„Místo oslav přichází boj o přežití.“ Ředitelka Pražského komorního baletu o přerušení činnosti po 50 letech

Ředitelka Ladislava Dunovská Jandová v rozhovoru popisuje současnou finanční situaci Pražského komorního baletu. Objasňuje, jaký bude mít situace dopad na tanečníky i publikum, a proč i přes frustraci stále doufá v záchranu souboru, který je kulturním fenoménem s odkazem Pavla Šmoka a další generace významných choreografů.

Letos si Pražský komorní balet připomíná 50 let od svého založení. Bude mít co slavit, nebo současné problémy převáží?
Letošní rok je pro nás skutečně významný, protože padesát let existence není krátká doba a představuje několik generací tvůrců i tanečníků. Soubor se během té doby vyprofiloval v jednoho z nejvýraznějších reprezentantů českého tanečního umění. Na druhou stranu, situace, ve které se nyní nacházíme, neumožňuje, abychom toto jubileum oslavili tradičním způsobem. Financování nezávislých tanečních souborů je dlouhodobě nedostatečné a současné podmínky už neumožňují, aby naši tanečníci mohli za svou práci dostávat odpovídající ohodnocení. Oslavy tedy budou spíše v duchu boje o přežití.

To ale neznamená, že bychom toto výročí chtěli zcela obejít. Pokud se podaří sehnat alespoň minimální finanční podporu, rádi bychom uspořádali benefiční večer na podporu souboru a galavečer v Divadle na Vinohradech. Součástí oslavy bude také výstava, kterou připravuje Institut Pavla Šmoka a která bude mapovat historii souboru od jeho vzniku v roce 1975 až po současnost. Ta by měla přiblížit nejen umělecký přínos, ale i náročnost práce, která stojí za úspěchy PKB.

Jaký význam má podle vás Pražský komorní balet dnes – pro českou taneční scénu, pro publikum i pro samotné tanečníky?
Pražský komorní balet má v českém kontextu zcela výjimečné postavení. Je to soubor s hlubokou tradicí a silným kulturním odkazem, jehož kořeny sahají až ke Studiu Balet Praha, které Pavel Šmok zakládal s Lubošem Ogounem a Vladimírem Vašutem v roce 1964. Jeho tvorba je pevně zakořeněná v české hudbě, v odkazu českých skladatelů a choreografů, což z něj činí nejen umělecký, ale i kulturně-historický fenomén.

PKB se vyvíjí a aktivně reaguje na současné umělecké impulzy. Naše dramaturgie kombinuje tvorbu významných choreografických osobností, jako jsou Petr Zuska nebo Jiří Bubeníček, s podporou mladších tvůrců, kterým poskytujeme prostor pro rozvoj jejich tvorbu. To z něj činí soubor, který není uzavřený do sebe, ale který dává příležitost více generacím, více stylům, více přístupům k tanečnímu divadlu.

Dlouhodobě se také snažíme budovat a vzdělávat nové publikum nejen v Praze, ale především v regionech po celé republice. Naše zájezdová činnost má zásadní význam v tom, že přináší taneční umění do míst, kde není stálá taneční scéna. Vystupujeme ve městech i menších kulturních centrech, pořádáme vzdělávací pořady pro základní a střední školy, a tak se snažíme rozvíjet vztah k pohybovému umění už u nejmladší generace.

Zároveň věříme, že PKB může sloužit i jako platforma pro další nezávislé soubory, kterým bychom v budoucnu rádi pomáhali otevírat dveře, jak dramaturgicky, tak produkčně. Taneční scéna si zaslouží pestrost, otevřenost a prostor pro dialog, a to se snažíme podporovat i na vlastní půdě.

PKB funguje jako nezisková organizace závislá na jednoletých grantech a bez zázemí zřizovatele. Je podle vás tento způsob fungování v oblasti profesionálního tance dlouhodobě udržitelný?
Dlouhodobé fungování profesionálního tanečního souboru, jako je PKB, je za současných podmínek velmi komplikované. Tento systém grantového financování přináší každoroční nejistotu, která výrazně omezuje nejen dlouhodobé plánování, ale i samotnou stabilitu souboru.

Výsledek grantového řízení se většinou dozvídáme až na začátku března, přičemž samotné finance dorazí často až po několika týdnech. To znamená, že plánování nové sezóny, jednání s tvůrci, rezervace divadel nebo vůbec příprava inscenačního plánu je extrémně složitá, často až nemožná. Nemáme jistotu, s jakým rozpočtem budeme v daném roce pracovat, což prakticky znemožňuje jakoukoliv kontinuitu nebo systematický rozvoj.

O to složitější je potom plánování větších uměleckých projektů. Například v případě spolupráce s významným choreografem Jiřím Bubeníčkem šlo o vyjednávání, které trvalo více než dva roky. Při takto náročných inscenacích nemůžeme fungovat na principu, že se až v březnu dozvíme, jestli máme potřebné prostředky. To prostě nejde. V momentě, kdy do takového projektu vstupujete, musíte mít jasný rozpočet a jistotu, že se celý proces nepřeruší kvůli chybějícím finančním prostředkům. Kdyby se například uprostřed příprav ukázalo, že chybí milion korun, celý projekt by mohl zkolabovat a s ním i důvěra významných tvůrců.

Znovu bych ráda zdůraznila, že PKB má velkou tradici, nesmazatelnou stopu v české kulturní historii, a je postaven na spolupráci s výraznými choreografy napříč generacemi od Pavla Šmoka a Petra Zusky až po Jiřího Bubeníčka. Z našeho pohledu je PKB dnes už součástí kulturního dědictví, řekněme obrazně „rodinným stříbrem.“ Mělo by se podle toho s ním i zacházet. Pokud chceme, aby podobná tělesa přežila, musíme jim poskytnout dlouhodobější zázemí a přestat hazardovat s jejich budoucností každoroční nejistotou.

Co všechno ta nejistota ovlivňuje, z hlediska dramaturgie, spoluprací i samotného fungování souboru?
Nejistota financování ovlivňuje fungování souboru na všech úrovních. Tanečníci pracují v režimu plného nasazení. Mají za sebou každodenní tréninky, zkoušky, večerní představení. Přestože jde o jejich hlavní pracovní náplň, často dostávají pouze roční umělecké smlouvy. Nemají tedy žádnou jistotu pokračování v další sezoně, přičemž obor, ve kterém působí, je vysoce specializovaný a velmi náročný. To samozřejmě vytváří psychický tlak a nejistotu. Tanečník nemůže jen tak přejít jinam, kde „to zrovna vyšlo s grantem“.

Z dramaturgického hlediska tato nestabilita zásadně omezuje možnosti dlouhodobého plánování. Vytvořit kvalitní sezonu, která má dramaturgický oblouk, vyžaduje čas, přípravu a hlavně jistotu, že bude možné projekty opravdu realizovat. Pokud se rozhodnutí o přidělení prostředků dozvídáme v březnu a peníze přijdou v květnu, je prakticky nemožné flexibilně reagovat nebo včas navazovat spolupráce. Často se tak dramaturgické plány redukují na to, co je realizovatelné tady a teď.

Týká se to i spoluprací. Zahraniční umělci, hostující choreografové nebo mezioborové projekty vyžadují závazky a plánování s velkým předstihem. A pokud nemůžeme garantovat podmínky, spolupráce odpadají nebo vůbec nevzniknou. Tím se ochuzuje nejen náš program, ale i divák, který nedostává to nejlepší, co bychom mu mohli nabídnout.

Soubor jako náš je dnes institucí s padesátiletou historií. Přesto jsme stále nuceni fungovat jako jeden z projektů závislých na každoročním rozhodnutí komise. Bez systémové podpory je velmi těžké udržet kvalitu, kontinuitu a důstojné podmínky pro profesionály, kteří své práci obětují vše.

Jak by vypadal ideální scénář dalších let, kdyby grant byl vyšší?
Kdybychom letos získali grant ve výši srovnatelné s jinými soubory, tedy přes pět milionů korun, plánovali jsme u příležitosti 50. výročí Pražského komorního baletu dva výrazné projekty. Prvním měla být celovečerní premiéra choreografa Petra Zusky s pracovním názvem Sólo pro půl století, symbolicky navazující na odkaz Pavla Šmoka. Druhým byl slavnostní galavečer, který měl představit průřez tím nejlepším z repertoáru PKB, včetně děl Jiřího Kyliána. Avšak kvůli výrazně nižší podpoře letos nemůžeme tyto plány realizovat. Pokud by se však podařilo získat dodatečné prostředky, například prostřednictvím benefičního večera, pokusili bychom se alespoň část programu uskutečnit.

Pokud by se grantové podmínky zlepšily, jaké osobnosti byste chtěli do PKB přizvat ke spolupráci? A uvažovali byste i o návratu k některým starším choreografiím, které by si podle vás zasloužily znovu uvést?
Uvažovali bychom o spolupráci s renomovanými choreografy, jako je Marek Svobodník nebo Jiří Pokorný, a zároveň bychom rádi otevřeli prostor i mladší generaci tvůrců. V tuto chvíli však nemůžeme nikoho oslovit ani nic závazně plánovat, protože se nacházíme ve stavu absolutní nejistoty. Bez jistoty financí není možné garantovat spolupráci nebo připravovat nové premiéry. V minulosti jsme už museli několikrát posouvat premiéry, což je vždy velmi náročné, zvlášť pokud jde o externí umělce.

Vedle grantů se často zmiňuje i podpora ze soukromé sféry. Věříte, že tanec může oslovit i partnery mimo oblast kultury?
Určitě. Jsme otevřeni spolupráci i s firmami mimo kulturní sféru. Nechceme však jít cestou komercializace, nezvýšíme cenu vstupenek a silně věříme, že podpora baletu by měla primárně pocházet od státu. Co se týče spolupráce s firmami, vždy jsme nabízeli něco víc než jen umístění loga na našich stránkách. Můžeme například vytvořit choreografie na míru pro firemní projekty, ať už jde o umělecké instalace, speciální akce, nebo třeba reklamní spoty. V minulosti jsme spolupracovali například s firmou Lasvit, pro kterou jsme připravili speciální choreografii. Takovéto spolupráce nám umožňují propojit svět tance s jinými oblastmi, jako třeba výtvarné umění nebo firemní prostředí.

Na závěr: jaký má význam PKB pro vás v jedné větě?
PKB bylo mé první dítě.