spíše racionální jádro a v celku díla nevyzníval ústrojně.
Závěr gradoval do paralelních lament Zenobie nad hrobem svého zavražděného syna a Leyly nad mrtvou matkou – s otevřenou otázkou, zda se najde novodobá Zenobia, následovnice královny, která se stala arabskou ikonou a vzorem ženy odhodlané bojovat za svobodu své země.
Stojí za to ocitovat závěrečnou promluvu Zenobie adresovanou vítěznému římskému císaři: Myslíš, že mě tvoje řetězy srážejí na kolena? Jsem tady, dívám se ti pevně přímo do očí a vidím v nich strach. Strach z hněvu poražených, hněvu Palmyřanů, prokletí dějin. Nech mě jít na smrt. Zasloužím si to, moje setkání s věčností.
A novodobá Leyla úvahy o sobě a budoucnosti Sýrie tváří v tvář mrtvé matce uzavírá: Odpusť, že přicházím pozdě. Vím, že se na mě zlobíš. Máš pravdu. Ale neměla jsem jinou možnost než se od tebe vzdálit. Tvé neustálé mluvení o Sýrii a o mém otci, který byl zavražděn, a o kterém ani nevíme, kde je pohřbený, mě dusilo. A ty sis toho ani nevšimla. Myslela jsi, že jsem prostě lhostejná puberťačka. Přitom jsem všechno chápala naprosto přesně. Ale nechtěla jsem, jako ty, uvíznout v minulosti, v historii, v Sýrii – zemi, ze které jsme sice utekli, ale která na nás stále ulpívala. Bezpečí, pro které jsi všechno obětovala, abys mohla být tady – to byla iluze. Byla jsem vždycky ztracená, nikdy jsem nevěděla, kdo vlastně jsem. I když jsem zde vyrůstala, ani jeden den jsem se necítila německy. Můj vzhled, mé jméno, jak jsme sem přišli – to všechno mě v očích ostatních činilo Syřankou. Přitom jsem chtěla jen pryč z té země a jejích nekonečných tragédií. Kdo jsem? Odkud pocházím? Kam chci jít? Nevím! Dodnes ne! … Teď jsem zpátky a chci být s tebou. Vím přesně, že mě slyšíš. Proto ti slibuji, že tě vezmu do Sýrie. Tam najdeš klid. Neboj se, nebudeš pohřbena nikde jinde než tam. Ale na to je ještě příliš brzy. Pravděpodobně jsem si příliš pozdě uvědomila, že jsi můj jediný domov. Ale teď už to vím! Chyběla jsi mi!
Inscenaci, která vznikla v koprodukci s Brunšvickým státním divadlem, kde bude mít premiéru letos v září, umocnila i režie Isabely Ostermann. Řady pro diváky přiléhaly po stranách k dlouhému pásu jeviště. Na straně byl trůn Zenobie a torza antické vojenské zbroje v prohlubni s pískem, za nimi projekční plátno pro záběry torz antických památek z Palmýry a jejich ničení radikálními islamisty. Na protilehlé straně svět Zenie vystihovala bedna/postele a bazének s vodou a záchrannými vestami. Diváci se tak stávali bezprostředními účastníky sdílení úvah obou hrdinek nad osudy migrantů a válkami zmítané Sýrie, syrsko-německou identitou, starověké královně, brutálním Assadově režimu a imigrantské politice Německa.
Po hodinu trvající opeře Seraching of Zenobia jsem odcházela zasažena novými zkušenostmi, s mnoha otázkami, ale i odpovědí, s jakou emocionální silou může opera reflektovat aktuální, ožehavé a do značné míry kontroverzní současné téma syrských uprchlíků.
Lucia Ronchetti: Searching for Zenobia
Hudební nastudování Susanne Blumenthal, režie Isabel Ostermann, scény a kostýmy Stephan von Wedel, dramaturgie Sarah Grahneis.
Osoby a obsazení: Zenobia – Milda Tubelytė, Zeina (herečka) – Naima Laube, Zeina (vokalistka) – Mais Harb.
Šest vokalistek z ženského sboru Braunšvického státního divadla, smyčcový soubor Státního orchestru Braunšvik (housle, 2 violy, 2 violoncella a kontrabas), Elias Aboud – bicí.
Mnichovské bienále, Muffathalle, 2. června 2024.
nimmersatt
Hledání možností hudebního divadla se zapojením 3D reality přinesla produkce skladatelů Eve Georges a Jiry Yoshioky nazvaná nimmersatt (nenasytný). Vznikla ve spolupráci s Mnichovskou vysokou školou hudby a divadla. Velmi přesně naplňovala téma festivalu se zaměřením na „cestu“, v tomto případě s kritikou konzumní společnosti. Už místo, kde se produkce konala, Alte Utting, napovídalo mnohé. Vyřazená výletní loď byla z jezera Ammersee v Horním Bavorsku převezená v roce 2017 do části Mnichova, které se říká „břicho města“, protože jsou zde umístěna jatka, tržnice s masem, rybami a dalšími potravinami, velkoobchodní trh na ploše 310 tisíc m2 nebo gastro-provozy s nejrůznějšími specialitami. Ze Schlachthofviertel (Jateční čtvrti) se stal prostor pro undergroundovou scénu (včetně mnichovských nejdelších legálních graffiti). Loď Alte Utting vyzdvižená na železniční most a adaptovaná na bary a kluby se stala vyhlášeným místem mnichovského nočního života s diskotékami, koncerty a kabaretními produkcemi.
Multimediální produkce nimmersatt se odehrávala ve strojovně tmavého klaustrofobního podpalubí lodi, kam se vešlo sotva třicet diváků. Kombinovala živou hudební produkci, na které se podíleli sopranistka, mezzosopranistka, dva barytonisté a komorní nástrojové uskupení flétny, violoncella, harfy, kamanče a baterií bicích, s 3D projekci. V rozšířené realitě se diváci „vydali“ na cestu prostorem a časem, jejímž hlavním tématem bylo jídlo nejen jako zdroj lidské obživy, ale i nástroj globální politiky a potravinářského průmyslu ve světě materiálního nadbytku. Za zvuků kvokání jsme sledovali slepici, která „vyšla“ ze záchodu na lodi a pak „zkoumala“ další prostory. Následující sekvence zobrazovala za zvuků vzdychání a violoncellového pizzicata čím rychleji se otáčející zeměkouli, kolem které se v prostoru s hvězdami vznášely figurky kosmonautů a raket, až se zeměkoule s čím dál většími rudými prasklinami roztříštila. Duet ženských hlasů provázel projekci, v níž pod vodou pluli mořští koníci, ryby a další mořští živočichové. Následoval dětský pláč a sólový ženský zpěv s obrazem suché pusté krajiny, nad kterou se vznášela hráčka na iránský strunný smyčcový nástroj kamanče a zamilovaný pár současných mladých lidí. Tuto sekvence vystřídaly violoncellové skřeky profukování flétny provázející divoce létající slepici. Svět rozšířené reality zakončila projekce malovaných postav, na které padají zlatá zrna zralého obilí. Vrší se čím dál vyšší hromada, až prostor, jehož se diváci s 3D brýlemi cítí být součástí, zaplní.
„Manifest“ narušení tradičního divadelního prostoru považovaného za elitářský s bariérami přístupu studenti formulovali až bombasticky: Konečně jsme se vzdálili od zastaralých vyprávění, zastaralých rysů, od hrdinných mužů, kteří zachraňují svět, a klopýtajících žen, od dobra a zla, od ošklivého a krásného, od cestujících všeovládajících mužů a žen jako světic a děvek, od ženských obětí a mužských pachatelů a od krásných ženských mrtvol jako topoi mužského autorství – a směřujeme k co největší možné rozmanitosti v každém ohledu, k sociální relevanci a udržitelnosti, k přirozenosti LGBTQIA+ a všech forem života, k respektu a toleranci – v nových vyprávěních, mezi tvůrčími umělci, mezi publikem a především ve společnosti v novém společenském řádu, který společně vytváříme. A ve své vizi společnosti v roce 2030 doufají, že do té doby budeme žít ve společnosti, která je antifašistická, antirasistická, tolerantní a humánní, ve společnosti, kde každý jedinec nebude chtít jít rychleji a dál v závěsu turbokapitalismu, ale naopak, kde se lidé vrátí k společnému životu.
Necelou hodinu trvající kombinace živé (analogové) a elektronické hudby, sekvencí virtuální reality a lodi umístěné vedle jatek jako studentské interdisciplinární brainstormování o globálních krizích, potravinových řetězcích, lidské chamtivosti a štěstí, při které se studenti učí zapojovat 3D projekce, jako studentská „seminárka“ obstála. Záměr kritiky globalizovaného materialismu a plýtvání jídlem formou hudebního divadla se však při vlastní realizaci z brainstormingu proměnil spíše v ideologický brainwashing.
Eva Georges a Jiro Yoshioka: nimmersatt
Hudební nastudování Henri Bonamy, Markus Hein, režie Waltraud Lehner, Paulina Platzer, koncepce Alexandra Hermentin, Waltraud Lehner, Paulina Platzer, scénické řešení Pove Siersch, digitální dramaturgie Ilja Mirsky.
Pěvecké obsazení: Viktoria Matt (soprán), Franziska Weber (mezzosoprán), Luis Weidlich (baryton), Isaac Tolley (baryton).
Orchestr: Maria Zwerschke (flétna), Alice Proffit (harfa), Sara Hasti (kamanače),
Maximilian Wolfgang Schwarz (bicí), Jakob Stolte (violoncello).
Mnichovské bienále, Alte Utting, 3. června 2024.
Territorios Duales
Projekt Territorios Duales (Duální území) bolivijského skladatele Carlose Gutiérreze Quirogy (*1963) pod uměleckým vedením Tatiany López Churaty, posouval meze hudebního divadla ke komunitnímu zapojování běžných lidí bez předchozích hudebních zkušeností a k rozšiřování zvukových vjemů daleko za hranice evropské hudební kultury. Vznikal ve spolupráci s Münchener Volkshochschule.
Projektu předcházelo vytvoření skupiny sta neprofesionálních zájemců (od osmi let výše), kteří se mohli přihlásit bez ohledu na předchozí hudební znalosti. Během dvou týdnů zkoušek si sestrojili různé foukací a bicí nástroje a naučili se na ně hrát podle časových a dynamických pokynů v tabulkách a pokynů vedoucích svých skupin vybavených stopkami. Výsledky této přípravy měli předvést při putování podél řeky Isar.
Kvůli dešti se ale produkce konala v sále X v prostoru Gasteig HP 8. Ony desítky dobrovolníků postupně procházely v uličkách mezi publikem rozsazeným po šesti kolem notových pultů. Někteří se u nich zastavovali a podle graficky znázorněných „partů“ vyluzovali zvuky na zde umístěné nástroje ze dřeva, hlíny, papíru, napnutých kůží, prutů, z evropského hlediska netradiční, inspirované zejména bolivijskou kulturou. Instrumentář tvořily také lahve nebo misky a skleničky s vodou. Vznikaly nejrůznější zvukové kombinace, které se vlnily zšeřelým prostorem – foukání, frkání, vrkání, štěbetání, švitoření, pískání, hvízdání, skřípání, vrzání, škrábání, houkání, pištění, pípání, ječení, vřískání, vytrubování, ševelení, šustění, funění, bouchání, bubnování, bušení, tlučení, klepání, ťukání, klapání, víření… Bylo na každém, nakolik se ponoří nejen do této zvukové změti, ale i sousedského spříznění. A nechá se unášet takovým zpochybněním západoevropského vnímání zvuků, principů umělecké produkce a hranic toho, co je považováno za správné a „přípustné“.
Překvapilo mě, jak všichni brali produkci vážně, moji spolusedící dokonce se zavřenýma očima vypadali, že se dostávají až do nějakého transu. Ačkoli jsem se i já snažila oddat oné částečně řízené změti zvuků, po 40 minutách jsem měla dost. Jakkoli chápu užitečnost komunitního zapojování lidí do uměleckých produkcí a v žádném případě si nemyslím, že evropská kultura je ta jediná správná.
Carlos Gutiérrez Quiroga: Territorios Duales
Umělecké vedení Tatiana López Churata
Mnichovské bienále, Gasteig HP 8, Saal X, 2. června 2024.
RṲBER
Jakkoli produkce německého multimediálního umělce Nico Sauera (*1986) s názvem RṲBER nejpřiléhavěji naplňovala téma letošního Mnichovského bienále Na cestě, s jeho žánrovou charakteristikou, natož přiřazením do žánru hudebního divadla, si nevím rady – nejspíš „traffic-opera“, mobilní zvukové imerzivní divadlo uprostřed pouliční reality. Luxusní limuzína pro maximálně tři cestující na zadních sedadlech s bíle nalíčeným řidičem jako fantomem, kterému od úst stéká krev, se během šestikilometrové zhruba půlhodinové jízdy v okolí Gasteigu stává jakýmsi „hledištěm“. Vzniká „prostor“, kde se mísí realita s mini-performancemi, a jehož „publikem“ jsou nejen cestující, ale i běžné lidé, které s v tu chvíli na ulici octli.
V autě do standardních zvuků brzd, blinkrů, zavírání a otevírání dveří spojených s jízdou auta a běžných situací života města začnou vstupovat scénky performerů, aniž je zpočátku zřejmé, kdo je náhodný chodec a kdo je „herec“. Na obrubníku náhle začne muž metat salta, ze skupinky dělníků na stavbě se vyčlení člověk, který cinká na činel, slyšíme hru dívky s klávesami, která jede v tramvaji před autem, na obrazovce navigace na palubní desce se skupina hrající jazz otočí vzhůru nohama. Situace postupně nabírají na agresivitě: Do cesty se staví protestující rebelka a střílí na auto žlutou barvu, divoce rozrazí dveře, nasedne a zuřivě začne přelaďovat rozhlasové stanice, těsně před autem se prudce otevřou dveře kamionu, v němž se kolem tyče svíjí dívka, bezpečnost jízdy ohrožuje motorkář, kluk seskočí před auto z dopravní značky a jiný kope nohama do zadních okýnek, do auta vpadne muž, který žádá o pomoc při hledání příbuzného, jehož obrázek ukazuje.
Nevím, zda v roce 2030 budou lidé žít ve světě, jak ho v programové brožuře předpovídá Nico Sauer: v nekonečném multisenzorickém karnevalu, v němž se rozplynou hranice mezi potěšením a povinností, prací a zábavou, kohoutem a slepicí, hlučným projevem a křikem, ve kterém si žízniví lidé budou navzájem míchat koktejly ze slz radosti a budou si posílat telepatické textové zprávy plné náznaků. V roce 2024 mi jeho chvílemi velmi agresivní prolamování hranice mezi každodenností, náhodou a kompozicí příjemné nebylo.
Nico Sauer: RṲBER
Režie Nico Sauer, kostýmy Jasmin Knitter, scénografie Nicole Wytyczak, Niklas Ludwig.
Osoby a obsazení: Jezdec – Markus Brändle, Motocyklista – Bastian Zimmermann, Parkurový běžec – Robin Lindner, Pole-Dance – Charlotte Rom, Carol Čihak
Bicí Daniel Tanner, kytara/elektronická hudba Kalas Liebfried, hlas/elektronická hudba Kinga Ötvös, saxofon Luise Volkmann, klávesy Masako Ohta.
Mnichovské bienále, čtvrť Haidhausen, 4. června 2024.
Footnotes 1. 2
Po jízdě autem byly v programu Mnichovského bienále další položkou hodně vzdálenou tradičním představám hudebního divadla Footnotes 1. 2 (Poznámky pod čarou 1. 2). Vystihuje ji označení zvukově-výtvarná instalace, prý inspirovaná spisovatelem Pierem Paolem Pasolinim. Americký skladatel, performer, spisovatel a zvukový umělec Alvin Curran (*1938), spoluzakladatel skupiny Musica Elettronica Viva, v prostoru skleněné haly v Gasteigu rozvinul dlouhou roli papíru, na kterou poházel nejrůznější hodně obnošené boty – dřevák, kopačku, bačkoru, kozačku, polobotku, lodičku, ale i ortézu. Nad tuto instalaci zavěsil samohrající klavír. S hrou počítačem náhodně sestavovaných přednahraných dat vedl zvukový dialog nizozemský trumpetista Marco Blaauw (*1965). Virtuózně improvizoval nejen na klasickou trubku, ale i na dvojitou trubku, se kterou se proslavil, a na řadu dalších foukacích nástrojů nejrůznějších tvarů a velikostí včetně megafonu, rohu, obří mušle nebo nástroje ve tvaru zvonu na čištění ucpaného potrubí a WC.
Oba umělci patří mezi významné osobnosti soudobé experimentální hudby – Alvin Curran se svým motem stát se kvazi-vizuálním umělcem, který chce zviditelnit zvuky celého světa, a trumpetista Marco Blaauw oceňovaný za hledání dalších možností vývoje trubky, za projekt Global Breth, ale i spolupráci s Karlheinzem Stockhausenem nebo malířem Gerhardem Richterem. O jejich volně přístupnou produkci však valný zájem nebyl. Většina lidí se jen na chvíli zastavila a vzápětí pokračovala svou cestou. Sedět na špinavém koberci na zemi a vyslechnout celou čtyřiceti minutovou produkci nás vydrželo ani ne deset.
Alvin Curran: Footnotes 1. 2
Trumpetista Marco Blaauw
Mnichovské bienále, Gasteig, Glashalle, 2. června 2024.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
