Jako křídla vážky

Ocitáme se v neurčitu – v prostoru tvořeném bílými kusy látky visícími jako schnoucí prádlo na šňůře… a přece jsme v lůně přírody. Možná v lese, možná na louce; kdekoliv, kde za smyčce tahají cvrčci, šumí déšť a korunami zelených listů prosvítá slunko. Jsme na počátku zrození, na počátku, kdy je člověk coby tvárná hmota vržen do světa a jeho jediným prostředkem ke komunikaci je tělo a jeho pohybové možnosti.

Zprvu dlouho nehybné performerky (Agáta Jarošová, Audrey Kristine Wangle, Marialena Souli) polehávající či posedávající každá v jednom z koutů trojúhelníkového uskupení se pozvolna probírají. Jejich trhané, téměř až loutkovité, izolované pohyby lze interpretovat jako nově vznikající život probouzející se do ruchů světa. Do světa, který se z meditativní krajiny skrze tanec a hudební podkres mění v iritující bzukot – hluky a ruchy se stupňují. Vstávají a každá ve svém separovaném osamocení, s nohama pevně ukotvenýma prozkoumává svůj mikro kosmos. Nastává období vzdoru – performerky se urputnými pohyby rukou a později i rozvlněním celého těla brání nepříjemnému šumu, nakonec jsou ovšem nuceny onu vřavu přijmout.

Až teprve ve chvíli, kdy přijmou chaotickou podobu světa a odevzdají se jí, se jim otevřou brány, do nichž je uvítá ona symfonie půvabů a krás v podobě výrazné (možná až příliš) uši rvoucí hudební kulisy. Náhle jako by život prýštil odevšud, neměl hranic a s každým tónem pronikal, prorůstal každou skulinou těla performerek. Nesynchronizované a neotesané pohyby se proplétají s touto nově objevenou škálou prostoru života a poddávají se mu. Se zjemnělou hudbou tak korespondují i ladnější, hladší pohyby, které v závětří sledujeme – těla plující prostorem, klesající k zemi, aby pak v návalu nové energie opět povstala a nechávala se zmítat všeobjímající symfonií. Sledujeme, jak hmota nabyla podoby tělesné krásy a vplula do vln nového prostoru.

Půda života změkla a za doprovodu hudebního šelestu nám odhalila jemnější odstíny, v nichž tanečnice poprvé zaznamenávají, že sdílí prostor i s jinými bytostmi. Ze sólových výstupů ohledávání prostorovosti se náhle stává výprava za splynutím v jedno. Dochází na první vzájemné doteky, kůže se stává další dimenzí prostoru. Ostré bílé svícení se zjemňuje teplejší barvou zapadajícího slunce, díky čemuž vynikají půvabné ženské siluety a funkčně tak utváří poetický obraz jednoty.

Ruce a nohy se jako kořeny proplétají, ohledávají a nasávají novou energii z pohybu ostatních. V této chvíli posloužil synchronní tanec coby prostředek k vyjádření vzájemného souznění, v němž se trhanost pohybů rozplynula. Performerky tančí jako jedna žena a utváří podívanou, v jejímž centru stojí sebevědomé bytosti nacházející své místo v prostoru. Jejich prostor je zároveň i místem společenským, a tak je další sekvence seskládána z ladných, snad až konvenčních pohybů (přehazování nohu přes nohu, jemné podepírání brady) evokujících eleganci a svůdnost ženskosti a zároveň obraz přizpůsobení se. Ač opět naplňují prostor každá sama za sebe, lze mezi nimi stále vnímat onu nit sounáležitosti, která je v jednom bodě inscenace zachycena proudem světla, coby řeky, jejíž proud spájí jejich nerozlučnost.

Celá tato zenově plynoucí meditace nad vplouváním do zákoutí prostorovosti života směřuje k reflektivnímu zacyklení. Performerky v místy zdlouhavých sekvencích plných procítěných a poetických obrazů prozkoumaly neomezenost limitů světa, aby v samém závěru našly své místo v lůně přírody, kam se nakonec vrátíme všichni. Tam, v prostoru, kde se čas rozplývá jako křídla vážky.

Yutori
Choreografie/koncept: Natalie Tun
Performerky: Agáta Jarošová, Audrey Kristine Wangle, Marialena Souli
Hudba: Tomáš Urík
Kostým: Emma Fiala
Světlo: Judita Mejstříková
Dramaturgická konzultace: Carolina Arandia
Premiéra: 8. 9. 2024, Venuše ve Švehlovce