Pražský hudební život 1850-1900 (1)

Rudolfinum

Nejvýrazněji se nezájem o mimooperní tvorbu týká repertoáru orchestrálního a kantátově oratorního, kde byla na překážku pravidelného uvádění především absence stálých profesionálních hudebních těles, ale také nedostatečná hudební vyspělost obecenstva – opera se svoji vizuální složkou byla širokým společenským vrstvám přece jen přístupnější, než náročný symfonický repertoár. Množství instrumentální hudby se k laikům sice dostávalo prostřednictvím nejrůznějších úprav (především pro klavír, aby byla uspokojena poptávka měšťanských “salónů”), které ovšem často představovaly nemalý posun, až deformaci, původního notového textu a jejich přínos pro skutečné poznání díla tak byl přinejmenším diskutabilní. Dramaturgie koncertů v 19. století ostatně většinou vypadala poněkud jinak než dnes, často připomínala spíše jakousi “směs” přístupnějších děl různých autorů. V oblasti komorní hudby dokázala nedostatek oficiálních institucí a hudebních těles částečně suplovat činnost pražských měšťanských salónů, kde se scházela středostavovská společnost při domácím “muzicírování”.

Prozatímní divadlo

Dějiny hudby v českých zemích 19. století – a především jeho druhé poloviny – představují fascinující fenomén nejen z hlediska čistě muzikologického. Právě v tomto období dochází k snad nejtěsnějšímu propojení hudebního provozu s mnoha dalšími složkami společenského života a hudba mnohdy představuje svého druhu politikum, daleko přesahující rámec své běžné působnosti. V důsledku emancipačních snah českých vlastenců byla sice na hudbu, která se provozovala při různých společenských událostech, upřena zvýšená pozornost (slavnostní otevření Národního divadla), na druhou stranu se při těchto příležitostech recepce hudebního díla mnohdy posunula až mimo estetickou rovinu a účast na jeho provedení se stala spíše politickým manifestem. Vnímání veřejné hudební produkce jako vlasteneckého gesta, při němž vlastní dílo ustupuje do pozadí a stává se jen jakousi kulisou pro masové vyjádření národní sounáležitosti, je faktorem, který pak pochopitelně zpětně ovlivňoval i samotnou hudební tvorbu.

Položení základního kamene Národního divadla

V souvislosti s politickým uvolněním po roce 1860 rovněž dochází k širokému rozmachu tzv. spolkového života. Vzniká řada organizací, které se na amatérské nebo poloamatérské bázi věnují pěstování hudby, a jejich činnost dokáže v některých směrech částečně nahrazovat absenci profesionálních hudebních těles. Jedná se o jediný typ hudebních aktivit, který v té době dokázal v masovějším měřítku zasáhnou nejen Prahu, ale také regiony, a měl tak významný vliv na hudební povědomí širokých vrstev obyvatelstva.

Co se týká vzniku hudebních institucí a hudebních těles, byla situace v Praze, nemluvě o českých zemích jako celku, značně specifická. Vzhledem k politickému postavení Prahy zde není možno hovořit o jakékoli návaznosti např. na instituce panovnických dvorů, jak tomu bylo v mnoha jiných velkoměstech tehdejší Evropy, a většina aktivit v této oblasti tak musela vznikat “na zelené louce”. Nesnáze, které z této situace plynuly, měly výrazně negativní dopad na veřejný hudební život po celé 19. století. Přestože se objevila řada vynikajících hudebních tvůrců, z nichž někteří dosáhli světové proslulosti, realizace hudebních děl neustále pokulhávala za jejich tvorbou. A byla tu i zpětná vazba: pomineme-li vrcholné autory, řada tvůrců byla touto neutěšenou situací ovlivněna natolik, že svoji tvorbu omezeným možnostem tehdejšího provozu dokonce (vědomě či nevědomě) přizpůsobila.

České kvarteto

Neprofesionální sféra

Máloco je pro hudební život Prahy ve 2. polovině 19. století tak typické, jako existence řady neprofesionálních hudebních sdružení, představovaných v naprosté většině sborovými tělesy, tzv. zpěváckými spolky. Jejich vznik nesouvisel ani tak s čistě hudebními záměry jako spíše s vlasteneckými pohnutkami: český masový zpěv byl považován za prostředek k účinnému vyjádření politického názoru.

Vzhledem k tomu, že zpěvácké spolky jako společenské organizace podléhaly povolovacímu řízení, první z nich se objevily teprve na počátku 50. let, kdy určitou možnost jejich vzniku dovoloval prozatímní asociační zákon z roku 1849 a císařský patent o spolcích a stanovách z roku 1852. Jejich masové zakládání je však spojeno až s liberalizací politických poměrů po Říjnovém diplomu z roku 1860.

Snahy organizátorů hudebních spolků většinou směřovaly k propojení vokálního a instrumentálního ansámblu po vzoru pražské Cecilské jednoty a Žofínské akademie. Pro nedostatek zkušeností a nevyhovující podmínky k systematické práci se ale mnohem častěji setkáváme s existencí čistě pěveckých sdružení působících při měšťanských besedách, čtenářských spolcích apod.

Žofín

V dalších letech byly v Praze opakovaně organizovány i tzv. sjezdy zpěváckých spolků, z nichž největší byl sjezd v roce 1864, kterého se zúčastnilo 114 spolků s celkovým počtem 1400 zpěváků. Slavnosti vyvrcholily společným koncertem v Novoměstském divadle, který řídil B. Smetana.

Novoměstské divadlo

V Praze to byl opět především Hlahol, který se k interpretaci kantátové tvorby dostal již za sbormistrovského působení B. Smetany (1863-5). Sbor byl postupně schopen provádět i náročná díla světového repertoáru (Bach, Beethoven, Schumann, Mendelssohn, Liszt).

Od 90. let můžeme pozorovat postupné opadávání zájmu o pěvecká sdružení a tendenci k přesouvání amatérského provozování hudby do měšťanských salónů, které v pražských maloburžoazních rodinách vznikaly podle vzoru velkých evropských metropolí. Z dřívějšího velkého množství spolků se vydělilo jen několik velkých těles, která ale již nadále pracovala na profesionální bázi.