Operní panorama Heleny Havlíkové (28)

Helena Havlíková, 12.04.2011 0:00

Týden od 4. do 10.dubna 2011

° Tři v metropolitní posteli
° Pražské nahlédnutí do emocionálních bouří flamenca
° Inspirace na dny příští

***

Tři v metropolitní posteli

Sobotní večer u nás patřil díky už 31 kinům, které do svých programů zařazují přímé přenosy z newyorské Metropolitní opery, Rossinimu a jeho Hraběti Orymu – v hvězdném obsazení. Tato rozpustilá buffa se řadí k těm nejlepším inscenacím, které jsme v projektu „opery do kin“ Metinhd zatím mohli vidět. Zásluhu na tom má ovšem hlavně trojice protagonistů – Diana Damrau, Joyce DiDonato a Juan Diego Flórez, kteří Rossiniho virtuózní belcantové party nejen suverénně zazpívali, ale své role i mistrovsky zahráli, všichni se smyslem pro komiku – vzácným.

Hrabě Ory nepatří z Rossiniho operního odkazu k těm nejznámějším. O Rossinim se ví, že se nijak nerozpakoval vykrádat sám sebe a plně to platí i pro tuto jeho předposlední operu. Oryho psal Rossini na vrcholu své slávy pro Paříž hýčkán přízní Pařížanů – a zkombinoval v něm pěvecké efekty italského belcanta a až marnotratně hýřivou oslnivost svých melodií s vlivy opéry comique a francouzskou galantností – ostatně zpívá se francouzsky na vtipný text zkušeného libretisty Eugena Scribeho.

Jde o rozverně pojaté juanovské téma zkombinované se zkouškou věrnosti. Zápletkou je anekdota z doby křižáckých výprav, kdy vyhlášený proutník hrabě Ory (Juan Diego Flórez) s partou svých kumpánů namísto dobývání svatého města využije nepřítomnosti rytířů a ve své soukromé „svaté“ válce dobývá raději city opuštěných paní a dívek. Aby pronikl k srdci (nejen) hraběnky Adèle (Diana Damrau), žijící ctnostně spolu se svými družkami, které svým rytířům slíbily věrnost po dobu jejich služebního angažmá v bojích s musulmany, použije lsti. Převleče se za poustevníka a v podzámčí si získá popularitu lidu jako rádce ve věcech lásky. Jeho páže Isolier (Joyce DiDonato) ovšem také po hraběnce touží a po lekcích svého záletného pána nakonec nad svým mistrem zvítězí. Když je Ory svým vychovatelem odhalen jako nepravý poustevník, pokusí se se svými kumpány proniknout na hraběnčin zámek v přestrojení za jeptišky, které jsou prý na útěku před chlípným hrabětem. Tato finta Oryho sice nakonec vpustí do hraběnčiny postele, ale ukáže se, že ta už je okupována jeho vlastním pážetem. Do takto rozehrané partie se vrátí křižáci od Jeruzaléma a Ory si musí hledat další milostné dobrodružství jinde – už bez svého pážete, které si hraběnka ponechá ve svých službách.

Málokdy je na opeře slýchat smích publika v přímém přenosu, ale metropolitní taškařice byla natolik vydařená, že se spontánně smáli i diváci v kině Světozor. Flórez byl jako Ory dokonalý včetně výšek, které dokáže s lehkostí zpívat v nejrůznějších výrazových i dynamických odstínech. V přestrojení za jeptišku byl neodolatelný až k zulíbání. Ostatně scéna, kdy zpité za jeptišky přestrojené Oryho vousaté kumpány „kontroluje“ hraběnčina společnice Ragonda (pro tuto roli naprosto přesná Susanne Resmark), patřila i díky výtečně zpívajícímu sboru MET k dokonale provedené kvintesenci jednoho z principů dobré komedie – „já vím, že ty víš, že já vím“. Tomu, že hraběnka Adèle i tak podlehla Oryho pážeti se ovšem nelze divit, neboť Joyce DiDonato v kalhotkové roli pážete Isoliera byla v milostném vábení také neodolatelná. Ovšem objekt tohoto milostného klání mistra a jeho učně – hraběnka Adèle – byla cenou, o kterou vskutku stálo usilovat: Diana Damrau byla naprosto okouzlující. Třeba jen na kolik různých způsobů dokázala zazpívat zdánlivě jednoduché slůvko Qui/Ano – opatrnicky i se smyslným příslibem, koketně i naštvaně, zvesela i podezřívavě. A scéna, kdy se ve finále všichni tři setkají v jedné posteli, byla natolik eroticky dráždivá, svůdná, chlípná i veselá, že si ji jistě budeme ještě dlouho pamatovat.

Nakolik se na výsledném úspěchu podílela režie Bartletta Shera, který se Met uvedl na začátku éry přímých přenosů další Rossiniho hudební komedií – Lazebníkem sevillským a v loňské sezóně Hoffmannovými povídkami, těžko soudit. Brilantní perlivosti Lazebníka. tento opakovaný nositel Tony Award, v Americe považované za nejprestižnější divadelní cenu, v Orym nedosáhl. Nápad pojmout tuto buffu jako divadlo na divadle jakési molièrovské komediantské tlupy s hrbatým morousovitým inspicientem nebyl pro celou operu dostatečně nosný a ani důsledný. Hlavně se ale míjel s kostýmy Catherine Zuberové, které byly tak nějak po americku křiklavě vtipné. Postrojení “fraucimóru“ na francouzském zámku hraběnky Adèle by se hodilo spíše do Giuilettina benátského paláce z Hoffmannek. Podstatné ale bylo, že Sher nebránil, aby se plně projevila alchymie osobnostní kompatibility a pěveckého mistrovství protagonistů. A co se týká hudebního provedení pod taktovkou dirigenta Maurizia Beniniho: v úvodních taktech předehry bylo u jindy naprosto dokonale hrajícího orchestru Metropolitní opery přece jen k zaslechnutí několik ne zcela přesných nástupů. Jaký byl zvukový dojem diváků v hledišti MET, v kině nevíte.To, co s pomocí celého rozsáhlého štábu mágů zvukových technologií bylo ke slyšení ve Světozoru, znělo na Rossiniho poněkud hutně.

***

Pražské nahlédnutí do emocionálních bouří flamenca

V neděli večer jsem jsem si odskočila od opery ke flamencu, jak ho u nás na špičkové úrovni pěstuje skupina Flamenco element a tanečnice Jana Drdácká s Eduardem Zubákem. Pro vystoupení v divadle ABC s hudebně-tanečním programem, který je kombinací různých stylů flamenca, si přizvali sevillského zpěváka Ismaele Fernándeze s typicky chraplavým hlasem. Stará písňová a taneční kultura andalúzských cikánů je pro nás dráždivá svým střídáním třídobého a sudého metra s akcenty na lehké doby v rámci dvanáctidobého rytmického vzorce, užíváním frygických a dalších módů, ale hlavně obrovskou emocionální intenzitou, uhrančivostí, smyslností, měkkou ladností i prudkou dravostí, hrdým držením těla a až do extáze vybičovanými rytmickými podupy. Byl to strhující večer. Ve světle tohoto zážitku je většina českých operních inscenací Carmen zpravidla mdlým odvarem i těch základních principů autentického flamenca.

***

Inspirace na dny příští

V pondělí 11. a v úterý 12. dubna je na programu Divadla Disk první uvedení opery Jiřího Hájka Slavík a růže podle pohádky Oscara Wilda.

V úterý 12. dubna se v Muzeu Bedřicha Smetany na Novotného lávce otevře výstava „který pak Čech by neměl hudbu rád“. Tématem výstavy, realizované ve spolupráci Muzea Bedřicha Smetany a Muzea Jindřichohradecka, je život a umění Emy Destinnové, se zvláštním zřetelem k inscenacím Smetanových oper Prodaná nevěsta, Dalibor a Libuše, v nichž vystupovala jako Mařenka, Milada a Libuše. Výstava dokumentuje koncertní vystoupení této světově proslulé pěvkyně, do nichž s láskou zařazovala árie i písně Bedřicha Smetany. Zvláštní pozornost je věnována iniciativě Emy Destinnové při propagaci Smetanova díla v zahraničí (Berlín, New York).

Přinejmenším dramaturgické ozvláštnění slibuje ostravská premiéra opery italského veristického skladatele Umberta Giordana Fedora s dirigentem Zbyňkem Müllerem, v režii Peter Gábora s Nanou Miriani v titulní roli (čtvrtek 14. dubna).

Jakkoli nás čeká v rámci přímých přenosů ještě Straussovo Capriccio, Trubadúr a nakonec i pokračování Wagnerovy tetralogie – Valkýra, na květen a červen a tentokrát i na prázdninové měsíce je v rámci projektu Přidáváme do českých kin připraveno opakování přímých přenosů nejen z letošní sezóny, ale i z těch dřívějších.

A za pozornost určitě bude stát alespoň rozhlasový sobotní přenos (19:00 hod.) Bergova Vojcka z MET s barytonistou Alanem Heldem. Jako dirigent je ohlášen James Levine. Tomuto vysílání na stanici Český rozhlas 3 – Vltava bude předcházet od 16:50 také rozhlasové zpracování Büchnerova dramatického fragmentu v překladu Ludvíka Kundery a úpravě Hynka Pekárka. V režii Aleše Vrzáka účinkují Martin Finger (Vojcek), Magdaléna Borová (Marie), Václav Vydra (Hejtman) a další.

A o víkendu je možné si udělat výlet do míst, kde byste za normálních okolností operu vůbec nečekali – do Lázní Toušeň. Právě zde bude v rámci VII. přehlídky sokolských ochotnických divadel, která probíhá od pátku do neděle 15. – 17.dubna, v sobotu uvedena adaptace Smetanovy Prodané nevěsty v provedení hned několika sokolských souborů – Sboru Dobrovolných Ochotnických Liboherců Pyšely, národopisného souboru Formani ze Slatiňan, pěveckého sboru Gaudium-Praha a Divadelního souboru Lázně Toušeň.Od své premiéry loni v prosinci tato jedinečná inscenace sklízí ovace všude, kde se hraje.

Gioacchino Rossini:
Le comte Ory
Dirigent: Maurizio Benini
Režie: Bartlett Sher
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Catherine Zuber
Světla: Brian MacDevit
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 24.března 2011 Met New York
Met in HD live 10.4.2011

Count Ory – Juan Diego Flórez
Countess Adèle – Diana Damrau
Isolier – Joyce DiDonato
Raimbaud – Stéphane Degout
Tutor – Michele Pertusi
Alice – Monica Yunus
Ragonde – Susanne Resmark
Courtier – Tony Stevenson
Courtier – Tyler Simpson
Prompter – Rob Besserer