Muzikoložka Eva Velická: Nejžádanějším českým autorem Smetana není

O autenticitě hudebních materiálů, zájmu o ně a dílo Bedřicha Smetany a o historicky prvním vydání faksimile Vltavy jsme hovořili s PhDr. Evou Velickou Ph.D., muzikoložkou a šéfredaktorkou hudebního nakladatelství Bärenreiter Praha, které i letos zařadilo do svého nakladatelského programu nová urtextová vydání vybraných orchestrálních a klavírních skladeb.

Muzikoložka Eva Velická v našem rozhovoru uvedla, že zájem o Smetanovo dílo lehce stoupl, ale nejžádanějším českým autorem není. Klavírní dílo se hraje sporadicky, přitom je geniální a unikátní ve světovém měřítku. V souvislosti s Rokem české hudby a dvoustým výročím narození Bedřicha Smetany vzrostl i zájem o originální Smetanovy partitury a o co nejvěrnější provedení jeho díla, k nastudování a provedení Mé vlasti tak přistoupil například soubor Musica Florea.

„Bedřich Smetana nyní zažívá opravdu renesanci, tedy určitá část jeho díla. Zaznamenáváme i výraznější zájem o nové vydání partitury Mé vlasti,“ potvrzuje Eva Velická. Většina Smetanových skladeb vyšla ještě za jeho života tiskem u různých pražských nakladatelů, klavírní výtah Prodané nevěsty byl prvním titulem nově založeného nakladatelství Hudební Matice Umělecké besedy a vůbec první českou operou vydanou tiskem (1872). Hlavním nakladatelstvím publikujícím Smetanova díla bylo nakladatelství Františka Augustina Urbánka, ve 20. století pak Supraphon – od té doby ale uplynulo více než šedesát let.

Přistoupili jste k revizi dosavadních edic a do svého edičního plánu zařazujete pravidelně nová urtextová vydání vybraných děl. Můžete nám popsat váš postup a způsob výběru?
Kritická edice Studijního vydání děl Bedřicha Smetany se začala připravovat od konce třicátých let 20. století, během druhé světové války pak bylo zahájeno Souborné vydání klavírního díla Bedřicha Smetany, první dva svazky vyšly v roce 1944 a ještě téhož roku vyšly ve druhém vydání. Oba náročné ediční projekty Supraphonu a Muzea Bedřicha Smetany pak pokračovaly další desetiletí. Od té doby ale uplynulo více než šedesát let, provozovací standardy jsou dnes už jiné. Protože se Bärenreiter Praha zaměřuje na vydávání děl české klasické hudební literatury, chtěli jsme samozřejmě nově vydat i stěžejní díla Bedřicha Smetany. V nových urtextových edicích jsme vydali řadu klavírních děl, komorních i orchestrálních skladeb. Bedřich Smetana nyní zažívá jistou renesanci, tedy určitá část jeho díla, abychom byli přesní. V každém případě se Smetanova díla hrají, a proto jsou nové edice potřeba. V případě tak prominentního díla, jakým je Má vlast, jsme se rozhodli oslovit renomovaného muzikologa, Brita Hugha Macdonalda, který je specialistou na edice hudby 19. století a pro nakladatelství Bärenreiter již edičně připravil mnoho svazků souborného vydání díla Hectora Berlioze.

Jak jste při vydávání postupovali? Přibližte nám práci editora.
Ke každé symfonické básni Mé vlasti existují čtyři základní dochované prameny – autograf orchestrální verze, autograf čtyřruční verze a od obou verzí také dobové tisky, které vyšly v Urbánkově nakladatelství za Smetanova života. Při přípravě nové edice tak editor vyhodnocoval v zásadě tyto čtyři hlavní prameny a skládal z nich ideální obraz díla, tak jak si jej Smetana asi představoval. Tento vědecky očištěný obraz se pak musí doplnit praktickým pohledem, který vychází vstříc dnešním interpretům (například číslování taktů, obrátky a další). Ale zpět k vydání samotnému – nejprve jsme postupně vydali jednotlivé části Mé vlasti, začali jsme v roce 2015 Vltavou a skončili loni Blaníkem. Letos jsme pak projekt završili vydáním kompletu v podobě velké partitury i zmenšené studijní partitury. K celému cyklu je v nové edici k dispozici přirozeně také provozovací půjčovní materiál.

Máte něco připraveno také na podzim, kdy Rok české hudby vstupuje do své závěrečné fáze?
Jako dárek všem milovníkům Smetany vyjde v listopadu faksimile Vltavy, která bude vydána vůbec poprvé v historii. Je v podstatě neuvěřitelné, že faksimile tak populárního díla bude vydána až 150 let od jeho vzniku! Vltava je všeobecně známa i v zahraničí, a tak věříme, že tímto počinem upozorníme více na celé Smetanovo dílo. Tím spíše, že faksimile vychází v uznávané řadě Documenta musicologica, v rámci které si tyto svazky subskribují instituce po celém světě. 

Jaký je charakter Smetanova autografu Vltavy?
Smetana psal Vltavu stejně jako řadu jiných rukopisů fialkovým inkoustem, používal současně české i italské pokyny. Známé nadpisy jednotlivých částí „První pramen Vltavy, Druhý pramen Vltavy, Lesy – honba, Venkovská svatba…“ dopsal do partitury později. Dá se říci, že v rukopise je obsaženo všechno, co je potřeba znát k dokonalému provedení. Smetana psal s obrovským smyslem pro detail, byl velice precizní. To se týká například i retuší, pokud chtěl něco vyretušovat, udělal to nesmírně poctivě, aby nikdo neměl pochyby. V naší nové edici proto editor vycházel především z autografu. I když se Smetana podílel i na dobovém vydání, najdou se v něm chyby či nedokonalosti, a tak editor vyhodnotil autograf partitury jako hlavní pramen. Smetanovi například velice záleželo na artikulaci a pro její značení používal velké množství drobných značek (různé typy akcentů a staccat), v pramenech se však tato značení různí, popřípadě se v pozdějších vydáních sjednocují. Hugh Macdonald však dokázal i takové drobnosti dešifrovat a vyhodnotit každou značku vždy individuálně. Výsledkem je pak přirozeně plastičtější záznam, ale i následný zvuk.

Dá se tedy shrnout, o čem všem autograf skladby vypovídá?
Notové autografy přináší skladatelův záznam jeho představy znějící hudby, způsob zápisu však vypovídá i o povaze člověka a okolnostech, za nichž díla vznikala (na konci rukopisu Vltavy tak například nacházíme smutnou poznámku, že Smetana skladbu dokončil „jsa úplně hluchým“). Smetanův notový zápis je precizní, vše v notách je vzorně vypsáno, můžete z nich rovnou hrát. A pokud měl „rozevláté“ skici jako Beethoven nebo například Janáček, který zaznamenával skicovitě, nedochovaly se. Smetana byl v tomto směru výjimečný, obecně totiž platí, že autograf se nesmí přeceňovat, protože někdy je pouze prvním zachycením myšlenek, které pak autor před vydáním tiskem ještě mohl mnohokrát korigovat. Například u Antonína Dvořáka nejsou často hlavním pramenem autografy, ale většinou první vydání skladeb, na jejichž korekturách se před tiskem běžně podílel.

Můžete nám prozradit, jaká je poptávka po dílech Bedřicha Smetany?
Poptávka po Smetanovi a obecně po urtextových edicích českých klasiků v předchozích letech mírně vzrůstala, ale příchod covidu nám zasadil velkou ránu. Zaznamenali jsme pokles v prodeji i výpůjčkách, s čímž se částečně vyrovnáváme dodnes. K tomu je třeba také vnímat obecné trendy. Přechází se na nové technologie, což znamená, že dnes má urtextová a kritická edice v papírové podobě jiný význam. Ve 20. století tyto edice reflektovaly nutnost dokumentovat staré materiály. Dnes, kdy se dají originály jednoduše naskenovat a zpřístupnit všem, se původní motivace vytrácí. Papírové edice jsou postupně nahrazovány digitálními, ale u větších orchestrálních skladeb jsou provozovací materiály samozřejmě stále poptávané. V souvislosti se Smetanovým výročím se zájem o jeho hudbu mezi orchestry opravdu zvýšil. Ale obecně – oproti Antonínu Dvořákovi a Leoši Janáčkovi se Smetana prodává a půjčuje výrazně méně. Co mě osobně strašně mrzí, je nízký zájem o Smetanovo klavírní dílo. Přitom je to dílo unikátní, jedinečné, geniální. Je to pandán k Ferenci Lisztovi a Fryderyku Chopinovi. Ale bohužel nikoliv v počtu prodaných kusů notových materiálů.

Jinými slovy – nevážíme si toho, co máme?
Zřejmě… Je to bohužel nějaký obecný trend, před lety to tak nebylo, Smetanovo klavírní dílo se hrálo alespoň u nás více a tvořilo základ naší klavírní literatury. Teď je situace jiná, o příčinách bychom mohli dlouze spekulovat a hovořit. Nicméně my jsme se Smetanovo klavírní dílo snažili zpropagovat alespoň v rámci oblíbené série Snadné klavírní skladby a tance, kde jsme vydali sešit se Smetanovými lehčími skladbami. Tato řada má velký ohlas především v zahraničí, proto doufáme, že bychom tímto způsobem mohli Smetanovo klavírní dílo zpropagovat více i mimo Česko. Ale najít u Smetany něco „snadného pro klavír“, to byl dost oříšek. Skutečně lehčí jsou v albu vlastně jen tak dvě, tři skladby. Výběr je chronologicky řazený a končí Poetickou polkou g moll z op. 8.

Popularizujete Bedřicha Smetanu – má to odezvu v ZUŠ? Ze své zkušenosti vím, že na koncertech ZUŠ se Smetanova klavírní tvorba příliš neobjevuje…
Smetanovy skladby většinou vyžadují větší rozpětí ruky, ale vyšší ročníky prvního cyklu by už tyto skladby hrát měly, ve druhém cyklu by měly být zařazovány zcela určitě. Kvůli krásné hudbě, kvůli tomu, aby mladí pianisté rostli, kvůli jejich vzdělání, rozhledu. Také se mi zdá, že se obecná povědomost o Smetanově díle smrskla na to, že víme, že napsal Vltavu. A to je opravdu hodně málo. Povědomost se vytrácí i u profesionálních hudebníků a intendantů, což mě překvapuje. Občas se ozvou z různých i zahraničních festivalů, že chtějí noty na nějaké Smetanovy orchestrální skladby, a jsou vždy překvapeni, jak je to krásná hudba. Smetanova hudba má velký potenciál, měla by podle mého mínění ohlas i na asijském kontinentě. Je ovšem potřeba ji do zahraničí dostat. Doufáme, že počiny, o kterých jsme teď hovořili, k tomu přispějeme. Zatím bohužel v základním evropském kánonu ale i v asijských zemích v obecném povědomí Smetanova hudba (kromě Vltavy) nefiguruje. 

Jak jsou na tom další čeští skladatelé? Nechystáte i v jejich případě nová vydání?
V edičním plánu na příští rok máme řadu skladeb českých autorů, například Myslivečkův violoncellový koncert, flétnový koncert Viléma Blodka, Pohádky pro akordeon a orchestr Václava Trojana, velká díla Josefa Suka, Antonína Dvořáka či Bohuslava Martinů. Nové edice by si zasloužila jistě také orchestrální díla například Zdeňka Fibicha či Josefa Bohuslava Foerstera, ale po těchto autorech není bohužel ze strany umělců moc velká poptávka. Osobně je mi to, jako posluchačce, která by jejich díla ráda slyšela, velmi líto.

Myslíte si, že letošní rok přispěje k větší popularitě české hudby mezi českými interprety a že se podaří Bedřichu Smetanovi a české hudbě proniknout více do zahraničí?
Výročí k tomu opravdu mohou přispět. Zároveň to může být ale bublina, která rychle splaskne. Záleží na tom, jak se taková příležitost uchopí a co z ní dokážeme vytěžit. Například při oslavách výročí Bohuslava Martinů v roce 2009 se konalo hodně akcí zaměřených k jeho osobnosti a dílu, což k podpoře trvalého zájmu přispělo. Proto doufejme, že i u Bedřicha Smetany je taková šance. Zasloužil by si to, protože jeho dílo je jedinečné i ve světovém měřítku.