„Naprostého vrcholu se nedá dosáhnout“

(Wiener Zeitung – 16./17.3.2013 – Christoph Irrgeher)  

O jednom medicínském zázraku po úraze – a o světě bankéřů

Josef Bulva začíná zeširoka. „Na to musí člověk o peněžním obchodě hodně vědět. Pro nás je lepší, když se trhy otřásají, než když to s nimi jde kontinuálně nahoru. Když dostanete dobrou zprávu, že vybouchly dvě rafinérie, tak skoupíte příslušné produkty, dobře se naobědváte a navečeříte, dáte si vínko, a večer se podíváte – a jste bohatý.“

Kdo říká něco takového, nemůže očekávat, že bude zrovna obdivován. Lakování na růžovo se však tomuto muži, který hovoří v luxusním vídeňském hotelu, nedá předhazovat. Sedmdesátiletý Bulva také bez okolků přiznává: Ano, v jeho životě je jakási ironie. Kariéru totiž nezačal jako burzovní spekulant, nýbrž (větší kontrast si lze stěží představit) jako klavírista v komunistické zemi. Vyrostl jako zázračné dítě v Československu a v jednadvaceti letech se stal oficiálně státním sólistou.

Obžalován z velezrady

Přesvědčeným komunistou se nikdy nestal. „Rudou diktaturu jsem odsuzoval,“ říká, ale: „Jako klavírista musím říci, že mi režim hodně pomáhal. Měl jsem zaručených 96 koncertů, existenční jistotu a příjmy. To bylo skvělé.“ Dá-li se věřit novinovým zprávám, topil se v luxusu: „Proč bych měl kupoval laciný bulharský čaj, když si mohu dovolit dobrý anglický? That’s life!“

Komfort však neměl dlouhého trvání. Několik let poté, co ruské tanky převálcovaly „pražské jaro“, umělecký vývěsní štít uprchl. Bulva využil zahraniční cestu a emigroval do Lucemburska. V Praze byl obžalován z velezrady. Pro lva klavírních sálů, který se brzy uchytil na Západě, to nemělo následky. „Klavírista vědecké epochy“, jak ho nazval papež kritiků Jocahim Kaiser – nesmírně rychlý virtuos si dal dokonce od támu lékařů vystavit potvrzení o optimální tělesné konstituci –, se stal miláčkem mnichovké společnosti.

„Spravovat peníze“ v Monaku

Roku 1996 ho však stihla osudová rána. Při návštěvě Čech upadl na chodníku, kde ležely střepy, přikryté sněhem. Rozbitá pivní lahev rozřízla klavíristovi levou ruku. Na hru na klavír už nebylo pomyšlení. Bulva se rozloučil se svými nástroji, přesídlil do Monaka, a jako audodidakt tam začal, jak sám říká, „úspěšně spravovat tu trochu svých peněz“.

Protože spekuloval jen s vlastními penězi – a s makléřskou licencí –, mohl se vyhnout největším rizikům. Jeden z jeho poznatků z té doby: „To poslední, co finančníky zajímá, je politika a ekonomie.“ Lidé to nechápou, říká Bulva. „Ale vždyť se podívejte: Vzdor krizi v Itálii, ve Španělsku, jde burza od jednoho rekordu k druhému. Důvod je jednoduchý: Američané tisknou peníze jako toaletní papír, ty peníze dostanou bankéři, a ti, sorry, na politiku kašlou.“ Důsledky ovšem považuje za kritické. On sám jako první varoval prostřednictvím televizní  stanice ARD, že by banky mohly „rozbít civilizaci“. Přesto považuje státní zásahy jako omezení bankovních bonusů („zásah do svobodné tvorby smluv“) nebo ženské kvóty („hospodářství potřebuje kompetenci, ne vaginu“) za cosi hrozného.

„Stroj bez srdce“

Josef Bulva má řádnou porci sebedůvěry, to mu nelze upřít. Získal ji však zpět také jako klavírista – a rovná se to zázraku. V šedesáti letech se ke klavíru vrátil a díky železné disciplině a chirirgům se mu podařilo neuvěřitelné: Levá ruka zase výtečně poslouchá.

Hodlá to dokázat příští pátek ve vídeňském Hudebním spolku. Není náhoda, že má na programu dvě zvlášť známé Beethovenovy skladby, sonátu Mondschein a Appassionatu. Pronásleduje ho jeho image zázračného dítěte? „Virtuozita neznamená nic jiného, než že máte nutkání ji předvést,“ říká. Nejde však o bušení do kláves. „Technicky je první věta Měsíčního svitu mnohem těžší než třetí.“ První věta je spíš píseň beze slov než tříhlasá invence – dá se to poznat už z notového zápisu. Pro Josefa Bulvu je výzva, zahrát tu linii nezávisle, rytmicky precizně. Typický klavírista vědecké epochy? Bulva se ošívá, zná odvrácenou stranu takové poklony. „Stroj bez srdce,“ tak se mu také říkalo. On to však vidí pragmaticky: „Moderní doba potřebuje adjektiva. Démonický, vášnivý, přemýšlivý… Teprve když vám něco takového nalepí, jde kšeft snadněji.“ Má to nepříjemný vedlejší efekt, který se musí strpět, totiž „předem utvořené“ vnímání.

„Vědecký“ klavírista by ale nebyla urážka, kdybychom ji chápali ve smyslu Karla Poppera. Neboť oba, Bulva i Popper, sdílejí názor o nedosažitelnosti všeplatné pravdy. Nebo dokonalosti. Bulvovi se to snad podařilo jednou, po neobyčejně úspěšném provedení Brahmsova Druhého klavírního koncertu. Pak se za ten pocit styděl. „Naprostého vrcholu se nedá dosáhnout!“
* * *

Klavírní recitál Josefa Bulvy ve Velkém sále Hudebního spolku ve Vídni je 22. března 2013

program:
Ludwig van Beethoven:
– Sonáta Es dur, op. 27/1 („Sonata quasi una Fantasia“)
– Sonáta cis moll, op. 27/2 („Měsíční svit“)
Fryderyk Chopin:
– Scherzo cis moll, op. 39/3
Ludwig van Beethoven:
– Sonáta f moll, op. 57 („Appassionata“)
Karol Szymanowski:
– Masky, op. 34

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová