Stávají se české opery popelkou tuzemských scén?

Úspěch české operní tvorby ve světě jsme v poslední době zaznamenali z několika stran. V malém i velkém měřítku. Úspěch Smetanovy Prodané nevěsty v Paříži, nesnadného Janáčkova díla Z mrtvého domu v MET nebo opět Smetana a Dvě vdovy ve švýcarském Winterthuru. Nadšení zahraničních kritiků provází nadšená odezva tuzemských žurnalistů a uspokojení čtenářů. Přináší nám to radost, nemůžeme se zbavit jakéhosi hřejivého pocitu nad tím, že jsme, jaksi my všichni, uspěli. Jásáme, že svět objevuje naše poklady. V rodné zemi těchto autorů je to ale, nemohu se ubránit tomuto pocitu, jaksi opačně.

B.Smetana: Prodaná nevěsta (Paříž Opéra national 2008)

L.Janáček: Z mrtvého domu (New York MET 2009)

Zamyslíme-li se nad tím, jaké české tituly a jak často i v jakém provedení se objevují na tuzemských jevištích, není ta bilance příliš potěšující. Jako by česká opera vedle světových titulů v očích mnohých dramaturgů šedla, jako bychom ji ani neměli. Jestliže se objeví český titul, je to Prodaná nevěsta či Dvořákova Rusalka. Občas opatrně probleskne něco z Janáčka, v souvislosti s jubileem Bohuslava Martinů nově Hry o Marii. Ale ostatní tituly jsou spíše raritou. A platí to i pro taková díla, jakými jsou opery Smetanovy nebo Dvořákův Jakobín. Objeví se, ano, ale sporadicky a v podstatně menší míře, než by si zasloužila. Po Zdeňku Fibichovi, Josefu Bohuslavu Foersterovi jako by se slehla zem. Blodkova aktovka V studni by si také zasloužila renesanci a není zdaleka sama.

A.Dvořák: Rusalka (Glyndebourne 2009)

B.Smetana: Dvě vdovy (Glasgow 2008)

Je tu ještě jeden problém související s uváděním těchto děl – někdy se mi zdá, jako bychom svoji vlastní tvorbu nedokázali uchopit. Jako bychom se za ni tajně styděli a chtěli ji jaksi zjinačovat, aby nám byla bližší. Usuzuji tak z toho, že inscenování českých děl z poslední doby se mi v mnoha případech zdá přinejmenším rozpačité (Prodaná nevěsta v Ústí nad Labem i v Národním divadle v Praze, nejnovější Rusalka téže scény, podoba Tajemství opět v pražském Národním divadle či Hubičky se scénou složenou z puzzlí atd.).
Přitom tato díla jsou hudebními skvosty, které si naše přehlížení nezaslouží. Dokáží snadno oslovit dospělého a z vlastních zkušeností vím, že zcela bezpečně i dětského diváka. Kvalitně realizovaný časový posun jim může v některých případech, kdy dílo není zakotveno v historických souvislostech, prospět (Tajemství v režii Tomáše Šimerdy v DJKT Plzeň nebo – byť s výhradou k interpretaci Anežky – Dvě vdovy opět Plzeň). Pro české opery mluví ještě další fakt. V současnosti, kdy se zahraniční tituly uvádějí v devadesáti procentech v originále, čeština na jevišti chybí. České opery kromě krásné hudby přinášejí i rodný jazyk, při vnímání opery dětským divákem považuji tuto skutečnost za zásadní. Rozumí-li publikum textu (a to už platí pro publikum obecně), žije s dílem inscenovaným na jevišti. Pro děti to platí dvojnásob. A není pravda, že zpívanému slovu nikdo nerozumí. Při dobré artikulaci pěvců tomu tak není a unikne-li něco, není to na závadu vnímání celku. Důkaz? Česky uváděné opery Lazebník sevillský (v současnosti na repertoáru DJKT Plzeň) či Ravelova Španělská hodinka (v roce 2008 tamtéž).

B.Martinů: Mirandolina (Garsington 2009)

Domnívám se, že české opery a cesta k opeře jako takové spolu úzce souvisí. Chceme-li si vychovat operní publikum, nesmíme na děti zapomínat. A neměli bychom zapomínat proto na české opery. Naopak je začlenit do repertoáru mnohem více, než tomu je v současnosti. Abychom totiž v touze po světovosti a objevování zahraničních titulů nezapomněli na ty vlastní.

L.Janáček: Výlety páně Broučkovy (Ženeva 2008)