Operní panorama Heleny Havlíkové (35)

Týden od 30. května do 5. června 2011

° Nebezpečné (ne)známosti/hrátky s čertem v Rudolfinu
° Orchestr a sólisté Národního divadla na Pražském jaru
° Poctivě odehraný Rossini v Plzni zatím bez espritu
° Inspirace na dny příští

***

Nebezpečné (ne)známosti v Rudolfinu

Velmi očekávanou událostí Pražského jara byla Pekelná komedie, v programu uvedená jako krimi-melodram pro dvě zpěvačky, herce a barokní orchestr na text a v režii Michaela Sturmingera s hudbou Gluckovou, Boccheriniho, Gaspariniho, Haydna, Mozarta, Beethovena. Za hlavní atrakci byla ovšem médii považována účast „opravdové“ hollywoodské hvězdy Johna Malkoviche, známého u nás hlavně z filmu Nebezpečné známosti. V té souvislosti stojí za připomenutí program Strun podzimu v roce 2009, na němž také vystoupila filmová celebrita, tehdy Michael York (známý hlavně jako filmový d’Artagnan) ve Straussově melodramu Enoch Arden.

Jako melodram je označováno básnické dílo, drama určené k deklamaci ve spojení s hudbou. Netřeba škatulkovat, spíše než melodramem byla Pekelná komedie pásmem árií žen klamaných, sužovaných, trýzněných a podváděných muži – které přesto takové darebáky milují, touží po nich, ba jsou ochotny pro ně zemřít. Patřilo už k oblíbené praxi barokního hudebního divadla sestavovat oblíbené árie do pasticcií neboli paštik, nových směsek. A barokní afektové teorie měly pro takové zhrzené ženy vypracované působivé hudební rétorické figury lítosti a nářku i rozhořčení, vášně, touhy. Po děsivé hudbě Gluckova Pekla z baletu Don Juan byly v Pekelné komedii takové árie vsazovány do Sturmingerova textu, který vychází ze skutečného příběhu rakouského vraha Johanna Unterwegera. Ve vězení sepsal své memoáry a stal se celebritou. Petici za propuštění tohoto doživotně odsouzeného zločince podepsala třeba nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelineková. Když se Unterweger jako domněle „napravený zločinec“ vyhříval na výsluní slávy, začal opět vraždit – vrazi jsou už prostě takoví. Ve vězení pak v roce 1984 spáchal sebevraždu. Intelektuály, okouzlené nejrůznějšími boji za „lidská práva“ pohříchu více zajímají nejrůznější „Unterwegerové“ a jejich zvrácené choutky (a pobíhá jich díky jim na svobodě spousta) než jejich oběti a jejich právo na život. Tím, že je reálný příběh lidské i mediální zvrácenosti korektně „přeznačkován“ jako „morytát“ (jarmareční píseň o vraždě) není ale cynický vrah omilostněn.

Z této Pekelné komedie jsme se o Unterwegerových motivech nedozvěděli mnoho nad rámec jeho cynicky pragmatického návodu, jak získávat ženy, přiznání, že vraždil chladnokrevně a vraždu bral jako vstupenku do VIP zločinecké lóže. Obludnou zvrácenost současného mediálního světa rozkryl kontatováním, že jeho nakladateli bylo jedno, kolik lidí zavraždil, záleželo mu jen na počtu prodaných výtisků jeho knihy.

Je to možná příliš tvrdý odsudek, ale Sturminger spíše jen surfuje na bulvární vlně zájmu, který podobní vrazi a násilníci spolehlivě vyvolávali a stále vyvolávají – pokud se ovšem nestaneme jejich oběťmi. Pak se z okouzlení stane škleb, bolí to, ale už je pozdě – a vciťování se do duše vraha jaksi nepomůže.

Velmi dobře se uplatnil barokní orchestr Vídeňské akademie pod vedením Martina Haselböcka, který dal vyniknout zpěvu sopranistek Bernardy Bobrové a Aleksandry Zamojské – pokud by to byl jejich recitál na téma „trápených žen“, jistě by obstál sám o sobě – i bez „přílepku“ vražedného příběhu z černé kroniky. Malkovich potvrdil, že je zkušený herec světového formátu – ale podezření, že jeho angažmá je neseno stejnou prodejní strategií jako strategie nakladatele Unterwegerovy knihy v průběhu produkce jen narůstalo, jakkoliv publikum nakonec tleskalo vestoje.

***

Orchestr a sólisté Národního divadla na Pražském jaru

Součástí programu Pražského jara byl i koncert mladé generace pěvců Národního divadla s dirigentem Tomášem Netopilem a orchestrem Národního divadla. Přinejmenším se ukázalo, že šéfdirigent Tomáš Netopil vzal svou funkci vážně a podařilo se mu vytvořit z repertoáru oper 20. století excelentní program, v němž především v předehře k Bernsteinovu Candidovi a Brittenových interludiích z Petera Grimese zazářil orchestr Národního divadla – podobně jako nedávno orchestr Státní opery Praha minulý týden při premiéře Trubadúra pod taktovkou Jana Lathama-Koeniga – bez rekonkurzů, které chce dentista a shodou okolností také ministr kultury Jiří Besser naordinovat jako údajný lék na kvalitu.

Zda všech sedm sólistů večera lze zahrnout pod mladou generaci pěvců Národního divadla, je otázka stejně jako to, jak by obstáli vedle generace 50., 60. let. Simona Houda-Šaturová dnes patří k vyzrálým koloraturním sopranistkám a propojuje zvládnutou pěveckou techniku s uměním vyjádřit výrazovou hloubku výstupu především Martinů Ariadny. Kontrast rozverného diblíka si vychutnala Jana Kačírková jako brilantní Bernsteinova Cunegonda. A v mezzosopranistce Kateřině Jalovcové také roste zpěvačka, která ve výstupu Baby z Menottiho opery Medium ukázala, že ví, že talent, a znělý, technicky zvládnutý hlas je dnes předpoklad, ze kterého je třeba vyjít pro výrazově hutné a komplexní vyjádření role. K tomu Svatopluk Sem, Jiří Hájek nadějně směřují. Pro Alžbětu Poláčkovou byl výstup Káti ve scéně s Varvarou z 1. jednání zatím na hranici jejích možností. A tenorista Richard Samek se v písní Esexe v Brittenovy Gloriany soustředil více na vytváření tónů než sdělovaní zpívaného textu.

Zklamáním bylo, že sólisté na tak prestižním koncertu v rámci Pražského jara zpívali většinou z not – ve chvíli, kdy je Kateřina Jalovcová a Jana Kačírková odložily, jejich výstupy najednou dostaly úplně jinou energii, na kterou publikum nadšeně reagovalo.

***

Poctivě odehraný Rossini v Plzni zatím bez espritu

Plzeňská opera uzavřela letošní sezónu Rossiniho komickou operou Turek v Itálii.

Jakkoli Rossiniho hudba plná svěžích melodických nápadů plyne jakoby samozřejmě, lehce, svižně, perlivě, zahrát a zazpívat ji tak, aby skutečně vyzněla brilantně, není vůbec snadné. Celý plzeňský soubor se pod taktovkou Jiřího Štrunce zjevně snažil, zůstalo u horlivé snahy „na doraz“. Při opatrně volených tempech pravému rossiniovskému espritu chyběla při premiéře lehkost a nadhled. Možná se dostaví s dalšími reprízami stejně jako nátisk prvního trumpetisty, který při premiéře během předehry prostě neměl svůj den, tedy večer. Zkušená Jana Kališová, která mnohokrát ukázala, že umí rozehrát buffo s vtipem a divadelní vynalézavostí se nenechala svést k nějakému mudrování o střetu kultur a držela se rozpustilé historky, kterou nás provází spisovatel Prosdocimo, když kdesi na prosluněné italské pláži sepisuje novou komedii: tradiční schéma obstarožního žárlivého manžela, jeho záletné mladičké ženušky a jejího platonického ctitele zde pikantně koření pohledný turecký princ Selim a jeho bývalá milenka cikánka Zaida.

Jevhen Šokalo, který podobný typ směšného staříka s úspěchem vytvořil i v Rossiniho brněnském nastudování Popelky, dokáže dát těmto basovým buffo rolím nejen onu prvoplánovou komediální nadsázku, ale i dodává jim i lidský rozměr, kterým vyvolává soucit. Také Michaela Kapustová má s Rossinim zkušenosti přímo z titulní role brněnské Popelky, za kterou byla nominovaná na cenu Thálie. Jako Zaida opět předvedla svůj pohyblivý mezzosoprán i pohybové schopnosti. Sopranistka Petra Perla hýří temperamentem a koketerií, k pěvecké suverenitě jí zatím chybějí zářivější výšky. Matěj Chadima jako Selim, Tomáš Kořínek jako ctitel Narciso a Jiří Hájek v roli onoho spisovatelského průvodce předvedli, že se své role zodpovědně naučili a postupně snad získají i virtuozitu.

***

Inspirace na dny příští

Připomínat, že se konečně přiblížil kýžený čtvrtek, kdy v Praze vystoupí fenomenální mezzosopranistka Cecilia Bartoli ve svým programem Vivaldi ritrovato, je asi zbytečné. A do Prahy se vrátí ještě v říjnu s projektem Sacrificium.

Do Prahy se také pátkem počínaje dostává jedinečné polydrama Alma. Jde o skutečně o drama sestavené z vrstvení souběžně probíhajících dějů podle životního příběhu Mahlerovy manželky Almy. Bouřlivý osud této uhrančivě přitažlivé ženy, označované za vdovu čtyř umění, je jakýmsi kompendiem kulturních, ale i politických a společenských dějin od přelomu století v komplikovaném prostoru tehdejšího rakouského císařství. A je na každém divákovi, kam se z úvodní velkolepé narozeninové párty, kterou pořádá stará Alma, vydá. Se kterou ze čtyř hereček, které souběžně Almu představují, a další mi čtrnácti herci, kteří vytvářejí její manžele, milence, ctitele, odpůrce, se v Martinickém paláci vypraví.

Pekelná komedie: Zpověď sériového vraha
The Infernal Comedy: Confessions of a Serial Killer
Hudební moritát pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce na text Michaela Sturmingera
Hudba:
Christopher Wilibald Gluck: Úvod a ciaccona „L´enfer“ z baletu Don Juan
Luigi Boccherini: Ciaccona ze Sinfonie d moll, op. 12 č. 4 („La casa del Diavolo)
Francesco Gasparini (arr. Antonio Vivaldi): „Sposa son disprezzata“, árie z opery Ottone in Vill (Bajazet RV 703)
Wolfgang Amadeus Mozart: „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“, KV 418
Christopher Wilibald Gluck: Ballo: 1. Grazioso z opery Orfeo ed Euridice
Ludwig van Beethoven: „Ah, perfido!“, scéna a árie, op. 65
Joseph Haydn: Scena di Berenice „Berenice, che fai“, Hob XXIVa:10
Carl Maria von Weber: „Ah, se Edmundo fossel´uccisor!“, scéna a árie, op. 52 JV 178
Wolfgang Amadeus Mozart: „Ah, lo previdi!“, recitativ, árie a kavatina, KV 272

Text a režie: Michael Sturminger
Hudební koncept a dirigent: Martin Haselbőck
Kostýmní návrhářka: Birgit Hutter

Jack Unterweger – John Malkovich
1. soprán – Bernarda Bobro
2. soprán – Aleksandra Zamojska
Orchestr Wiener Akademie

www.festival.cz
www.theinfernalcomedy.org

***

Mladá generace pěvců Národního divadla
Orchestr Národního divadla v Praze
Tomáš Netopil (dirigent)
Simona Houda-Šaturová (soprán)
Jana Kačírková (soprán)
Alžběta Poláčková (soprán)
Kateřina Jalovcová (mezzosoprán)
Richard Samek (tenor)
Svatopluk Sem (baryton)
Jiří Hájek (baryton)
Pražské jaro 2011
3.června 2011 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
árie, dueta a orchestrální části z oper
Francis Poulenc: Prsy Tirésiovy
Leonard Bernstein: Candide
Viktor Ullmann: Císař Atlantidy
Igor Stravinskij: Život prostopášníka
Philip Glass: Kráska a zvíře
Leoš Janáček: Káťa Kabanová
Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu
Benjamin Britten: Peter Grimes
Gian Carlo Menotti: The Medium
Bohuslav Martinů: Ariadna

www.festival.cz

***

Gioachino Rossini:
Turek v Itálii
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Pohybová spolupráce: Jaroslava Leufenová
Orchestr a sbor opery Divadla J.K.Tyla v Plzni
Premiéra 4.června 2011 ve Velkém divadle Plzeň

Selim, turecký princ – Matěj Chadima
Donna Fiorilla – Petra Perla
Don Geronio, její manžel – Jevhen Šokalo
Don Narciso, její ctitel – Tomáš Kořínek
Marcello, básník – Jiří Hájek
Zaida, bývalá Selimova milenka – Michaela Kapustová
Majitel pláže -Radim Jíra

www.djkt-plzen.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde