My dovedem též kralovat a vítězíme – zpěvem… (2)

Z dějin českého sborového umění 
(Dokončení) 

K vyššímu umění První generace členů českých pěveckých spolků vytvořila interpretační základnu, na které pak skladatelsky mohli tvořit Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák a další. První Jednota zpěváckých spolků sice neměla dlouhého trvání, roku 1890 vša byla její činnost obnovena a o rok později uspořádala Sjezd pěvectva českoslovanského, při němž sedmisetčlenný sbor provedl v Národním divadle Dvořákovo Stabat mater.

Roku 1904 si mohly české pěvecké spolky troufnout na uspořádání vlastního pěveckého festivalu. Programový nápad vzešel z reminiscence na festival v Anglii, pro který napsal Dvořák Svatou Ludmilu. Ač se to zpočátku zdálo nemožné, festival se uskutečnil. O velikonocích, za účasti četných hostů ze zahraničí, zaznělo Dvořákovo oratorium ve dvoraně Průmyslového paláce na pražském výstavišti. „A již znějí prvé kovové akordy obrovitého, v účinu neselhávajícího Dvořákova díla. Vítězí a naráz strhává ohromné masy obecenstva, jaké ještě žádná koncertní produkce pražská neviděla, k frenetickému potlesku a projevu nebývalého nadšení. Slavili jsme vítězství, o němž se nám před málo lety ani nesnilo. Dostihli jsme, ba co více překonali jsme počtem, ale i výkonem slavné festivaly bohatého, velikého národa.“

Roku 1912 už vykazovala Ústřední jednota zpěváckých spolků českoslovanských, jak se nyní jmenovala, „683 spolků pěveckých a to českoslovanských, 282 v Čechách, 241 na Moravě, 4 ve Slezsku, 1 v Haliči, 12 ve Vídni, 1 v Linci, 2 na Slovensku, 1 v Uhrách, 8 v Německu, 1 v Srbsku, 1 v Holandsku, 26 v Americe a 103 chorvatských“, jak uvádí Adresář zpěváckých spolků českoslovanských. To už Jednota vydávala Věstník pěvecký a hudební a její stanovy se od prvních stanov, zformulovaných Hlaholem, nijak podstatně nelišily. Mezi členy výboru patřil mimo jiné také Josef Bohuslav Foerster, jenž tehdy ještě žil ve Vídni. Sbory se sdružovaly do žup, které pořádaly sjezdy a výlety, vydávaly vlastní hudebniny, vypisovaly soutěže – zcela podle vzoru prvních vlaštovek z poloviny 19. století.K dalšímu festivalu však mohlo dojít až za mnoho dalších let. Kontinuita byla přerušena válkou a nové poměry v republice potřeby, cíle i právní a existenční postavení pěveckých spolků změnily. Po celou meziválečnou dobu působily na území stovky českých i německých sborů organizovaných do pěveckých žup, vzájemné kontakty mezi nimi však byly minimální. Na další festival bylo možno pomýšlet až v souvislosti s významným výročím, aby se tak zároveň zapůsobilo na orgány, od nichž bylo potřeba vyžádat finanční pomoc. Takovou příležitostí bylo 10. výročí založení republiky, které se mělo stát zároveň ustavujícím sjezdem Všeslovanského pěveckého svazu.

K třetímu festivalu dalo podnět dvojité výročí roku 1934, Smetanovo a Dvořákovo. „A tak, byť doba dnešní byla sebechmurnější, v národě beznaděj a obzor plný černých mraků, vrhajících ledové své stíny do šedi dnešního života – přeci jen tušíme a cítíme, že už kdes nedaleko čeká nás zářící Jaro…“, stálo v programové brožuře festivalu. Nad Evropou se stahovaly mraky a pěvecké sbory je chtěly rozehnat písní. Víra, že zpěv – přes veškeré nesrovnalosti osobní i veřejné, organizační i politické, stále je schopen lidstvo spojovat, vyjádřil vyprávěním příběhu svého přítele Josef Bohuslav Foerster: „V našem městě to bylo samé stranictví, egoism a nesoulad. Napadlo mi, že nemáme zpěvácký spolek. Ale byl jsem varován: Bude jen o ‚stranu‘ víc. – Neustoupil jsem. Počátky byly těžké, avšak dnes – zpěv nás spojil v rodinu bratří. Nežli jsme začali zpívati bylo mnoho třenic, nedorozumění a sporů. Nejeden z nich vyrovnal se při zpěvu. Dnes žijeme v bratrské pospolitosti…“V pěti festivalových koncertech roku 1934 zazněla díla Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Zdeňka Folprechta, Josefa Bohuslava Foerstera, Otakara Jeremiáše, Jána Levoslava Belly, premiéra kantáty Boleslava Vomáčky Strážce majáku. Samostatný koncert byl věnován pěveckému dorostu: při společném vystoupení žáků škol všech stupňů vystoupilo za doprovodu České filharmonie deset tisíc mladých zpěváků. Pražský Hlahol provedl Dvořákovy Svatební košile. Při závěrečném koncertu účinkovalo pět tisíc zpěváků, Česká filharmonie byla posílena na 150 členů. Celý festival vyvrcholil společným provedením Smetanovy České písně.

Když pominula chmurná léta, v jejichž předtuše se odehrával festival roku 1934, přišel po krátkém období obnovy nový zásah. Ústřední jednota byla spolu s bezpočtem dalších spolků vládním rozhodnutím z roku 1951 zrušena; jakékoli sdružování dobrovolníků pod „záminkou“ společného zpěvu mohlo tehdy být považováno za hnízdo protistátního spiknutí. Výsledkem byla kulturní stagnace. Navenek se sice „zpívalo a tančilo všude“, abychom parafrázovali film z roku 1952 (s hudbou Ludvíka Podéště), ale všechno podléhalo ideologickému řízení, tedy i pěvecké sbory, soustředěné nyní organizačně pod ochranou dělníků z továren, mládežnických organizací nebo armády. Masové písně, budovatelské kantáty a oratoria (nikoli ovšem duchovní) měly pomáhat  upevnit estetiku socialistického realismu. K němu patřila také péče o folklór. Jako „lidová umělecká tvořivost“ se tvářilo ledaco. Naštěstí se i přes příval  kýčovitých náhražek podařilo opravdové lidové umění udržet v paměti.Potřeba zpěvu nezmizela. Koncem padesátých let se hudební život zajišťovaný silami nadšených diletantů začal znovu stavět na nohy. Někdejší Jednota působí dodnes. Dnes se jmenuje Unie českých pěveckých sborů, sdružuje tři stovky sborů s více než dvanácti tisíci zpěváky, je členem mezinárodních organizací, vyhlašuje, spolupořádá festivaly a soutěže. Ač slýcháme notorické stesky nad úpadkem hudebnosti, zpívá se pořád. Unie vyhlašuje skladatelské soutěže, organizuje kurzy pro sbormistry, vypisuje ceny, zprostředkovává notové materiály, vydává vlastní časopis Cantus.

V postesknutí z roku 1874 se můžeme dočíst: „Náš lid zpívat přestal; a ozývá-li se ještě sem tam jeho píseň, není to více tentýž zpěv, jaký z prsou proudíval se mu jindy. V našich domácnostech umlkla píseň pospolitá. Zpěv našeho lidu, jindy mohutný proud, jest nyní jen malým potůčkem, v jehož řečišti neplynou než širokého druhdy toku zbytky zkalené!“. Pisatel citovaných řádků byl svědkem jedné z krátkodobých krizí Jednoty a na budoucnost hleděl skepticky. Snad se ještě mohl dovědět, že se mýlil, vždyť úrodná léta měla teprve přijít. A snad se nemusíme ani dnes obávat, že by se česká touha po zpěvu soustřeďovala pouze kolem podniků jako SuperStar.
Foto z archivu Pěveckého sboru Svatopluk Žďár nad Sázavou, Pěveckého sboru Hlahol Tábor a Unie českých pěveckých sborů