Officium Ensemble nabídl portugalskou polyfonii ve vytříbeném sborovém pojetí, byť ne zcela autenticky

Officium Ensemble funguje již od roku 2000 a je jedním z předních portugalských vokálních souborů zaměřených na starou hudbu. Jeho zakladatelem a vedoucím je Pedro Teixeira, jehož poněkud překvapivě dramaturg FOK Martin Rudovský na úvod krátké besedy před koncertem přirovnal k Lukáši Vasilkovi. Nebylo to od věci, Teixeira je spojen s předními sborovými tělesy působícími na Iberském poloostrově (byl uměleckým šéfem Coro de la Comunidad de Madrid, jako zpěvák i jako sbormistr spolupracoval i s Coro Gulbelkian v Lisabonu). Je rovněž aktivní pedagogicky na vysokých školách i mimo ně.

Teixeirův umělecký záběr je značně široký. Dlouhodobým zájmem mu je nicméně hudba renesance a baroka, a to zvláště portugalská (mj. skladatelé spjatí s katedrálou v Évoře). Uvádí ji jak právě s Officium Ensemble, tak nově i s podobně zaměřeným souborem Cupertinos, jehož vedení rovněž převzal.

Pro pražský koncert Teixeira přichystal program sestávající na jedné straně z Missa Papae Marcelli Giovanniho Pierluigiho de Palestriny či Miserere mei, Deus Gregoria Allegriho jako dobře známých skladeb, které mají (ať už z dobrých či méně dobrých důvodů) výsostné místo v dějinách hudby. Na druhé straně představil tvorbu ve středoevropském kontextu nepříliš známých portugalských a v Portugalsku působících skladatelů 16. a 17. století. Zazněla díla Estêvão Lopese Moraga (c. 1575–1630), Duarte Loba (c. 1565–1630), Manuela Cardosa (1566–1650) či Estêvãa de Brito (c. 1570–1641). A právě tato druhá prolínající se linka programu se ukázala jako zajímavější a méně (či aspoň méně zjevně) zatížená otázkami ohledně určité interpretační věrnosti či autenticity.

Cílem historicky poučeného provádění staré hudby z řady praktických důvodů často nemůže být přesná zvuková rekonstrukce hudby tak, jak zněla v době svého vzniku, ve smyslu prosté nápodoby. Jde spíše o rekonstrukci kontextuální a estetickou – tedy s použitím dostupných dobových prostředků, respektive na základě dostupných znalostí zpřítomnit estetické kvality interpretované hudby tak, aby mohla, i přes „propast“ času a dějin, mít na posluchače rovnocenný účinek. Je proto také zcela legitimní se reflektovaně odchylovat od některých aspektů dobové interpretace a vzdalovat se tak od prvoplánové autenticity. I laické publikum by si tohoto nicméně mělo být vědomo. Je to především onen účinek, který může takový, často i podstatný posun od toho, o čem se lze domnívat, že je historicky věrnou podobou díla a způsobem jeho provádění, plně ospravedlnit. Značné rozdíly mezi historicky věrnou (či věrnější) interpretací a interpretací „standardní“, a to právě i v rámci praxe specializovaných souborů staré hudby, se týkají i (zdánlivě) dobře známých, ikonických děl.

Palestrinova Missa Papae Marcelli patří v hudebních dějinách na pomyslný piedestal. Je nicméně pouze legendou, že právě tato mše v době Tridentského koncilu zachránila polyfonii v církevní hudbě. Kompoziční kvality tohoto díla jsou ovšem nesporné: Palestrina mimořádně dovedně (a úsporně) pracuje se šestihlasou sazbou tak, že zachovává určitou transparentnost, a hudební umění i text jsou tak zde plně v souladu.

Již méně známé je, že použití prostého přepisu skladby (vyšla tiskem v roce 1567) může být – stejně jako v případě řady dalších děl z druhé poloviny 16. a první poloviny 17. století – pro interpretaci problematické. Mše je totiž zapsána poměrně vysoko, s nápadně polohově vypjatým prvním hlasem a vysoko položenými basy, což neodpovídá tehdejší převládající estetice. Ansámbly využívající smíšené obsazení s ženskými soprány a alty (ač to samo o sobě v zásadě není pro tento druh hudby dobové) buď zpívají takto „v originále“, nebo využívají mírné transpozice.

Jsou však dobré důvody se na základě pramenů domnívat, že zápisy využívající tzv. vysoké klíče (někdy se užívá pozdějšího označení chiavette) mají být ve skutečnost transponovány podle okolností o kvartu nebo až o kvintu níže (příkladem takové realizace může být nahrávka v podstatě stejnojmenného německého souboru Ensemble Officium Wilfrieda Rombacha). Zvukový obraz skladby, dotvářený ještě použitou absolutní výškou ladění, se každopádně v takovém případě značně promění. V obsazení pak budou nejspíše dominovat tenorové a barytonové hlasy, celková výsledná barevnost podpoří seriózní vyznění a více vystoupí i text.

Officium Ensemble se drží celkem standardního, pragmatického přístupu (jak ostatně i potvrdil Pedro Teixeira na přímý dotaz) a transponuje v těchto případech o sekundu nebo o malou tercii. Palestrinově hudbě se pak ale jakoby musí více „pomáhat“. Portugalským pěvcům se to nicméně dařilo. Patrná byla detailní práce s deklamací a dynamickými kontrasty na menších i větších plochách (například mocné „amen“ v Credu).

Ještě větší zmatení než v případě Palestrinovy mše se však pojí s Allegriho zhudebněním žalmu č. 51 (názorné a erudované vysvětlení jeho souvislostí a příčin podává vzdělávací video hudebníka a muzikologa Elama Rotema ve videu níže).

Ve skutečnosti na této skladbě využívající ke sborovému přednesu žalmových veršů techniku falsobordone střídanou chorální recitací není asi nic, pro co by měla být po mnohá desetiletí přísně střeženým tajemstvím hudebního provozu Sixtinské kaple, respektive proč by měla být „emblematickým dílem pozdní renesance“, jak ji Pedro Teixeira označuje v programu. To, co s ní má běžný posluchač především spojeno, tedy opakující se náročnou sopránovou frázi, která úchvatně stoupá do nebeské výšky, je z podstatné části hudební nonsens a výmysl, který má málo společného s tím, jak se skladba mohla provádět v době svého vzniku.

Officium Ensemble by možná býval udělal lépe, kdyby skladbu prezentoval v uměřenější podobě, a to nejen kvůli znatelné mírné indispozici sopranistky. Pěvci využili kromě pódia i ochozy kostela sv. Šimona a Judy, čímž docílili velmi atraktivního prostorového efektu. V závěrečném tutti se ale nešlo vyhnout nesouhře.

Přesvědčivěji působil výkon ansámblu, který se představil v šestnáctičlenné sestavě (v základu jde o oktet), v drobnějších skladbách portugalské renesance a baroka, které jsou mu zřejmě nejvlastnější. Nejvíce asi zaujalo provedení šestihlasého moteta Audivi vocem Duarte Loba, nebo skladeb Lopese Moraga, který nakonec byl zastoupen hojněji, než sliboval program (moteto Versa est in luctum). Officium Ensemble zde osvědčil vysoké kvality komorního sboru, konkrétně skvělé ladění, zvukovou vyváženost (s poněkud subtilněji znějícími soprány) a pozornost k detailu. I když jednotliví pěvci nemají asi ve všech případech třeba až tak výrazný sólistický potenciál, celek funguje výborně.

Ke konci koncertu, který proběhl bez přestávky, se nicméně asi dostavila určitá únava a opadla soustředěnost, což se drobně projevilo. Dojem u publika nicméně portugalští pěvci se svým charismatickým dirigentem zanechali rozhodně dobrý.

Hodnocení autora recenze: 70%

Officium Ensemble & Palestrina
21. prosince 2025, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy, Praha 1

Program:
Giovanni Pierluigi da Palestrina: Missa Papae Marcelli
Estêvão Lopes Morago: Commissa mea
Duarte Lobo: Audivi vocem
Manuel Cardoso: Stivit anima mea
Gregorio Allegri: Miserere mei, Deus
Antonio Lotti: Crucifixus
Estêvão de Brito: O Rex Gloriae

Účinkující:
Officium Ensemble
Pedro Teixeira – umělecký vedoucí