Nejsem tu, abych se líbil, ale abych hrál něco, co má smysl, říká Miroslav Beinhauer

Na klavír hrajete od raného dětství. Kdy ale nastal zlom ve vašem směřování ke specializaci na soudobou hudbu?
Specializovat se na soudobou hudbu jsem začal relativně pozdě. Během studia na hudebním gymnáziu a bakalářského studia na JAMU jsem byl veden klasicky. Zlom nastal během Erasmu ve Vídni, kde jsem původně chtěl studovat díla Liszta a Beethovena, ale zároveň jsem se tam poprvé intenzivně setkal se soudobou hudbou. Bylo mi 21 let. Velkou podporou na JAMU mi byla profesorka Helena Weiser, která byla otevřená novým směrům a podporovala mé zájmy, včetně vzdělání v zahraničí. Po návratu z Vídně jsem se rozhodl systematicky se věnovat soudobé hudbě a pokračoval ve studiu v belgickém Gentu u Daana Vandewalleho, kde jsem se konečně setkal se školní institucí s moderním přístupem k soudobé hudbě a spoluprací se skladateli.

U Daana Vandewalleho se na chvíli zastavme. Jak vypadaly hodiny s ním?
Daan Vandewalle je výjimečná osobnost – vynikající klavírista i pedagog. Z hodin jsem si vždy odnesl přesně to, co jsem potřeboval, i když měly často nepředvídatelný průběh. Někdy jsem dostal za úkol nacvičit náročné Ligetiho etudy do další hodiny, jindy jsme dvě hodiny jen diskutovali o klavírní technice, skladatelích, nebo obecně o hudbě a umění. Hodiny s ním byly skvělé.

Jeho způsob hry na klavír je velmi expresivní a „vizuálně výrazný“, což se značně liší od mého spíše introvertního stylu. Poslední dobou si říkám, zda by nebylo výhodné do mé interpretace přidat více afektu, aby bylo možné lépe oslovit i méně zkušené publikum (smích). Daan mi na hodinách říkával, že klavírní hra je formou divadla a je třeba ji umět „prodat“, nicméně dle mého názoru záleží na konkrétní skladbě – například u hudby Petra Bakly by případná teatrálnost vůbec nefungovala.

Jak vlastně začala vaše spolupráce se skladatelem Petrem Baklou?
Začala na festivalu Ostravské dny, kde mi bylo v roce 2019 nabídnuto, abych provedl Petrovu skladbu No. 4 pro sólový klavír. Jakmile se ke mně dostal notový materiál, bylo mi jasné, že jde o mimořádnou výzvu – hudebně i interpretačně. Ovšem práce na této skladbě mě neskutečně naplňovala, a i přes její obtížnost jsem si její nacvičování a následně i samotné provedení moc užil. Od té doby jsme navázali užší spolupráci a výsledkem jsou dosud tři nahraná CD s jeho hudbou, sólovou i komorní, jeho skladby provádím pravidelně. Petrova hudba je skvělá, jedinečná, originální a vždy je pro mě radost ji interpretovat.

S kterými interprety a soubory vystupujete na pravidelné bázi?
Pravidelně spolupracuji s violoncellistou Matthiasem Lorenzem. Poprvé jsme vystoupili společně na Ostravských dnech v roce 2021 se skladbou Miroslava Srnky. Od té doby tvoříme „oficiální“ duo Lorenz/Beinhauer. V roce 2022 jsme nastudovali Feldmanovu skladbu Patterns in a Chromatic Field, kterou jsme provedli na řadě koncertů po střední Evropě. Spolupráce pokračuje intenzivně – vydali jsme CD se skladbami Petra Bakly a nedávno jsme absolvovali česko-německo-rakouské turné s novinkami Klause Langa, Bernharda Langa, Adriana Demoče, Petra Bakly a Thuon Burtevitz.

Jsem členem Ostravské Bandy, pravidelně se účastním festivalu Ostravské dny a dalších aktivit Ostravského centra nové hudby. Často spolupracuji také s Brno Contemporary Orchestra – letos jsme společně uvedli Klavírní koncert č. 2 Petra Bakly a novou skladbu Iana Mikysky Neither together nor not together, kde jsem hrál na Lumatone (pokročilý MIDI kontrolér s 275 barevně podsvícenými klávesami, navržený pro hudebníky, kteří se zajímají o mikrotonální ladění a alternativní způsoby hraní).

Jdete z projektu do projektu, jak jste se po ukončení studií rozvíjel dál, když už nad vámi nestála žádná autorita v podobě profesora?
To je dobrá otázka. Pravdou je, že během studií vás profesor vede nejen umělecky, ale i lidsky, a já stále čerpám z toho, co jsem se naučil od Zdeňka Pěčka na hudebním gymnáziu a Heleny Weiser na akademii. Člověk má v průběhu života různé cíle, které se čas od času mění, nicméně v současnosti jsem si jist, že se chci živit hraním na klavír a snad i na šestinotónové harmonium. Specializace na soudobou hudbu ovšem není jednoduchá. Příležitostí není příliš mnoho – festivalů, které mají odvahu uvádět soudobý repertoár, je poměrně málo, promotérů a dramaturgů otevřených novým formám jakbysmet. Na druhou stranu – nás klavíristů zaměřených na soudobou hudbu také není moc, což trochu vyrovnává situaci. Navíc, pokud je hudebník aktivní, vždy se najdou příležitosti.

Jaký je váš vztah ke klasickému klavírnímu repertoáru? Najdete si přes záplavu nového repertoáru čas se vracet ke starší hudbě?
Nedávno jsem po delší době oprášil Liszta a bylo to v mnoha ohledech velmi osvěžující. Ovšem při každém návratu ke starší hudbě si poměrně intenzivně uvědomuji její historický odstup od toho, co prožíváme dnes. Zřejmě bych nebyl schopen hrát pouze staré věci zkomponované osvědčenými kompozičními postupy, jasně definované dobou, ve které vznikly, asi bych se nudil.

Kromě Liszta mám rád také Brahmse a Schumanna, řekl bych, že obecně velké romantické formy mi technicky sedí. Také mě fascinuje přechod mezi romantismem a raným modernismem, kdy skladatelé jako Debussy nebo Skrjabin začali objevovat nové hudební cesty – tento moment hledání a prolínání stylů mě dodnes mimořádně přitahuje, což se doufám naplno projevilo na mém posledním CD se skladbami Aloise Háby!

Myslíte si, že odpor k soudobé hudbě je generační záležitost?
Ne, bohužel… Viděl jsem to i u mladých hudebníků v českých orchestrech, se kterými mám největší zkušenost, kteří často odmítají hrát novější skladby, protože je neznají nebo nemají chuť je cvičit. Navíc jsou mnohdy ovlivněni svými profesory, kteří sami bývají konzervativní. Během zkoušek s orchestrem a dirigentem jsem několikrát zažil neskutečnou nedisciplinovanost orchestrálních hráčů, nejrůznější arogantní narážky na údajnou kvalitu hudebního materiálu či hraní tzv „na půl plynu“ – vždy se jednalo o interpretaci nějakého nového klavírního koncertu. Nejen, že je to trapné, ale také vysoce neprofesionální. V takových situacích velmi pomáhá, když přijdu jako sólista na zkoušku perfektně připravený s jasnou vizí toho, čeho chci ve skladbě dosáhnout – profesionální přístup pak strhne i orchestr.

V Česku je dle mých zkušeností stále výrazná bariéra mezi klasickou a klasickou soudobou scénou, i když je to vlastně pořád jedna a ta samá klasická hudba! Já osobně se cítím být součástí obou světů, což byl třeba i výše zmíněný Alois Hába.

Nesnažil se vás někdo z „klavírního establishmentu“ zdiskreditovat na základě vašeho zaměření na soudobou hudbu? Myslím to tak, jestli jste se nesetkal s narážkami typu ”není jeden z nás, hraje pořád tu ošklivou hudbu”?
Ano, v době mých studií na akademii a vlastně i po ní. Čím jsem ale starší, tím více je mi jedno, co si myslí ostatní. Vždy jsem šel svou vlastní cestou, často nevyšlapanou, ale o to více jsem si jí pak vážil. Ony narážky téměř vždy pramení buď z neznalosti souvislostí, nebo neochoty přijmout jiný náhled na věc. Tyto lidi zcela vypouštím ze svého života, nejsou pro mě důležití. Naopak se obklopuji těmi, se kterými je mi dobře a které zajímá, co dělám.

Co chystáte do budoucna?
Byl jsem pozván do Polska na festival Sanatorium of Sounds, kde v srpnu provedu na šestinotónové harmonium skladby Philla Niblocka a Iana Mikysky. Na Ostravských dnech letos provedu přibližně deset skladeb, mimo jiné i nový klavírní koncert Iana Davise či několik pozoruhodných komořin (Christopher Butterfield, Petr Kotík aj.) se skvělými muzikanty z Ostravské Bandy. Na podzim mě čeká série koncertů s rakouským skladatelem a varhaníkem Klausem Langem, kde mimo jiné uvedeme jeho skladbu pro varhany a klavír, představím se na festivalu Moravský podzim s klavírními skladbami Mikolajuse Konstantinase Čiurlionise a premiérou skladby Františka Chaloupky pro klarinet, klavír a sbor s klarinetistkou Annou Paulovou a litevským komorním sborem Aidija. V listopadu mě čeká další Chaloupkova premiéra – dvojkoncert pro violoncello a klavír na festivalu MusicOlomouc. S Orchestrem Berg připravuji na příští rok premiéru nového klavírního koncertu Adriana Demoče, na což se mimořádně těším!

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na setkání na koncertech!