Římská Lukrécie kombinuje historické postupy s naléhavými tématy současnosti

První německá operní parodie

Základem samotné inscenace je původní dochované libreto Heinricha Rademina k parodické opeře na antický námět Římská Lukrécie z roku 1731. Ve své době byla Lukrécie považovaná za první německou operní parodii a předstupeň singspielu. V novém ztvárnění již zavedeného souboru Ensemble Damian se proměňuje ve svébytné hudební divadlo, které osciluje mezi historickou stylizací a současnou kritickou reflexí. Hanzlíkovo nové zhudebnění respektuje dobovou inspiraci, zároveň však svým neobarokním jazykem vytváří autonomní a výrazně současný tvar. Hudba je v dialogu s textem – pracuje s parodií, ironií, groteskou, ale zároveň umí být subtilním doprovodem, soucitná, až existenciálně tklivá.

O+

Tato dvojznačnost je klíčová: zatímco postavy mluví a jednají často až absurdně banálně, dramatické jádro příběhu – znásilnění Lukrécie a na pozadí odehrávající se politický souboj – zůstává i dnes bolestně aktuální. I když se jedná o nové ztvárnění, je vhodné podotknout, že předpremiéra se uskutečnila již v rámci festivalu Theatrum Kuks v srpnu 2021. Scénická premiéra se pak konala v září 2021 na festivalu Antická Štvanice v Praze. Pro tuto olomouckou inscenaci Hanzlík upravil i původní partituru – saxofony a amplifikované nástroje nahradily výhradně barokní instrumenty.

Děj je založen na poměrně přímočarém libretu. Řím se chystá na válku proti městu Ardea. Král Tarquinius Superbus (Jan Mikušek) burcuje armádu, do níž vyráží i generál Brutus (Jiří Poláček), princ Sextus (Bedřich Lévi) a vojevůdce Collatinus (Martin Ptáček). Loučí se se svými ženami – Brutus s nevěrnou Lesbií (Hana Holodňáková), Collatin s věrnou Lukrécií (Kamila Škrachová). Zatímco Brutus plánuje královu zradu a Lesbie si užívá svobody, Collatin a Lukrécie tvoří obraz ideálního páru. Brutus a Sextus slyší věštbu: dědic trůnu bude ten, kdo první políbí matku. Sextus selže, Brutus pochopí symboliku a vítězí – za což ho král vsadí do vězení. Mezitím Sextus zatouží po Lukrécii. V noci ji překvapí v ložnici a násilím si ji podmaní. Samotný akt je vynechán, dozvídáme se o něm až ze Sextova následného vychloubání. Lukrécie, zdrcená a plná viny, se rozhodne pro sebevraždu, přestože nespáchala nic zlého – byla pouze obětí. Muži (Collatin a Brutus) místo smutku slibují pomstu a následně Sexta ubodají.  V závěru odcházející král vysloví přání, aby ženy jako Lukrécie už nikdy nebyly nuceny platit za cizí zločiny vlastním životem. I přes barokní nadsázku zůstává téma viny, cti a oběti nadčasové.

Pás cudnosti jako výstražný symbol i ironický komentář zároveň

Pokud přistoupím ke stručnému shrnutí pěveckých a hudebních výkonů, zaujal mě především představitel Bruta (Jiří Poláček), nepostrádal výrazovou vyváženost, pěvecké sebevědomí a hereckou přesvědčivost. V jedné z úvodních scén, během láskyplného loučení, věnuje Collatin (Martin Ptáček) své ženě Lukrécii (Kamila Škráchová) pás cudnosti – gesto, které v rámci barokní stylizace funguje jako výstražný symbol ctnosti a v inscenaci zároveň i jako ironický komentář k tehdejším i dnešním představám o ženské věrnosti. Představení bylo protknuto velkým množstvím komických momentů. Zaujaly i vizuální detaily jako jisté náznaky barokní groteskní stylizace např. Tarquiniovy zlaté trenýrky, bičování Bruta v podání lavírujícího Collatina a také celkový charakter krále Tarquinia (Jan Mikušek).

Druhé dějství, v němž dochází k znásilnění Lukrécie, Hanzlík řeší decentně: ne naturalisticky, ale jakousi stylizovanou „taneční epizodou“, která hrůzu nahrazuje znepokojivým posunem v rytmu a gestice. Tento výmluvný odstup dává scéně větší sílu, než by měla doslovnost. Následuje výstup Lesbie (Hana Holodňáková), která s ostrou ironií komentuje mužskou morálku slovy: „Nevěř chlapům nikdy nic, ať slibují sebevíc.“ Její árie je trefným obrazem ženské deziluze, platným napříč stoletími. Sextus (Bedřich Lévi) naproti tomu, pln euforie po činu, zpívá: „Otevřený chci mít vztah, když se vážu, tak mám strach.“ Jeho dobře podaná árie působí jako karikatura současného individualismu a vyhýbání se závazku, přestože v kontextu opery zní víc než cynicky. Lukréciin popis duševního stavu po znásilnění je naopak hluboce emocionální: „Vzal si, co jsem nechtěla mu dát, neměla jsem se mu vzdát.“ Její árie, v podání již zmíněné Kamily Škrachové, byla podána s jemností, bolestí i lidskou křehkostí – patřila k nejsilnějším momentům večera.

Silný vizuální i hudební účinek měl pro mě i obraz, v němž po Lukréciině sebevraždě zůstává její tělo částečně skryté v kulisách, zároveň v tomto okamžiku zazní deklamující sbor a smyčce přednesou minimalistickou a statickou melodii. Emotivní byla i milostná scéna Tarquinia (Jan Mikušek) a Lesbie, kde si slibují – věrnost „navzdory všemu“. Hudebně se tato pasáž vyznačovala postupným zahušťováním faktury – od prostého doprovodu po plně rozvinutou vrstvu, která jako by podtrhovala vážnost slibu, i jeho potenciální křehkost.

Citlivá a empatická hudba Tomáše Hanzlíka

Hudební stránka opery je pestrá a stylově mnohovrstevnatá. Těsně před závěrečným sborem zazněla scénická hudba, která s jemnou nenápadností rámovala klíčové události a vytvořila účinný přechod k finálnímu rozuzlení. Tomáš Hanzlík i zde potvrzuje svou schopnost psát mimo jiné citlivě pro smyčce – zejména pro housle – s využitím jak zpěvných kantilén, tak rytmicky výrazných, barokně stylizovaných figur. Vedle klasických operních útvarů, jako jsou árie, duety či recitativy, se v partituře objevují také krátké popěvky čerpající z lidové melodiky.

Tyto momenty, spolu s překvapivými přesahy do pop music, dodávají celku lehkost a hravou nadsázku, aniž by narušovaly jeho dramaturgickou soudržnost. Tragédie znásilnění není zlehčena – naopak, vyzdvižena je absurdita světa, v němž musí žena pro „očistu“ vlastní cti obětovat život. Režijní (Martin Dostál) a scénické pojetí podtrhlo přítomné kontrasty – mezi vysokým a nízkým, smíchem a děsem, historickým odstupem a současností. Výsledkem je dílo, které naplňuje do značné míry původní parodický účel, ale zároveň do značné míry překračuje svou dobu.

Římská Lukrécie v novodobém ztvárnění Ensemble Damian není pouhou stylizovanou hříčkou ani rekonstrukcí zapomenuté operní kuriozity – je svébytným hudebně-dramatickým dílem, které s inteligencí a odvahou kombinuje historické postupy s naléhavými tématy současnosti. Díky citlivé režii Martina Dostála, výrazným hereckým i hudebním výkonům a Hanzlíkově osobité kompozici vznikla inscenace, která nezlehčuje tragédii, ale zároveň se nebojí humoru – a právě v této ambivalenci spočívá její síla i aktuálnost.

Festival Baroko 2025: Římská Lukrécie
10. června 2025, 19:00 hodina
Vlastivědné muzeum v Olomouci, sál Václava III.

Program
Tomáš Hanzlík: Římská Lukrécie

Inscenační tým
Hudební nastudování: Jiřina Marešová
Režie, scéna: Martin Dostál
Kostýmy: Vendula Johnová, Tomáš Hanzlík

Účinkující
Lukrécie: Kamila Škrachová
Lesbie: Hana Holodňáková
Tarquinius: Jan Mikušek
Sextus: Bedřich Lévi
Collatinus: Martin Ptáček
Brutus: Jiří Poláček

Ensemble Damian
Martin Dostál, Daniel Podroužek – housle
Mariana Tůmová – violoncello
Martin Smutný – cembalo