Dáma s maskou – Rosmunda Benedetta Pisaroni

Při nedávné zmínce mé známé o tom, jak její ratolest sužují neštovice, jsem si vzpomněla na jeden z největších pěveckých talentů první poloviny 19. století, kterého, tehdy ještě pravá varianta této nemoci, téměř připravila o život. Rosmunda Benedetta Pisaroni, uměleckým jménem jen Benedetta Pisaroni, si na rozdíl od mnohých primadon nikdy nepodmanila publikum svými půvaby, nýbrž jen a pouze svým hlasem a technikou. Největšími mistry pěvecké techniky byli v té době kastráti a Benedetta měla to štěstí, samozřejmě podmíněné nesporným talentem, že mohla šest let studovat na pěvecké škole v Miláně, kde po skončení své aktivní kariéry mnozí z nich vyučovali. Mezi jejími učiteli tak prý byla taková jména jako například Marchesi či Pacchierotti.

Svůj operní debut Benedetta absolvovala jako osmnáctiletá roku 1811 v Bergamu v Mayrově La rosa bianca e la rosa rossa, ale nebýt duchapřítomnosti jejího otce Giambattisty, asi by z něj nic nebylo. Otec Pisaroni byl o pěveckém talentu své dcery odjakživa přesvědčen a ze všech sil jej v ní podněcoval. Když se ukázalo, že se nemýlil, a když navíc přestal na její pěvecký rozvoj sám stačit, zapsal ji do již zmiňované školy v Miláně. První vystoupení své dcery na operním jevišti si pochopitelně nemohl nechat ujít, ale Benedettu před ním zachvátila tak obrovská tréma, že odmítala opustit šatnu. Na scénu se vydala až poté, co jí otec pohrozil, že spáchá sebevraždu.

Přestože na jevišti působila, i díky své hranaté postavě, poněkud neohrabaně, publikum její výkon ocenilo a její kariéra se začala pomalu rozjíždět. V následujících dvou letech úspěšně zpívala sopránové party na operních scénách ve Veroně, rodné Piacenze a Busettu. Tam v roce 1813 jen o vlásek unikla smrti, když v průběhu Paisielliho Proserpiny vypukl v divadle požár a celá budova lehla popelem. O rok později zpívala s velkým úspěchem v Rossiniho Aureliano in Palmira a Tancredi a osobně se také setkala s mladým maestrem. V její kariéře to bylo přelomové setkání, neboť jí skladatel složil velkou poklonu, ale dodal, že svůj krásný hlas nebude moci nikdy plně využít, pokud zůstane v sopránové poloze. Benedetta si vzala radu k srdci, postupně se přeorientovala na repertoár pro kontraalt, kterému již zůstala věrná, a v roce 1816 zpívala v Parmě a Vicenze opět v Tancredi, tentokráte však již hlavní roli.

Z přízně nadšeného publika se však dlouho netěšila, neboť se stala jednou z obětí epidemie neštovic, která zasáhla severní Itálii. Na rozdíl od mnohých přežila, ale následky choroby byly takové, že ji téměř dovedly k šílenství. Naštěstí ji v tomto těžkém období neopustili její velcí obdivovatelé z řad skladatelů, již zmiňovaný Rossini a Meyerbeer, v jehož Romilda e Costanza slavila zmrtvýchvstání a návrat na operní jeviště. Následovalo Rossiniho pozvání do Neapole, kde byl v té době dvorním skladatelem a uměleckým šéfem Teatro di San Carlo, které patřilo k nejvyhlášenějším evropským operním domům.

A právě zde začala její nejzářivější kariéra, která trvala deset let, až do roku 1828. Role Zomiry, Andromaky a Malcolma z oper Ricciardo e Zoraide, Ermione a La donna del lago napsané pro ni, dávaly jejímu hlasu a pěveckému umění vyniknout jako nikdy předtím. Podle Rodolfa Celletiho, autora Storia del belcanto, bylo publikum fascinováno její dechberoucí virtuositou, barvou hlasu a rozsahem, který sahal od nejnižších poloh kontraaltu k nejvyšším polohám sopránu, přičemž ve středních a dolních polohách dostával temný nádech s téměř mužskými vlastnostmi. Rossiniho životopisec a současník Stendhal, ji označoval za následovnici slavného Vellutiho a představitelku nejvyšší pěvecké školy, současně si však také neodpustil poznámku, že byla nejošklivější zpěvačkou své doby. Čím více Rossiniho oper Benedetta zpívala, tím více vyjadřoval Stendhal pochybnosti, zda budou vůbec někdy moci být uvedeny v Paříži, protože kontraaltistky s technikou Pisaroniové podle něj ve Francii neexistovaly.

Pokud vezmeme v úvahu skutečnost, že se Benedetta v důsledku částečné ztráty zraku po prodělané nemoci pohybovala po jevišti s velkými problémy a svou, neštovicemi zohyzděnou tvář, skrývala před publikem většinou pod maskou, tím spíše pak musíme věřit slovům o jejím mimořádném hlasu a umu. Zvláště když je doplňují historky jako ta z roku 1819. Tehdy, při premiéře La donna del lago, propuklo hlediště po Malcolmově árii Mura felici ve frenetický potlesk a, přestože to bylo v té době zakázáno, křikem si vyžadovalo další přídavky. Situace se vyhrotila natolik, že do divadla musela vtrhnout policie, aby sjednala pořádek.

Debut v La Scale přišel v roce 1822, ale ještě před ním se s další rolí psanou přímo na tělo znovu přihlásil Meyerbeer, který ji obsadil jako Almonzara do svého L´esule di Granata. Následovalo pět let úspěšného koncertování po celé Itálii a v roce 1827 i mezinárodní debut v Paříži. V tamním Théâtre-Italien chystal Rossini premiéru své Semiramide a v roli Arsace si nedovedl představit nikoho jiného než Benedettu. Ta si svým hlasem dokázala okamžitě podmanit i francouzské publikum, před které ve své první árii Eccomi alfine in Babilonia … Ah! quel giorno ognor rammento nastoupila otočená zády, aby jí nebylo vidět do obličeje. Teprve když hlediště propuklo v ohlušující ovace, dodala si odvahy a otočila se k němu čelem.

Příjezd famózní Marie Malibran z USA zamíchal žebříčkem oblíbenosti operních zpěvaček. Malibranová, která svým půvabem, uměním a hlasem okouzlila publikum i skladatele, byla totiž, podobně jako například jiná její současnice Giuditta Pasta, schopná zpívat jak sopránové tak kontraaltové party. Benedetta si tak ještě odbyla svou premiéru v Londýně a počtvrté se triumfálně vrátila do La Scaly, ale uvědomovala si, že léta její hvězdné kariéry již uplynula. Přestože ji publikum stále oslavovalo, vrátila se ve čtyřiceti letech do rodné Piacenzi, kde uspořádala poslední koncert pro své spoluobčany a po něm přestala vystupovat. Věděla, že její hlas již není v takové formě, aby mohla konkurovat mladším, a odmítala, aby ji diváci zahrnovali ovacemi jen ze zdvořilosti.

V Piacenze zakoupila palác Rota, dnes nazývaný Palazzo Rota Pisaroni, který nechala s velkým vkusem stavebně upravit, a pořádala v něm různá setkání umělců. V revolučním roce 1848 ještě jednou vystoupila na operní jeviště, aby podpořila vlastenecké ideály. Zemřela v 79 letech, v roce 1872, a větší část svého značného majetku odkázala chudým.

Sami se o výjimečnosti Benedettina hlasu již nemůžeme přesvědčit a tak nám nezbývá než věřit písemným záznamům, které nám zanechali její současníci. Stále se však můžeme těšit z hudby, kterou interpretovala a jejíž vznik také nezřídka inspirovala. Díky vynikající polské kontraaltistce Ewě Podleś, která převzala Benedettiny role v uvedených ukázkách, si pak navíc můžeme vychutnat i spojení této hudby s druhem hlasu, pro který byla původně napsána.