Operní panorama Heleny Havlíkové (483) – New Opera Days Ostrava (druhá část)
- Vtipně (ne)Hořký konec Russolův
- Nárazy při prolamování limitů a hranic
- Nečekané vyústění orfeovského mýtu
- Malé životy v zahradě iluzí, manipulací a vynořených frustrací
- Synergie nadšení
Vtipně (ne)Hořký konec Russolův
Důvtipem i sofistikovaným poučením hýřila na NODO v Divadle loutek pocta přednímu představiteli italského futurismu Hořký konec Russolův. Toto divadelní (hodinové) zhmotnění futuristického snu Luigiho Russola (1885–1947) s činoherci, sopranistkou a hlavně hřmotiči / intonarumori připomnělo klíčový hudební manifest italských futuristů, kteří stáli na počátku umělecké avantgardy 20. století. Jejich radikální myšlenky směřovaly nejen k obrození hudby, ale celé společnosti. Ve své době však mnoho pochopení nenašly. Staly se však důležitým inspiračním zdrojem pro poválečné koncepty konkrétní či elektronické hudby.
Chytrý text filozofa, teoretika umění, fenomenologa, psychologa a operního kritika Petra Rezka (1948–2022) uchopil ve své typické režijní poetice Petr Odo Macháček z pražského Divadla Kámen (pro NODO už v roce 2016 napsal libreto a zrežíroval operu Petra Cíglera Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu a v roce 2020 zde režíroval operu Marka Keprta Hibiki, Hibiki, vzhmoť!). Ve spolupráci s Petrem Studeným a jeho ansámblem Opening Performance Orchestra inscenaci tvoří čtyři fiktivní epizody ze života Luigiho Russola (Miroslav Paulíček) v kostýmu, který ho vystihoval – v bílé košili s motýlkem a černém lesklém plášti jako z Matrixu. Protihráči mu byli jeho kocour Giacomo (Petr Ferenc), komický svou nedůvtipností a cyničností nad úvahami svého pána, a hospodyně Georgetty (Lucie Zachovalová), která s vtipnou nadsázkou a patřičným sebevědomím opakovaně zdůrazňovala svoji roli krásné a inteligentní pomocnice v Russolově domácnosti.
Russolo nad Papinovým hrncem jako kýženým zdrojem „božského“ zvuku obhajuje myšlenky ze svého manifestu Umění hluku a svůj koncept hledání pravdivosti v hudbě. Při představení Rossiniho opery v milánské La Scale se pouští s kocourem a hospodyní do disputace o pravdivosti divadla a zastává názor, že nápodoba života nemůže být pravdivější než originál. Na koncertě ve vídeňském Musikvereinu s programem Wellingtonova vítězství Ludwiga van Beethovena se zabývá mimetickým paradoxem a prosazuje pravdu jako jediný koncept. Vtipná je pasáž, v níž Russolo cituje z „dopisů“ Debussyho, Stravinského, Janáčka či Bartóka s jejich „výmluvami“, proč nemůžou přijet na jeho koncert. Zklamaný, i tím, že hrnec je zmetek a nesplnil kýžené očekávání zdroje „božského“ zvuku, umírá žalem – a Macháček groteskní sarkasmus podtrhl tím, že Anděl odnáší Papinův hrnec do záře světla za zvuku Chopinova pohřebního pochodu, který přehluší zvuk hřmotičů.
V inscenaci nezůstává ovšem jen u slovního popisu. Russolovo úsilí o zahrnutí hluků do hudební sféry autenticky předváděla trojice hráčů na hřmotiče, Russolem vymyšlené nástroje na hluk laditelné v rozsahu kvarty s různou silou dynamiky podle rychlosti otáčení kliky napojené na ozubené kolo, kterého se dotýká kovový drát. S hřmotiči skvěle kontrastoval soprán Pavly Radostové jako Anděla, který přecházel z jedné strany jeviště na druhou za zpěvu krásných melodií beze slov s citacemi z Rossiniho Lazebníka sevillského či tématu Beethovenovy 9. symfonie.
Osudy hřmotičů, hlukových nástrojů pro hudební ztvárnění ruchů moderního světa, přiblížil producent inscenace Petr Studený: Z původních originálů intonarumori se nedochoval žádný exemplář. Nejsou k dispozici žádné detailní plány ani dokumentace, avšak v archivech existuje několik fotografií a schematický nákres, z nichž je jasně viditelné konstrukční řešení nástroje. Rekonstrukci intonarumori se v minulosti kontinuálně a systematicky věnoval například Luciano Chessa, který byl hlavní postavou při obnovení šestnáctičlenného orchestru intonarumori Orchestra of Futurist Noise Intoners a zároveň je autorem biografie Luigiho Russola Luigi Russolo, Futurist: Noise, Visual Arts, and the Occult… Notace skladeb pro intonarumori může mít velmi rozmanitou podobu. Jediná strana dochované partitury Russolovy skladby Probuzení města se skládá z šestnácti křivek tvořících party pro šestnáct nástrojů. Stejně tak je možné použít klasický zápis v notách, grafickou partituru, textové instrukce apod. Intonarumori jsou sice opomíjený a zapomenutý, avšak veskrze hudební nástroj, jehož potenciál teprve čeká na svoje objevení.
Právě Luciano Chessa, který hrál také na amplifikovaný vietnamský jednostrunný nástroj đàn bầu, s dalšími svými kolegy včetně konstruktéra futuristických nástrojů Jana Koláře prezentoval trojici hřmotičů stropicciatore, crepitatore a ululatore v rámci inscenace a vyvolal o ně takový zájem, že ještě dlouho po skončení produkce si mnoho diváků s nadšeným zaujetím zkoušelo tyto neobvyklé nástroje.
Zejména v kontextu produkcí letošního Mnichovského bienále, ale i převažujících vážných témat na NODO, to byl více než žádoucí kontrast inscenace vtipné ve své groteskní absurdnosti a výstižně zhuštěné nadsázce – a zároveň poučné s pohledem do historie italského futurismu.
Nárazy při prolamování limitů a hranic
Ve světové premiéře byla na NODO uvedena opera IMPACT – vnitřní cesta ze tmy skladatele a dirigenta Amira Shpilmana a choreografky, performerky a video umělkyně Shiran Eliaserov. Tato opera pro soprán, kaskadérku, závěsné techniky, orchestr, smíšený sbor a živou elektroniku se neodehrávala v divadle, ale protože její součástí byla akrobacie, konala se v basketbalové hale Tatran.
IMPACT s fyzicky konkrétní naléhavostí vzdorování gravitaci odkrýval téma touhy, snahy a úsilí o únik z traumat, bezmoci, chaosu, iluzí, posedlostí a životních nástrah. Patnáct scén konkretizují názvy Preludium, Konec iluzí, Chaos a obranný mechanismus, Posedlost, Valení Sisyfova balvanu, Umělý ráj, Nemocná a smutný svět, Kde je sever?, Zápas s andělem nebo Za zrcadlem. Bylo však na každém, s jakými situacemi a pocity si jednotlivé části inscenace spojí. Nové a nové střety, zdánlivá bezmoc, bolestivé nárazy, ale i odvaha jim čelit fyzicky a přeneseně i v lidských vztazích vyjadřoval nejen zpěv sopranistky na vokály beze slov, komentující sbor a orchestr, ale také akrobatická vizualizace. Katsiaryna Zhynhiarouskaya operní sopranistka, multi-vokalistka, skladatelka, tanečnice a performerka, měla dvojnici – Helgu Wretman, tanečnici, vizuální performerku a kaskadérku. Obě s kšírami připoutané k závěsnému mechanismu vytahovali riggeři (technici lanoví) na lanech v různých polohách znovu a znovu do až osmimetrové výšky a prudce spouštěli na žíněnku, „chytali“ při snaze o úprk z „arény“. Jakkoli koordinace sboru Canticum Ostrava a orchestru Ostravská banda pod vedením Lilianny Krych s elevací a pády vycházela perfektně, původní efekt se zejména při porovnání s inscenacemi nového cirkusu přece jen vyčerpal. Během hodinové produkce se pozornost publika v parnu basketbalové haly Tatran nemohla vyhnout obavám o kaskadérčino zdraví.
Nečekané vyústění orfeovského mýtu
Passion / Vášeň francouzského skladatele Pascala Dusapina spadá do větve NODO, v níž vybírá do svého programu jinde uvedená díla, většinou v českých premiérách. Pascal Dusapin (*1955) patří ke skladatelům, jehož opery (má jich devět) se objevují na repertoáru významných divadel a festivalů. Passion / Vášeň, opera o deseti scénách, k níž si Dusapin napsal i libreto v italštině, vznikla v roce 2008 na objednávku prestižního festivalu v Aix-en-Provence a následně ji uvedlo pařížské divadlo Champs-Élysées, bruselská La Monnaie, zazněla také v Sydney a ve Walesu. Na NODO inscenace otevřela spolupráci s Neue Oper Wien.
Pro zhruba devadesát minut trvající Vášeň Dusapina inspiroval antický mýtus o Orfeovi a Eurydice, po hudební stránce Claudius Monteverdi a zapojením baletu francouzský barokní žánr opéra-ballet. Orfeovský mýtus ale Dusapin zobecnil na peripetie mileneckého vztahu mezi postavami abstraktně nazvanými Lui / On pro baryton a Lei / Ona pro soprán, který komentují Ostatní, šestice zpívajících tanečníků. Opera nemá děj ani repliky v tradičním slova smyslu. Je jakýmsi křehkým, intimním vlněním emocí rozrušených srdcí, milostných hrátek, nebeské rozkoše, touhy, ale i zničených nadějí, bolesti, slz, trápení, opuštěnosti, loučení – a smrti. Tyto turbulence nálad vystihuje Dusapinova hudba velmi citlivě, když se z jemných pomalých ploch vynořují prudké dramatické poryvy. V dirigentovi Walteru Kobérovi, který se i jako generální a hudební ředitel Neue Oper Wien systematicky zaměřuje na soudobé hudební divadlo, mělo hudební nastudování s Ostravskou bandou spolehlivého průvodce.
Režie Ursuly Horner peripetie nenaplněnosti lásky v bělostných neurčitě historizujících rokokových kostýmech sevřela mezi dvě temné stěny s šesti průchody, odkud vystupují tanečníci. Pro milence však zůstávají neprostupné. Příběh Orfea a Eurydiky inspiroval umělce, včetně skladatelů, k různým vyústěním situace, kdy Orfeus svým zpěvem obměkčí vládce podsvětí Háda a Persefonu a ten mu dovolí Eurydiku vyvést pod podmínkou, že se za ní během cesty na zem neohlédne. Mnozí tvůrci se drželi původního tragického závěru, v němž se Orfeovi nepodaří podmínku boha podsvětí dodržet, za Eurydikou se ohlédne a tím ji navždy ztrácí. Někteří mýtus interpretovali jako metaforu nedosažitelnosti ideálu umělecké tvorby, Christoph Willibald Gluck aplikoval princip barokního šťastného konce a třebaže se Orfeus za Eurydikou ohlédne, bohové jsou dojatí jeho láskou a věrností a Amor mu jí vrátí k životu.
Režisérka Ursula Horner se rozhodla pro řešení, do kterého zapracovala téma nevěry. Třebaže libreto i Dusapinova partitura nechávají konec otevřený, v režii Ursuly Horner je to Orfeus, který Eurydiku zabije a několik závěrečných vteřin může napovědět, že důvodem byl jeho milenecký vztah s dívkou z komentujícího chóru Ostatních. Jakkoli se takový závěr vzpírá archetypálnímu ukotvení orfeovského mýtu, v dnešní postmoderní době k němu lze dozajista dospět. Jenže takové boření by mělo mít základ již ve skladatelském uchopení.
V sopranistce Melis Demiray a barytonistovi Wolfgangu Reschovi i šestici členů PPCM Vocal Ensemble (Performance Practice in Contemporary Music Vocal Ensemble) v rámci Univerzity hudby a múzických umění ve Štýrském Hradci, kteří osvědčili nejen pěvecké, ale i performativní a taneční umění, ovšem měla Dusapinova opera interprety, kteří inscenaci povýšili senzitivním herectvím s hlubokým ponorem do pocitů svých postav.
Třebaže inscenace hlavně kvůli režii nevyzněla zcela přesvědčivě, koprodukce s Neue Opera Wien může být pro další ročníky NODO přínosem – a to i formou uvedení některé z ostravských inscenací ve Vídni.
Malé životy v zahradě iluzí, manipulací a vynořených frustrací
Z plejády soudobých oper, které „přežily“ jedno nastudování, byla na letošní NODO zařazena kompozice irské skladatelky Ann Cleare (*1983) The Little Lives / Malé životy. Premiéru měla na Mnichovském bienále v roce 2022, na jehož objednávku vznikla. Na rozdíl od NODO, které autorům při zadávání oper témata neurčuje, Mnichovské bienále žádalo téma brexitu a jeho dopadů. Jak Ann Cleare uvádí, s libretistkou Alison Louise Kennedy se rozhodly vytvořit “scénář, v němž dáme lidi dohromady a, aniž bychom řekly slovo brexit nebo vykreslily nějakou konkrétní politickou situaci, prozkoumáme, jak to na lidi v té době působilo, to obrovské množství propagandy a dezinformací.”
Malé životy, druhá opera Ann Cleare, je určená pro pět zpěváků a komorní ansámbl. Na výchozí situaci příjemné zahrady jakéhosi skotského města se nabalují příběhy čtyř lidí, kteří sem jednoho rána postupně přicházejí. Vzájemně se neznají a Ann Cleare dává velký prostor jejich vyprávěním: Sarah (mezzosopranistka Truike van der Poel), starší žena, původně učitelka, která bydlí nedaleko, hledá únik a cestu z nespokojenosti se svým životem. Paul (barytonista Peter Brathwaite), mladý muž tmavé pleti s ruksakem jako batůžkář, řeší rasovou nerovnost a xenofobní předsudky, Turisté Andrea a Thomas (sopranistka Peyee Chen a tenorista John Pumphrey) jsou v Německu žijící pár, po roce manželství spokojený i díky své opatrnosti a očkování, než zpod vnějškové zamilovanosti a vidin zářné budoucnosti ve stresové situaci vyhřezne frustrace z lockdownu, vlastní minulosti a vzájemného nepochopení.
Jednotlivé linie příběhů těchto návštěvníků parku se zauzlí ve chvíli, když všichni uvěří tvrzení správce parku (kontratenorista Christopher Robson), že zahrada je zamčená a nemohou ji z blíže neuvedených důvodů na neznámou dobu opustit. Postupně se ukáže, že všichni jsou uvězněni a sevřeni nejen v zahradě, ale i ve svých životech s kořeny v minulosti. Napětí graduje, když napovrch vyplouvají bolesti, nenávisti, touhy. Správce parku jako autoritativní despota, který rozeštvává návštěvníky parku proti sobě a vnáší mezi ně vzájemnou nedůvěru, přiživuje manipulace i tím, že se pokaždé objeví v jiném oblečení – ve fraku s cylindrem, v pracovní bundě s motorovou pilou a helmou, v bílém plášti zřízence, ale i zdvořilého číšníka v bílé zástěře a bílých rukavičkách i hadrech bezdomovce.
Režisér Jiří Nekvasil a scénograf David Bazika šedými „balvany“ oddělili „zahradu“ od interiéru Divadla Antonína Dvořáka. Na jednoduché scéně se zelenými panely, mostkem, lavičkou a skříní správce parku, v níž má své „převleky“, koncentrovali pozornost na sólisty. S výjimkou Truike van der Poel, představitelky Sarah, v inscenaci s velmi náročnými party účinkovali s pěveckou jistotou stejní interpreti, kteří mají role nastudované již z Mnichovského bienále.
Je pravděpodobné, že publiku na NODO bez podrobnější znalosti nářečí angličtiny a vztahů mezi Skotskem, Irskem a Anglií tyto vrstvy opery unikaly. Pro mě trvalo příliš dlouho, než se dlouhé statické monology s hutnými texty proklamací plných mouder a ne zcela čitelných symbolů a metafor, jejichž významům, vztahům a vzájemnému napětí jsem se nedokázala poddat, až po devadesáti minutách dostaly k překvapivému vyústění: ukáže se, že park ve skutečnosti zamčený nebyl a všichni uvěřili hlídačově manipulaci.
Operní orchestr tvořilo osm hráčů Ostravské bandy s marimbou a spoustou bicích i živou elektronikou spolehlivě vedených Bruno Ferrandisem.
Synergie nadšení
Petr Kotík reagoval na časté chválení produkcí festivalu NODO jako něčeho mimořádného: „Není tomu tak. Uvádět nové skladby a opery převážně mladých skladatelů považujeme za normální! Co není normální a nemá historický precedens je repertoár výhradně zaměřený na minulost, jedno a totéž pořád dokola, s čímž se setkáváme u velkých operních domů a symfonických orchestrů.“
NODO je promyšleným projektem, který dělá z Ostravy centrum, v němž se setkávají i střetávají různé proudy a směry současných podob hudebního divadla. Letošní ročník sice nepřinesl „senzaci“ typu Nonova Prometea, Hábovy šestinotónové opery Přijď království Tvé nebo Smolkova Sezname, otevři se!, ale zejména František Chaloupka v Zaprodanci podobně jako Ian Davis v Pomíjivém pulsu i Amir Shpilman a Shiran Eliaserov v IMPACTU dokázali skloubit současná témata s „důvody“ pro jejich zhudebnění tak, že ve výsledku nevznikla „jen“ činohra se scénickou hudbou. Hudba netvořila nějaký ilustrativní doprovod zpívaných nebo mluvených textů, ale byla základním východiskem pro postižení pro vyjádření zvolených témat a emocí s nimi spjatých. Díky Hořkému konci Russolově na NODO nechyběl ani humor.
Jak je na NODO dobrým zvykem – všechny inscenace mají vysokou úroveň hudebního nastudování především díky dirigentům Bruno Ferrandisovi a Petru Kotíkovi i sboru Canticum Ostrava vedenému Jurijem Galatenkem. Nasazení, s jakým se hráči orchestru při časovém limitu, který NODO může poskytnout pro zkoušky, zmocňují často neobvyklých partitur, zaslouží vysoké ocenění. Daří se také získávat sólisty, kteří chápou role vymykající se jejich běžnému repertoáru jako výzvu a příležitost k dalšímu rozvoji. A je obdivuhodné, jak z omezených podmínek, které má NODO i při profesionálním vybavení divadel k dispozici, režiséři dokážou udělat přednost.
To všechno není vůbec málo. Ohlasy publika v zaplněných hledištích byly nadšené. Zástupci operních domů obehrávajících dokola „staré krámy“, jak jejich repertoár označuje Petr Kotík, mezi nimi chyběli.
Luigi Russolo & Petr Rezek: Hořký konec Russolův
Opera o čtyřech obrazech
Libreto Petr Rezek ve spolupráci s Opening Performance Orchestra, hudba společné dílo ve zrodu (work in progress), režie Petr Odo Macháček.
Osoby a obsazení: Russolo, skladatel – Miroslav Paulíček, Georgette, Russolova pomocnice v domácnosti – Lucie Zachovalová, Giacomo, kocour – Petr Ferenc, Anděl – Pavla Radostová.
Instrumentalisté: Luciano Chessa – intonarumori (stropicciatore), đàn bầu, Anna Clementi – intonarumori (crepitatore), Werner Durand – intonarumori (ululatore), píšťalka, Miroslav Beinhauer – klavír, Jan Kolář – technik, intonarumori (alternativně).
NODO, Divadlo loutek Ostrava, světová premiéra, 28. června 2024.
Amir Shpilman & Shiran Eliaserov: IMPACT – vnitřní cesta ze tmy
Imerzivní opera pro soprán, kaskadérku, závěsné techniky, orchestr, smíšený sbor a živou elektroniku
Umělecká koncepce a scénické zpracování Amir Shpilman & Shiran Eliaserov, dirigentka Lilianna Kryc, choreografie Shiran Eliaserov, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie (první fáze) Louis Geisler, zvuk Anton Kondratov & Egor Ananko, produkce Rania Mavriki / Cultopia.
Účinkují: Katsiaryna Zhynhiarouskaya – soprán, Helga Wretman – kaskadérka, Alexander Kusmak – koordinátor kaskadérů, Raffael Armbruster – kaskadér a závěsný technik.
Anton Kondratov – živá elektronika.
Canticum Ostrava.
Ostravská banda.
NODO, Hala Tatran, světová premiéra na objednávku NODO, 28. června 2024.
Pascal Dusapin: Passion
Libreto Pascal Dusapin.
Dirigent Walter Kobera, režie Ursula Horner, scéna Norbert Chmel, světla Vasil Lisichov, kostýmy Melanie Frost, sound design Christina Bauer.
Osoby a obsazení: Ona (soprán) – Melis Demiray, On (baryton) – Wolfgang Resch.
PPCM Vocal Ensemble Graz: Beatriz Gaudencia Ramoz – soprán, Laure Catherine Beyers – soprán, Justina Vaitkute – alt, Valentino Blasina – tenor, Martin Simonovski – baryton, Harald Hieronymus Hein – bas.
Ostravská banda.
Ve spolupráci s Neue Oper Wien.
NODO, Divadlo Jiřího Myrona, česká premiéra, 26. června 2024.
Ann Cleare: The Little Lives
Opera pro 5 zpěváků a komorní ansámbl
Libreto A. L. Kennedy.
Dirigent Bruno Ferrandis, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová.
Osoby a obsazení: Parkwächter (kontratenotr) – Christopher Robson, Andrea (soprán) – Peyee Chen, Paul (baryton) – Peter Brathwaite, Sarah (mezzosoprán) – Truike van der Poel, Thomas (tenor) – John Pumphrey.
Ostravská banda.
NODO, Divadlo Antonína Dvořáka, česká premiéra, 30. června 2024.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]