Operní panorama Heleny Havlíkové (37)

Helena Havlíková, 21.06.2011 0:00

Týden od 13. do 19. června 2011

° Koprodukční Tosca tentokrát z Mnichova
° Pražské barokní slavnosti – umění nebo turistická atrakce?
° Nevěsta „v akci“
° Odvrácená strana lásky v Bohnicích
° Inspirace pro dny příští

***

Koprodukční Tosca tentokrát z Mnichova

Síť kin Palace Cinemas v programu Palace Classics uvedla 14. června záznam Pucciniho Tosky z Mnichova, inscenaci, která vznikla v koprodukci Metropolitní opery, milánské Scaly a právě Bavorské státní opery. Viděli jsme ji už v říjnu 2009 z MET, kde v režii Luca Bondyho po dvaceti letech vystřídala známou a úspěšnou inscenaci režiséra Franca Zeffirelliho.

Režisér Luc Bondy (se svým týmem – scéna Richard Peduzzi, kostýmy Milena Canonero, light design Michael Bauer) není ve světě opery žádný začátečník a podle svých vlastních slov navíc Tosku považuje za „operu oper“ – právě jeho režie však je slabší stránkou nového nastudování. Interiér kostela, kde Cavaradossi maluje svou Máří Magdalénu, připomíná industriální stavby 19. století, sice krásné, ale určené spíše než k očistě duše k čištění odpadních vod. Když kostelník doplňuje svěcenou vodu v kropence z kýblu a ve stejné vodě pak čistí Cavaradossiho štětce, kladete si otázku, zda průzkumy, které Čechy pasují na nejvíce ateistický národ na světě, jsou opravdu věrohodné. (A pro čištění štětce by bylo lépe do kropenky nalít terpentýn). Cavaradossiho malůvka na lešení v chrámu by možná lépe uspěla jako filmový plakát béčkového filmu. Aby nebylo pochybností o krutosti mučení, z polstrovaných dveří, zacákaných červenou barvou, je za zkrvaveným Cavaradossim polopatisticky vynesena i trnová obruč. Jako groteska o policajtech z němých amerických filmů pak působil nácvik popravčí čety. A stejně jako v MET je Tosčin skok (po trapné potyčce na schodech se strážemi a la Indiana Jones) z okna Andělského hradu zastaven „blackoutem“ vlastně dříve než pád nastane. Bondymu by možná prospělo, kdyby se (v rámci samostudia) zajel podívat na Tosku do Státní opery Praha na obnovené scéně Josefa Svobody.

Karita Mattila, která zpívala Tosku i v MET, sice postrádá charisma operní divy (u které na věku nezáleží), ale když zavřete oči a jen posloucháte, její Tosca je strhující vášnivá hysterka i zbožná kajícnice. Pokud je nezavřete, nastane problém. Cavaradossiho (na rozdíl od Marcela Álvareze v MET) v Mnichově božsky zpíval s plastickým využíváním celé dynamické škály i fantasticky hrál Jonas Kaufmann – ovšem vedle Mattily náhle připomínal gigola, kterému nelze uvěřit, že Tosku (která vypadá, že by mu mohla být matkou) skutečně miluje. Je to kruté, ale tohle milostné spojení prostě nefungovalo. A tak se kupodivu v novém světle zjevil Scarpia ve výborném podání finského barytonisty Juhy Uusitala; tomuto Scarpiovi se dalo uvěřit, že po Tosce skutečně touží. Od ošklivých stránek role ďábelského vyšetřovatele mu ulehčil a na sebe převzal jeho poskok Spoletta, kterého Kevin Conners ve výrazné herecké etudě pojal jako sadistického zvráceného skřeta.

Orchestr pod vedením Fabia Luisiho hrál bezchybně, jen oproti zpravidla předimenzovanému zvuku v kinech by tentokrát (alespoň ve Slovanském domě) prospělo trochu na objemu přidat. (Jen pro zajímavost – v Mnichově Tosku zpravidla diriguje Keri-Lynn Wilson, což je manželka ředitele MET Gelba, takže koprodukce se vším všudy.)

Nedostatkem až na hranici pochopitelnosti byla opět katastrofální propagace Palace Cinemas – v kině ve Slovanském domě byly rozdávány programové letáčky sice s Toskou, ale z janovského Teatro Carlo Felice, a chyby byly i na internetu. A je vůbec otázka, jak to bude dál – po živém přenosu Dukasovy Ariadny a Modrovouse z Barcelony zatím webové stránky žádný další program neanoncují.

***

Pražské barokní slavnosti – umění nebo turistická atrakce?

Operou Endymio v provedení Ensemble Damian začal v Ledeburských zahradách nový festival Pražské barokní slavnosti. Oslavnými tirádami mnoha řečníků s pražským primátorem Bohuslavem Svobodou v čele byl festival křtěn ve velkém stylu společenské události. Zda se z festivalu stane i událost umělecká se teprve ukáže. Ensamble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka si vybudoval slušné umělecké renomé souboru ,specializovaného na svébytně „minimalistickou“ adaptaci barokní hudbu a sala terrena Ledeburské zahrady pod Pražským hradem je turisticky natolik atraktivní, že mohutně inzerované Pražské barokní slavnosti až budí podezření, zda se ze zmíněné saly terreny nemá stát jen jakýsi prázdninový zlatokopecký Klondike.

Další opery z repertoáru Ensemble Damian, ale i Vivaldiho serenata Spojení míru s Martem v provedení souboru Hof Musici pod vedením Ondřeje Macka se zde budou hrát denně za každého počasí až do 3. října. To navozuje spíše pocit turistické atrakce, kde například nezáleží, resp. nelze se dozvědět, kdo vlastně ten večer zpívá. Nakolik se podaří skutečně udržet uměleckou kvalitu, si počkejme na další reprízy bez zahajovacích ceremoniálů.

***

Nevěsta „v akci“

V rámci Pražského Quadriennale přijela do Prahy v sobotu 18. června brněnská opera s Martinů Ženitbou (v anglickém originále), která měla premiéru v Redutě v říjnu 2009. V syrovém prostoru La Fabrika ji odehrála hned dvakrát – v 15 a v 18 hodin.

Ženitba má v tvorbě Martinů i světové operní historii významné postavení – vznikla v roce 1952 na objednávku nového média, které teprve zkoumalo možnosti své expanze: televize, konkrétně společnosti NBC. Experimentátor Martinů se takové výzvy zhostil suverénně. Gogolovu anekdotu, zabydlenou typickými ruskými postavami a postavičkami samoděržaví, formovanou i melancholií širokého slovanského srdce a zadumané mysli, která nerada změnu, Martinů zhutnil a seškrtal do „formátu“, který – jak správně odhadl – bude televize vyžadovat. Veden myšlenkou televizního určení v rámci projektu „Opera for the Millions“ hudbu nekomplikoval: přiznaně si „půjčoval“ tu od Mozarta, tam od Mendelssohna nebo z ruských intonací, od barokních ekvilibristů koloratur po českou polku, od pastorální idyly po říznost vojenského pochodu, od naivity po nabubřelou vznešenost, aby tuto hudební koláž posvětil mistrovstvím své skladatelské poetiky. Především obdařil operu spoustou muzikantského žertování i elegancí. V interpretaci mladého dirigenta Jakuba Kleckera se při hostování původní provedení neztratilo, ale ani neblýskalo vybroušenou brilantností. Ve srovnání s brněnským uvedením na podzim 2009 se tentokrát neblaze projevily dlouhé odstupy mezi představeními a bylo znát, že by inscenaci před vystoupením v Praze prospělo více „oprašovacích“ zkoušek.

Britská výtvarnice i režisérka Pamela Howardová se s Martinů Ženitbou už setkala v roce 2006, kde uvedla tři fragmenty z Ženitby pro The Miller Gallery of Contemporary Art v Pittsburghu. Právě přistěhovalecký charakter tohoto města přivedl Howardovou, která je sama vnučkou imigrantů a podle svých slov zná osobně tyto nesnesitelné, mezi sebou bojující a svárlivé lidi, k myšlence přesunout historku z ruského carského samoděržaví do emigrantské komunity v New Yorku 50. let, kdy tam právě Martinů pobýval. Na rozdíl od Martinů, který gogolovský humor s příchutí nahořklé grotesky o lidské malosti nečastoval sarkastickým úšklebkem, ale proteplil ho chápavým, laskavým úsměvem a neoklasicky svěží hudbou a spoustou hudebního vtipu, Howard pojala Ženitbu jako do karikatury vyhrocenou „story“ ruské emigrantské komunity v „nové vlasti“. (Dodejme, že velmi podobného režijního pojetí se dočkala nová inscenace Káti Kabanové ve Vídeňské státní opeře, kde francouzský režisér André Engel děj rovněž přemístil do komunity ruských emigrantů v New Yorku.)

Stejně jako v Redutě i v La Fabrice Howardová hrací prostor umístila podél celé delší stěny, stoupající řady diváků usadila naproti a orchestr „schovala“ do rohu. Zaplnila scénu až tisícovkou přesně vybraných předmětů z vetešnictví ve vtipné kombinaci předmětů ruské nostalgie a výdobytků amerického trhu, stesku po tradici a provizoria neukotvenosti. Až úvahy o osudech jednotlivých kousků odváděly pozornost od spádně rozehraných situací a do karikatury vyhrocených postav. Podkoljosin (Jakub Tolaš) zaměnil ruskou pohovku za kanape v New Yorku, „v akci“ výhodně nabízená kupecká dcera Agafja (Tereza Merklová) zase hledá svůj „americký sen“. Její teta Arina (Adriana Hlavsová) do všeho srká nos a všetečně vše zkoumá přes tlustá skla svých brýlí. Když se jedinému chlapíkovi, který se adaptoval na nové poměry, podnikavému Kočkarjovovi (Petr Levíček) podaří vystrnadit vychrtlého šťouravého úředníčka (Ladislav Mlejnek), samolibého tlustého námořního důstojníka ve výslužbě (Zoltán Korda), stejně jako dalšího vlezlého obstarožního důstojníka (Tomáš Krejčiřík), zjistí, že ani stetson z Podkoljosina Garyho Granta neudělá; Podkoljosin na poslední prchá oknem a shání taxi. A protože v Americe jde o „byznys“, služební chtivě počítají bankovky, o které zkasírovali hosty v „nové“ vlasti. Pamela Howardová nevyužila formálně rámující závěr Martinů adaptace Gogolovy Ženitby, kdy dvorní rada nachází opět pohodlíčko své lenošky a jen těžkopádně uvažující sluha nejapně připomene došitým svatebním frakem unavenému radovi jeho svatební „dobrodružství. Brněnská inscenace končí „akčněji“ Podkoljosinovým útěkem. A služební Štěpán a Duňaška chtivě a vítězoslavně přepočítávají bankovky, které jim celá „transakce“ vynesla.

***

Odvrácená strana lásky v Bohnicích

Operní minimalismus je u nás až překvapivě často uváděný – od roku 1996 bylo uvedeno deset (!) oper tohoto stylu, některé opakovaně (Glassovy opery Pád domu Usherů koncertně ve Veletržním paláci 1996 a scénicky ve Státní opeře Praha 1999, Kráska a zvíře v Národním divadle 2003 a v brněnské Redutě 2008, V kárném táboře v Arše 2005, dále Adamsova Smrt Klinghoffera v Národním divadle 2003, Nymanův Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem v Kolowratu 1997 a znovu 2004 s Man and Boy: DADA a Reichovy Tři příběhy v Hradci Králové 2006 – pokud nepočítáme barokní minimalistické „kabarety“ Ensemble Damian Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara. Opera Národního divadla ve spolupráci s Pražským Quadriennale nyní uvedla v Psychiatrické léčebně v Bohnicích Glassovu komorní operu Les enfants terribles.

Intimní psychologické drama vztahu sourozenců Paula a Lisy, kteří nejsou schopni vymanit se ze zmatků dospívání, hledání sexuální identity a nutnosti najít si skutečné partnery, vede k jejich izolaci od světa „venku“. Přes pokusy se osamostatnit nejsou schopni žít dál spolu ani bez sebe a drama zákonitě končí jejich smrtí – završením zvrácené „milostné“ Hry, kterou spolu hrají. Hry na hledání hranice toho, kdo dokáže toho druhého více emocionálně zranit.

Témata incestu a homosexuality byla v roce 1929, kdy Cocteau novelu napsal (a ilustroval vlastními kresbami), jistě skandální a v uměleckých kruzích vyvolala pozornost. V roce 1950 pak podle ní vznikl stejnojmenný film, v němž hrál Paula Cocteaův tehdejší partner Edouard Dermit. (Připomeňme, že v roce 1948 Cocteau natočil podle své „divadelní hry Les Parents Terribles film s dalším svým partnerem – Jeanem Maraisem – tentokrát pro změnu o matce závislé na dospělém synovi. Ten se zamiluje do ženy starší než on, která bývala milenkou jeho otce.)

Philip Glass byl Coteauovým dílem přitahován, podle Cocteauových filmů Orfeus i Kráska a zvíře složil stejnojmenné opery v roce 1993 a 1994 a do trilogie tuto sérii dovršil Les Enfants Terribles – „taneční operou pro hlasy a tři klavíry“, na níž se v roce 1996 podílel se Susan Marshall i jako libretista.

Pro do sebe zacyklovaný vnitřní svět sourozenců, který se nakonec zhroutí a pohltí je jako vesmírná černá díra, jsou Glassovy repetitivní hudební struktury přesnou metodou, kdy sugestivní hudba ve spojení s textem až působí závrať. Soukromý svět, jehož hranice se sourozencům nepodaří prolomit a z tohoto vězení vlastních myslí uniknout, je jako zákeřná choroba. A je symptomatické, že Cocteau novelu napsal během týdne, kdy se snažil vymanit ze své závislosti na drogách, které také svou oběť uvězňují v neustále opakovaných cyklech návyku. Chorobné emoce ostatně v mozku působí analogicky jako drogy.

Sledovat Glassovu a Cocteauovu pouť po „odvrácené straně lásky“, kde aktérům dramatu sice můžeme porozumět, ale nechceme se s nimi ztotožnit, je dosti depresivním zážitkem, byť navozeným svrchovaně uměleckými prostředky. A byl to zážitek skutečně silný, neboť sugestivní Glassova hudba ve spojení se zpěvem vytvářela v rozlehlém prostoru opuštěné bývalé kuchyně se začouzeným klenutým stropem, úzkými dvířky i rachotícími posuvnými vraty se špinavými skly a pavlačovým ochozem temné víry, hypnoticky vtahující posluchače jako zrádné proudy Maelströmu nebo závity těla hada.

Prostor v rámci bohnické Psychiatrické léčebny, kterou si v opeře debutující Alice Nellis pro produkci „našla“, byla pro Glassovy a Cocteauovy nešťastné „spratky“ ideálním prostorem. Mimořádnost zážitku autentického pobytu v prostředí Psychiatrické léčebny, což je území, kde se diváci už jen vstupem na ně dostávají do blízkosti otázek, které si často ani nechtějí klást (nebo se toho obávají), snad už ani nebylo třeba příliš dotvářet. Nellis ale tento efekt „site specific“ produkce spíše rozmělnila, když zarámovala Glassovu operu hrou na blázny (včetně tří hráčů na elektronické klavíry i sebe samé ve vytahaných pyžamech). Za branami léčebny si na blázny netřeba ještě hrát, a už vůbec ne způsobem, který jen naplňuje lidové představy o tom, jak vypadají a pohybují se „blázni“. Celkový tah inscenace (opery trvající zhruba 100 minut) narušilo zařazení přestávky. Přitom jediným důvodem byla patrně potřeba dopravit na scénu auto Ford Mustang z roku 1967 pro charakteristiku nového „bohatého“ prostředí, v němž se sourozenci ocitají. Inscenace rezignovala na Glassem zamýšlené samostatné role osmi tanečníků. Nellis ovšem nezapřela své filmové zkušenosti a dotvořila prostor projekcemi, které ilustrovaly, ale častěji volnou asociací prohlubovaly další vrstvy příběhu. Často využívá také principu stínohry.

Spolehlivou hudební oporou byla inscenaci trojice klavíristů Radka Hanáková, Petra Milarová a Petr Ožana pod vedením Petra Kofroně, který má s interpretací operního minimalismu bohaté zkušenosti. Mimořádné uznání si zaslouží sestava sólistů – suverénně zvládli nejen velice obtížné zpívání, ale i složitě rozehrané akce (včetně například divokého točení s nemocniční postelí, běhání po strmých schodech, hry badmintonu během zpěvu). Alžběta Poláčková obsáhla komplikovaný vývoj Lise od starostlivé ošetřovatelky přes cynicky drsnou Paulovu sestru, půvabnou modelku, atraktivní nevěstu až po zákeřnou manipulátorku životy druhých. Bylo zajímavé sledovat, jak se Jiřímu Hájkovi jako Paulovi podařilo vyjádřit přes fyzickou převahu narůstající psychickou podřízenost stále dominantnější sestře. Role „věcného“ komentátora, ale i další oběti sourozeneckého vyšinutí se jako Gérard skvěle zhostil Lubomir Popović. Výborným nápadem bylo obsazení kontratenoristy Jana Mikuška do dvojrole Dargelose a Agathe, který svým brilantním výkonem vnesl do inscenace právě obtížně postižitelný, ale pro děj nezbytný prvek dráždivé zvrácenosti.

***

Inspirace pro dny příští

Na tento týden jsou připraveny dvě premiéry, které rozhodně stojí za pozornost. V Ostravě v hudebním nastudování Roberta Jindry a v režii Jiřího Nekvasila u nás konečně zazní jedno ze základních děl moderní světové opery – Hindemithův Cardillac s tajemným příběhem pařížského zlatníka ze sedmnáctého století. Premiéra se koná tento čtvrtek. A brněnská opera v Redutě chystá na sobotu první uvedení novodobé rekonstrukce Dafné, považované podle novodobých standardů za první operu z konce 16. století, k níž se sice dochovalo kompletní libreto Ottavia Rinucciniho, ale pouze fragmenty hudby Jacopa Periho. Tématu podle Ovidiovy Metamorfózy o krásné nymfě Dafné dali hudební podobu Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík.

Giacomo Puccini:
Tosca
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Luc Bondy
Scéna: Richard Peduzzi
Kostýmy: Milena Canonero
Světla: Michael Bauer
Sbormistr: Sören Eckhoff
Premiéra 28.června 2010 Nationaltheater Mnichov
Koprodukce Bayerische Staatsoper Mnichov/Met new York/La Scala Milán
14.5.2011 Opera in Cinema – Palace Classics ČR

Floria Tosca – Karita Mattila
Mario Cavaradossi – Jonas Kaufmann
Baron Scarpia – Juha Uusitalo
Cesare Angelotti – Christian Van Horn
Der Mesner – Enrico Fissore
Spoletta – Kevin Conners
Sciarrone – Rüdiger Trebes
Ein Gefängniswärter – Christian Rieger
Stimme eines Hirten Tölzer Knabenchor

www.bayerische.staaosper.de
www.palaceclassics.cz

***

Tomáš Hanzlík:
Endymio
Režie: Tomáš Hanzlík
Kostýmy a scéna: Vendula Johnová
Ensemble Damian
Pražské barokní slavnosti
17.června 2011 Praha Ledeburská zahrada

Endymio – Steve Waechter

www.prazskebaroknislavnosti.cz

***

Bohuslav Martinů:
Ženitba
Dirigent: Jakub Klecker
Režie, scéna a kostýmy: Pamela Howard
Premiéra 4. října 2009 v Mozartově sále Divadla Reduta Brno
(psáno z reprízy 18.6.2011 La Fabrika Praha)

Podkoljosin – Jakub Tolaš
Štěpán – Milan Krobot
Ivan – Ladislav Mlejnek
Fjokla Ivanovna – Jitka Zerhauová
Kočkarjov – Petr Levíček
Agafja – Tereza Merklová Kyzlinková
Arina – Adriana Hlavsová
Duňaška – Zlatoslava Beňová
Anučkin – Tomáš Krejčiřík
Ževakin – Zoltán Korda

www.ndbrno.cz

***

Philip Glass:
Les enfants terribles
Hudební nastudování, dirigent: Petr Kofroň
Režie: Alice Nellis
Scéna a světla: Matěj Cibulka
Kostýmy: Kateřina Štefková
Choreografie: Klára Lidová
Dramaturgie: Beno Blachut
Klavír: Radka Hanáková, Petra Milarová, Petr Ožana
Součást projektu Intersekce ve spolupráci s Pražským Quadriennale
Premiéra 17.června 2011 v bývalé kuchyni areálu Psychiatrické léčebny v Praze – Bohnicích