Plzeňská filharmonie hrála naplno, Nuno Côrte-Real dirigoval napůl

Hudební večer s portugalským nádechem

Sledovaný koncert Plzeňské filharmonie přinesl závažný program obsahující v zařazených opusech významné mezníky v dějinách hudby i poutavou současnou tvorbu z destinace, která je českému publiku téměř neznámá. V hudební informovanosti o Portugalsku je Plzeňská kotlina přece jen lehce napřed, protože zdejší hudební katedra pedagogické fakulty udržuje čilé styky s lusofonní oblastí a na společných konferencích s dalšími univerzitami epizodicky zaznívají i referáty o aktuální tvorbě z tohoto teritoria portugalsky mluvících zemí. Poznávací aktivity je však třeba výrazně posílit. Na koncertě se totiž ukázalo, že nám unikají cenné hodnoty.

Svůj písňový cyklus Tři písně od Mária de Sá-Carneiro pro soprán a orchestr představil dirigent večera Nuno Côrte-Real. Jeho skladba zaujala plzeňské publikum neotřelou instrumentací, emocionálně laděným pěveckým partem i dalšími položkami partitury. Orchestr provedl jeho hudbu s nadšením. I když v programu prezentovaný citát muzikologa Ruie Vieiry Neryho, charakterizující autora jako „skladatele tvůrčí svobody zpochybňující všechna současná stylová zaměření“, musíme brát jako poněkud nadnesený, je třeba přiznat Nuno Côrte-Realovi nespornou zásluhu, že jím využité kompoziční metody zprostředkovaly poutavá i strukturálně ujednocená hudební sdělení. Jen škoda, že posluchačům nebyly poskytnuty překlady zhudebněných básnických textů. Nebylo jim tedy umožněno absorbovat dosažené vazby mezi textovou a hudební složkou. Prožitek publika byl bohužel tímto silně ochuzen. Doplňuji tedy, že první píseň Bezpříkladná je erotickým snem protkaným těžkými vůněmi. V poetické dikci je blízká François Villonovi. Portugalský skladatel ve svém zhudebnění zavedl báseň do neoimpresionistických pavučin, které těžily z Messiaenových operací v rozšiřování zvukovosti dominantního septakordu. Není od věci připomenout vzpomínku francouzského Mistra na tento objev prostřednictvím Debussyho opery Pelleas a Melisanda. Druhá píseň z cyklu komponisty Nuno Côrte-Reala Zámecký pokoj je vyjádřením sebestředné deziluze básníka ze samoty. Je to text kafkovského tónu. Zde se nachází složitější hudební tkáň plná překrývajících se vrstev. Jako souzvukové výslednice probleskují deriváty dominantního nónového akordu a z nich plynoucí bolestně disonující souzvuky. Posledním zhudebněným textem Mária de Sá Carneiro byl Konec, báseň dekadentního typu, pyšně se povyšující pohledem zhrzeného básníka na memento smrti. Hudba Nuno Côrte-Reala zde procházela dramatickými výkyvy komplikovaně zahuštěných mollových harmonií. Letmo se do hudebních partií vmíchala i poetika sborů z Poloveckých tanců Alexandra Porfirjeviče Borodina, části z jeho opery Kníže Igor. Bohatě instrumentovaný orchestrální part však bohužel silně překrýval jinak suverénní pěvecký výkon sopranistky Sílvie Sequeiry.

Nuno Côrte-Real: skladatel s vizí, dirigent s limity

Povznáším-li skladatelský počin Nuno Côrte-Reala na vysokou úroveň uměleckého vyjádření, rozpakuji se to učinit v jeho dirigentském výkonu. Kromě svých skladeb provedl ještě předehru a závěrečný výstup z Wagnerovy opery Tristan a Isolda, v druhé polovině koncertu pak Symfonii č. 4 d moll od Roberta Schumanna. Předesílám, že Plzeňská filharmonie podala technicky bezchybný výkon a vše, co bude dále uvedeno, padá na vrub dirigenta. Obě jmenované skladby trpěly jednou společnou újmou – nebyla dostatečně regulována dynamika dechových nástrojů vůči smyčcům. Jsem si jist, že dosažený stav není projevem akustiky sálu. Na jiných koncertech zní dechové nástroje často ve vzorném souznění, aniž by nějaký z nich vystupoval z řady nebo aniž by v souhře se smyčci dechové nástroje zcela likvidovaly jejich znělost. Nemohu mluvit ani o kreacích všech dirigentů, kteří před orchestrem stanuli, šéfdirigent Plzeňské filharmonie Chuhei Iwasaki vyrovnanost nástrojových skupin vždy dodržuje. Pod rukama portugalského dirigenta však nepřirozeně vynikal dechový aparát, z něj pak vystupovaly náhodně do popředí některé jeho součásti. Při interpretaci uvedených Wagnerových a Schumannových děl je popsaný stav nevhodný. Protože Schumannova symfonie je postavena na břesknosti Beethovenova ražení, dechové „sólování“ tolik nevadilo, Wagnerův výňatek z opery to však zcela degradovalo.

K podání Wagnerovy hudby je třeba připojit navíc další námitky. Z této převratné opery dirigent vybral dvě naprosto nesourodé části. Je třeba je označit za nesourodé, a to i přes to, že spolu souvisí motivicky. Vedle předehry, kde je orchestr prioritním původcem sdělení a jeho divadelní usazení v orchestřišti je spíše na škodu, zaznělo na koncertě v přímé návaznosti sopránové sólo, které zní na divadelním představení v jiné konotaci. Roli orchestru v něm sice nelze opomenout, dochází zde ale současně k jeho řízenému tlumení dirigentovými zásahy. Usazení tělesa v orchestřišti ve výsledku sehrává daleko důležitější roli než v případě předehry. Sopranistka Sílvia Sequeira se ve Wagnerově partii osvědčila jako pěvkyně barevného a silného hlasu, s orchestrem za zády však svůj boj o zvukovou prioritu často prohrávala. Nepomohlo ani technické zesílení jejího zpěvu. V programu stálo, že autorem tohoto spojení byl dirigent koncertu. Jeho koncepci pokládám za nešťastnou. Mám dojem, že byla vytvořena jen účelově, bez hlubšího uměleckého cíle. Spojení obou prezentovaných částí již totiž existuje jako dvoudílný, čistě orchestrální cyklus a vytvořil jej sám Richard Wagner.

Bohužel svůj plný souhlas nemohu vyjádřit ani s interpretací předehry k opeře Tristan a Isolda. Objevuje se v ní známý „tristanovský akord“. Jeho tonální ambivalence dala základ postupnému procesu rozpadu tonality, hudebnímu prostředí, které později využívala dodekafonie druhé vídeňské školy a její následovníci. „Tristanovská harmonie“ se opakuje na začátku skladby transponována od různých tónů. Dirigent Nuno Côrte-Real její zvláštní statickou poetiku nezúročil. Začátek skladby za přítomnosti popsaného souzvuku podal v příliš rychlém tempu, které neumožnilo, aby tristanovský akord vyzněl především ve své samostatné kvartové zvukovosti, a plánovitě neprokázal ambivalenci svých perspektiv pro pokračování. Promyšlený koncept vystihující podstatu Wagnerových záměrů ukázal na svém nedávném vystoupení v Praze dirigent Tomáš Hanus. Nezbývá než doufat, že portugalský kapelník pro tak důležité místo ve skladbě, která je opěrným bodem hudební historie, ještě dozraje.

Závěr koncertu patřil Schumannově Symfonii č. 4 d moll. Přes výtky k regulaci dynamiky dechových nástrojů lze konstatovat, že Nuno Côrte-Real v ní našel brahmsovský tah. Stavba Schumannovy symfonie je spjata hlavním tématem první věty, energickou hudbou, jež se stále rozvíjí za proměňujícího se harmonického pokladu. Skladbu v modifikované verzi též uvedená věta v závěru vygradovala. Síla symfonie se prokázala v evoluci vedoucí dravě hudbu vpřed. V interpretaci skladby se plně rozvinula schopnost portugalského dirigenta strhnout orchestr k nadšenému výkonu. Hudba pod jeho rukama získala energii, která v pozitivním duchu dovedla večer ke zdárnému konci.

Wagner & Schumann & Nuno Côrte-Real
20. února 2025, 19:00 hodin
Velký sál, Měšťanská beseda, Plzeň

Program
Richard Wagner: Preludium a Proměna z opery Tristan a Isolda (arr. Nuno Côrte-Real)
Nuno Côrte-Real: Tři písně od Mária de Sá-Carneiro
Robert Schumann: Symfonie č. 4 d moll, op. 120

Účinkující
Sílvia Sequeira – soprán
Plzeňská filharmonie
Nuno Côrte-Real – dirigent