Operní panorama Heleny Havlíkové (498) – Rozjezd nové sezony kinopřenosů londýnské Královské opery se „zajetým“ titulem

Nyní už pojedenácté obnovená inscenace Mozartovy Figarovy svatby se stovkou repríz měla v hudebním nastudování Antonia Pappana a režii Davida McVicara premiéru v roce 2006. Znovu se ukázalo, že úspěšná a oblíbená inscenace si stále podržuje své kvality a Královská opera má dostatečnou „zásobu“ nových sólistů.

Inscenace Davida McVicara je zářným příkladem toho, jak lze uvádět klasickou operu v souladu s inscenovaným dílem bez svévolných režijních zásahů. Taková nastudování se nadlouho stávají příkladem, že lze operu, která vznikla v jiné hudební epoše a jiných společensko-politických souvislostech srozumitelně interpretovat dnešnímu publiku. Přitom tým Davida McVicara „jen“ přesně naplnil „zadání“ partitury.

McVicarovi se po celé tři hodiny podařilo zámek zabydlet reálnými lidmi, s nimiž bychom si přáli, aby „bláznivý den“ ještě neskončil. S výtvarnicí Tanyou McCallin zasazuje děj do roku 1830, těsně před druhou francouzskou revolucí. Inscenace se odehrává v honosném domě hraběte, jehož hlavní sál kontrastuje s výrazně zchátralými prostory, které hrabě přidělil Figarovi a Zuzaně. Výrazné zapojení početného služebnictva v elegantním oblečení zdůrazňuje odposloucháváním a drby napětí v domácnosti plné intrik a přetvářky. Atmosféru umocňovalo excelentní svícení Paule Constable. McVicar postihuje lidskost a vtip, které do zhudebnění Beaumarchaisovy předlohy vnesli Mozart a Da Ponte při Almavivově objevení Cherubína v Zuzanině posteli, Zuzanině zjevení ze zamčené šatny, při výstupu opilého zahradníka Antonia nebo během přiznání Marcelliny a Bartola coby Figarových rodičů. McVicar ovšem neopomíjí politické a třídní konflikty, které se pojí s Figarovou vzpurností vůči hraběti, Almavivovou bezohledností a nedůvěrou vůči manželce a s mocenským zneužíváním svého postavení.

V situacích propracovaných s přirozenou věrohodností a hlavně nápaditě vypointovaných do posledního detailu byl v McVicarově inscenaci promyšlený každý pohled, každé gesto. Věřili jsme, že sexuálně nenasytný hrabě Almaviva už začíná být na svém zámku poněkud znuděn ženou svých snů, kterou si na závěr Rossiniho Lazebníka sevillského vzal za manželku a která je pro obnovení jejich vztahu ochotná značně riskovat. Hrabě dokonce lituje zbrklosti svého slibu, že na svém panství zruší právo první noci (což dnes může rezonovat s hnutím Me too). Má zálusk na komornou své manželky Zuzanu, kterou si ovšem vyvolil za manželku dřívější důvtipný holič a nyní jeho (už poněkud méně bystrý) komorník Figaro. Z dřívějšího spojence Figara, který Almavivovi pomáhal vymýšlet, jak získat předmět jeho touhy, je teď naopak ten, kdo musí vymyslet, jak svou milou před hrabětem ochránit – zvláště, když ho Zuzana upozorní, že pokoj, sousedící přímo s hraběcí ložnicí, který jim Almaviva velkoryse daroval i s postelí, není zase svou polohou taková výhra, jak si Figaro myslel. A do toho navíc Marcellina, dříve služka u doktora Bartola, začne uplatňovat starý Figarův dluh.

Po Antoniovi Pappanovi se partitury Figarovy svatby v Královské opeře ujala Julia Jones. Tato britská dirigentka stála na začátku trendu, v němž se začaly uplatňovat ženy v profesi ještě do nedávna vyhrazené mužům. V širokém operním repertoáru se prosadila hlavně v evropských divadlech. Figarovu svatbu nastudovala i ve Stavovském divadle Praze, ovšem z dvacítky dosavadních představení zatím dirigovala jen premiéru 9. června 2023 a čtyři reprízy na přelomu května a června 2024. Při premiéře pod jejím vedením orchestr Opery Národního divadla postrádal jiskru, průzračnost a lehkost – a udivovalo, že přes své zkušenosti z mnoha divadel Julia Jones příliš nepomáhala pěvcům i kvůli tomu, že orchestr sólisty často překrýval.

Třebaže Julia Jones dirigovala mnoho inscenací Mozartových oper, ke specialistkám ve smyslu historicky poučené interpretace rozhodně nepatří a Královská opera hraje i Mozarta se svým standardním orchestrem, ve Figarově svatbě ovšem přizpůsobeným prostřednictvím lesních rohů bez ventilů, fortepianem pro recitativy a střídmou ornamentikou při opakování v áriích. Julii Jones nelze upřít energii, která však tendovala k příliš silnému zvuku orchestru a zatěžkanosti. Oproti Papanově vyváženosti temp, mnohá svižná tempa Julie Jones působila uspěchaně a pro sólisty nekonformně (například úvodní árie Hraběnky Porgi amor).

Většinu sólistů u nás neznáme. Byli výborní, plni energie a hlavně, pod McVicarovým vedením, zcela přirození. Vytvářeli živoucí, uvěřitelné, charakterově i typově přesné mozartovské role.

Luca Micheletti s bohatým timbrem, který uplatňuje v prvooborových barytonových rolích v mnoha evropských divadlech, jako Figaro kombinoval podle vývoje situací sebevědomou drzost, naštvanou prchlivost s pochybovačstvím, skepsí a žárlivostí. Australská sopranistka Siobhan Stagg, která na poslední chvíli v zaznamenávaném představení zaskočila za indisponovanou Ying Fang, však i přes své velké zkušenosti s lyrickými sopránovými rolemi jako Zuzana působila vedle Michelettiho poněkud usedle, postrádala dramatickou jiskru a temperament chytré služebné, což se projevilo i ve výstupech s Hraběnkou. Z ní v podání švédské sopranistky Marii Bengtsson, která mimo jiné vytvořila Rusalku ve Vídeňské státní opeře, vyzařovalo charisma a kouzlo ženy, která s jemnou lyrikou překoná smutek nad nevěrou svého manžela a s ženskou rafinovaností vezme záchranu svého manželství pevně do svých rukou. Přitažlivý britský barytonista Huw Montague Rendall se v roli Hrabě Almavivy prezentoval jako sexuální predátor a při své ješitnosti si dlouho nepřipouštěl, jak ho přechytračuje jeho nejbližší. O to dojemnější byla jeho lítost při žádosti o odpuštění pro svou ženu na konci opery. Rolí nezbedného Cherubína v londýnské Královské opeře debutovala Ginger Costa-Jackson, která má za sebou uhrančivě ohnivou Carmen na několika scénách včetně Anglické národní opery, Pucciniho Musettu, Mozartovu Dorabellu, Donnu Elviru i Despinu, Offenbachovu Giuliettu nebo Massenetovu Charlottu. Její výkon sršel mladickou energií a rozdychtěnou zamilovaností do své vlastní zamilovanosti.

I menší role byly obsazeny typově výstižnými a pěvecky suverénními interprety s Rebeccou Evans jako Marcellinou, která svou směšnou hádavost vystřídá dojemností mateřské lásky, Peterem Kálmánem v roli Bartola s impozantní árií o pomstě a Isabelou Díaz jako čipernou Barbarinou. Komediální momenty posílili Adrian Thompson jako Don Basilio, Jeremy White jako opilec Antonio i Alasdair Elliott jako groteskně pedantský Don Curzio.

I když kinopřenos obnovené Figarovy svatby v zásadě potvrdil vysokou úroveň londýnské Královské opery, vyvstala však otázka, zda šlo o vhodnou volbu pro zahájení sezony a prezentaci vize souboru do budoucna – bez Pappana, s Jakubem Hrůšou.

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba
Záznam 10. září 2024, v českých kinech od 15. října do 28. října 2024, recenze psána z kinopřenosu 21. října 2024, kino Evald, Praha.

Dirigent: Julia Jones
Režie David: McVicar
Scéna: Tanya McCallin
Světelný design: Paule Constable
Pohybová režie: Leah Hausman
Sbormistr: William Spaulding

Účinkující:
Luca Micheletti – Figaro
Siobhan Stagg – Zuzana
Peter Kálmán – Bartolo
Rebecca Evans – Marcellina
Ginger Costa-Jackson – Cherubín
Huw Montague Rendall – hrabě Almaviva
Adrian Thompson – Don Basilio
Maria Bengtsson – hraběnka Almaviva
Jeremy White – Antonio
Alasdair Elliot – Don Curzio
Isabela Díaz – Barbarina

Sbor a orchestr Královské opery