Operní panorama Heleny Havlíkové (495) – Salcburský triumf s Myslivečkem Collegium 1704 v Praze nezopakovalo

Zmiňme zejména inscenaci opery L’Olimpiade ve Stavovském divadle v koprodukci s Théâtre de Caen, Opérou de Dijon a Les Théâtres de la Ville de Luxembourg v roce 2013 povýšenou excelentní režií Ursel Herrmannové, na kterou navázal dokumentární film Petra Václava Zpověď zapomenutého. V témže roce Pražské jaro zařadilo do festivalového programu vystoupení Collegia 1704 s oratoriem La Passione di Gesù Cristo. Collegium 1704 a Václav Luks měli také zásadní hudební podíl na životopisném hraném filmu Petra Václava Il Boemo s Vojtěchem Dykem v titulní roli, který získal široký divácký zájem i několikeré ocenění Českými lvy a byl v širší nominaci na Oscara. Natočená hudba vyšla pak i samostatně na CD.

Zařazení Myslivečkova díla do dramaturgie Salcburských slavností v roce 2022 bylo mimořádné a svědčilo o důvěře, kterou vedení tak prestižního festivalu vůči Collegiu 1704 má. Václav Luks si u nás se svými soubory včetně Collegia Vocale 1704 vypracoval renomé osvědčené značky už od roku 2015, když prorazili se svým mladistvě energickým pojetím velké Mše h moll Johanna Sebastiana Bacha, která má v německy mluvících zemích obrovskou interpretační tradici. A nezůstalo u jednorázového pozvání – hned následně byla Collegiu 1704 svěřena velkolepá vícesborová Missa Salisburgensis Heinricha Ignaze Bibera komponovaná pro Salcburský dóm. Festivalovým dramaturgickým průlomem se pak stalo také Luksovo představení díla Jana Dismase Zelenky vedle Johanna Sebastiana Bacha jako jeho protestantského protipólu. V roce 2022 tedy došlo 23. července ve Velkém sále Mozartea na dalšího skladatele českého původu, který uspěl ve světě a jehož odkaz Collegium 1704 na tak špičkové úrovni znovuobjevuje – na Myslivečka (a doplňme, že Collegium 1704 i Collegium Vocale 1704 se s Václavem Luksem dostala na Salcburský festival i letos, dokonce s provedením ikonického díla tohoto festivalu – Mozartovou Mší c moll KV 427, před kterou Luks zařadil Statio quadruplex pro Processione Theophorica ZWV 158 Jana Dismase Zelenky).

Josef Mysliveček (1737– 1781) se prosadil v Itálii především jako jeden z tehdy nejžádanějších skladatelů oper seria. O jeho životě i vzhledem ke kusým pramenům stále koluje řada romantizujících mýtů. Faktem zůstává, že po letech oslnivé slávy, k níž mu ovšem finančně dopomohl i zděděný pražský mlýn, zemřel v bídě, nemocný a opuštěný. S oratoriem Isacco, figura del redentore však zažil ještě úspěch. Po provedení v roce 1776 ve Florencii s ním zaznamenal triumf následujícího roku v Mnichově a množství opisů svědčí o jeho popularitě po celé Evropě včetně římského kostela Santa Maria in Vallicella. Pozornosti se mu dostalo i díky korespondenci Wolfganga Amadea Mozarta, pro kterého byl Mysliveček jedním z formujících vzorů.

Mysliveček zhudebnil osvědčené libreto Pietra Metastasia z roku 1740, které nazval Isaco figura del Redentore / Izák, předobraz vykupitele, s padesátkou zhudebnění různých skladatelů. Hloubku libreta, jeho literární kvality a možné výklady a souvislosti Metastasiova ztvárnění biblického příběhu se společenskými proměnami druhé poloviny 18. století v programu ke koncertu inspirativně popisuje Carsten Niemann.

Oratorium Josefa Myslivečka na libreto Pietra Metastasia z příběhu prvního biblického patriarchy a praotce izraelského národa, jak je popsán v 22. kapitole knihy Genesis, rozvádí dvě hlavní situace: v první části po rozhovoru Abraháma se synem Izákem o okolnostech jeho narození a víře v nekonečnou Boží dobrotu Abrahám zdrceně reaguje na andělem zvěstovaný Boží příkaz, aby obětoval vlastního syna. V druhém dílu se Sára po mučivém čekání na zprávu o průběhu oběti z vyprávění pastýře Gamariho, Abraháma a Izáka postupně dozvídá, že takto Bůh pouze zkoušel Abrahamovu i Izákovu poslušnost ve víře a na poslední chvíli místo Izáka poslal obětního berana. Anděl pak ujišťuje Abraháma, Sáru i Izáka o Božím slibu, že z jejich rodu vzejdou všechny národy. Na nás dnes v této zkoušce víry asi nejvíc působí Myslivečkovo umění vyjádřit pouta mezi rodiči a dětmi na straně jedné, a na druhé spojení s Bohem jako nejvyšší autoritou, lidská dramata tváří v tvář morálním dilematům, jimž i my dnes čelíme, včetně těch nejvyšších.

Mysliveček v Abrahámovi a Izákovi sice respektuje pro oratorium typický biblický námět, ale virtuózními pěveckými party v převažující formě da capo árií, pouhými dvěma sborovými čísly a absencí vypravěče má blíže k opeře seria, kterou oratorium jako duchovní hudební drama v postní době při zákazu hraní v divadlech nahrazovalo. Dílu dominuje hlasová bravura s brilantními koloraturami, značným intervalovým rozsahem partů a vysokými nároky na dlouhodechou kantilénu a flexibilitu dynamiky. Ve dvanácti sólových číslech (po třech Izák a Sara, po dvou Abrahám, Gamari a Anděl) se koncentrují vnitřní dramata postav – něžná láska, pokora, bolestný smutek, nářek, nedůvěřivé váhání, vzrušení, zoufalství, strach i pevné odhodlání a především oddanost Bohu. Intenzita emocí se promítá i do čtyř doprovázených recitativů a na básnické obrazy bohatý Metastasiův text skýtá příležitost pro zprostředkování afektů i v secco recitativech, které nemusí být jen „oddrmolenými“ slovy.

Třebaže jde v případě Abraháma a Izáka o všeobecně známý námět, znovu vyvstává otázka, jak publiku, naprostou většinou neznalého italštiny, v průběhu hudebního provedení zprostředkovat text. Tento otazník je naléhavější o to víc, že právě pro barokní vokální hudbu s jejím principem afektů je bezprostřední sepětí slov a hudby klíčové. Tištěný program ke koncertu sice obsahuje originální italské libreto a český překlad, setmění v sále však činí červeně vysázené písmo italštiny i černé písmo češtiny obtížně čitelnými. Barevné osvětlení pódia s grafickými vzory může ozvláštňovat atmosféru koncertu, ale titulky by ji dozajista nenarušily, naopak by výrazně napomohly posluchačskému zážitku.

Oproti sestavě sólistů v Salcburku, z nichž každý svrchovaně ovládal pěvecké nároky a zároveň společně tvořili komplementární ansámbl typově kontrastních hlasů, jsme v Praze slyšeli částečně pozměněné obsazení. V Salcburku francouzský tenorista Mathias Vidal s brilantní technikou a plasticitou výrazu vyjádřil pevnost Abrahámovy víry v Boha i vnitřní drama a úzkost otce, který má zavraždit vlastního syna. V Praze byl pro amerického tenoristu Michela Angeliniho part s dlouhými frázemi koloratur a značným intervalovým rozsahem na hraně, občas intonačně i za hranou jeho současných možností. Jako by na zřetelnější deklamaci a propracování výrazových nuancí a dynamiky nezbýval „čas“. Ve střední a nižší poloze dokonce jeho oblý hlas v akustice Rudolfina proti orchestru, v tomto ohledu vedenému citlivě, zanikal. Angeliniho technické limity se projevily zejména v sólových kadencích obou jeho árií s dvojicemi obligátních trubek v jedné a fagotů v druhé.

V Salcburku ze světlého průzračného sopránu Mari Eriksmoen vyzařovala v partu původně určenému pro kastráta čistota a nevinnost Izáka s jeho oddaností k rodičům, zatímco plný tmavší mezzosoprán Pauly Murrihy odpovídal bolesti, utrpení, hořkým slzám a mukám těžce zkoušené matky Sáry. V Praze se k Paule Murrihy připojila v roli Izáka Kateryna Kasper, která se osvědčila, dokonce jako záskok, jako soprán už při letošním salcburském vystoupení Collegia v Mozartově mši c moll. V Myslivečkově Izákovi se jí dařilo mladistvě znělým sopránem s belcantovým propojováním melodických oblouků a střídmou ornamentikou při opakování v áriích i v recitativech zprostředkovat výraz zpívaného textu. Zejména její árie A me le sue ritorte, prodchnutá něžnou vroucností, pěkným zdobením a zvládnutou rozsáhlou kadencí velkého intervalového rozsahu, se stala vrcholem večera.

Tuto ústřední trojici pro postavu pastýře Gamariho v Salcburku i v Praze doplňoval Matthias Winckhler měkce lahodným barytonem jako důvěrník, utěšitel. Klíčová sdělení Anděla v Salcburku zprostředkovala Nikola Hillebrand, v souladu s partem této role nikoli jako nebesky křehký hlas shůry, ale svým hutným sopránem jako vtělení Božího poselství. V Praze příliš ostrý a barevně plochý soprán Eleonory Bellocci pouhým odzpíváním not nenaplňoval ani jednu z těchto možných interpretací Anděla. Navíc nezapadl ani do tercetu, jímž končí první část oratoria.

I když úloha sboru je v tomto Myslivečkově oratoriu relativně malá, Collegium Vocale 1704 osvědčilo v Praze stejně jako v Salcburku svoji sezpívanost při plné barevnosti výsledného zvuku.

Myslivečkova partitura nabízí orchestru barvitou instrumentaci, když v některých áriích ke smyčcovému základu užívá sólově traktované dvojice dechových nástrojů, zejména hobojů, fagotů nebo fléten vedle uplatnění lesních rohů a trubek, což dodává dílu velkou zvukovou pestrost. Zatímco salcburské provedení za bouřlivého ohlasu publika hýřilo pro Collegium 1704 typickou muzikantskou energií a intenzitou spříznění všech interpretů, v pražském Rudolfinu jakoby se už od předehry s ne zcela synchronizovanou souhrou nástupů vytratil onen elán a radost ze společného hudebního vyjádření, které by emocionálně vypjatému dílu dodaly potřebnou jiskru a náboj.

Pražské provedení zůstalo ve stínu salcburského triumfu, kde Collegium 1704 a Mysliveček dosáhli přízně tamního náročného festivalového publika. V Praze se však vytrácela ona intenzivní synergie, kterou si s tímto souborem spojujeme. Výsledek tentokrát vyzněl spíš jako souhrn dílčích kvalit než strhující souhra celku.

Collegium 1704: Abramo ed Isacco
15. října 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program
Josef Mysliveček: Abramo ed Isacco

Účinkující
Abramo (tenor): Michele Angelini
Isacco (soprán): Kateryna Kasper
Sara (mezzosoprán): Paula Murrihy
Angelo (soprán): Eleonora Bellocci
Gamari (bas): Matthias Winckhler

Collegium 1704 (koncertní mistr Ivan Iliev)
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent