Adam Skoumal: Nejlepším kritikem mých skladeb je má žena

Skladatele a klavíristu Adama Skoumala, mimo jiné vítěze skladatelské soutěže Pražského jara 1998 a laureáta prestižních klavírních soutěží po celém světě, zná české i zahraniční publikum z četných sólových recitálů i z koncertů s předními evropskými orchestry. Už v sobotu 7. května 2022 jako interpret a současně autor děl vystoupí na recitálu ve Dvořákově síni Rudolfina. Kromě skladeb Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena, Roberta Schumanna a Josefa Suka zazní také Skoumalova vlastní kompozice Berceuse a ve světové premiéře jeho klavírní cyklus Historky ze staré Prahy. V rámci rozhovoru jsme stihli probrat nejen kompoziční podhoubí obou skladeb, ale také zkušenosti Adama Skoumala coby klavírního pedagoga na Pražské konzervatoři nebo jeho vzpomínky na léta strávená na studiích v USA.

Jak jste prožíval jednotlivé vlny rozvolňování covidových opatření a následných lockdownů z pohledu výkonného umělce? Měl jste v otevřenějších mezidobích možnost koncertovat?
Vycestovat po delší době do zahraničí byl opravdu balzám na duši. To se mi poštěstilo díky spolupráci s vynikajícím houslistou Milanem Al-Ashhabem. Také jsem v období omezení cestování „vydělal“ na neochotě jednoho pianisty se očkovat, když jsem zaskakoval jako doprovazeč známého amerického houslisty Augustina Hadelicha v Belgii.

Na koncertě v Rudolfinu poprvé zazní vaše skladby Berceuse a Historky ze staré Prahy. Mohl byste nám o nich něco říct?
Kdysi před lety jsem jednoho večera hrál své ženě ukolébavku na dobrou noc. Levá ruka neustále opakovala dva akordy a pravá vymýšlela různé melodie, ornamenty a také docela krkolomné běhy – klavíristé se někdy rádi předvádějí. K nápadu jsem se vrátil uprostřed pandemie v roce 2020 a kromě manželky mě inspirovala také známá Berceuse Fryderyka Chopina.

S Historkami ze staré Prahy je to komplikovanější: V roce 2016 jsem napsal na objednávku soutěže Pražského jara skladbu Kejklíř. K mé radosti si několik pianistů skladbu ponechalo v repertoáru, a proto mě napadlo připsat Kejklíři další dvě postavy, aby na koncertech nemusel „vystupovat“ sám. Odteď mu tedy budou dělat společnost další středověcí kumštýři: Šašek a Alchymista. Vznikl tak cyklus se samostatným názvem.

Jakým způsobem probíhají debaty nad sestavováním konkrétního koncertního programu?
Když sestavuji program, jde mi o to, aby vše dávalo smysl jako celek – jak jdou skladby po sobě a aby navazovaly pokud možno i co se týče tónin. Tak jako má každá skladba svou vlastní strukturu, chtěl bych, aby i celý koncert měl nějaký začátek a konec.

Co v sobě musí mít jakákoli skladba jiného autora, aby vás jako interpreta oslovila, aby ve vás vzbudila chuť si ji zahrát?
To se těžko popisuje. Když si vybíráte partnera, je to podobné. Najednou vás zaujme něco, co jste nečekala. Určitě si nevybírám nějaké ultramoderní věci – atonální nebo dodekafonní. To není můj šálek kávy. Samozřejmě mám oblíbenější a méně oblíbené autory, ale skladby ze standardního repertoáru jsou všechny velmi kvalitní, takže tam člověk neudělá chybu.

Také jsem v rozhovorech s vámi četla, že máte rád matematiku. Řekl byste, že vás matematické myšlení ovlivňuje, co se týče zájmu o skladby? Zaujme vás třeba nějaký kus čistě kvůli technické formě?
To je pravda, matematiku mám rád, ale samozřejmě jen jako amatér. Moje dospívající dcera mi nosí domácí úkoly, kde zjišťuji, že jí začínám sotva stačit. Tak si to s ní všechno aspoň zopakuji (smích). V hudbě ale musí být všechno dohromady. Když je dokonalá jenom jedna složka, nikdy to nebude mít úspěch. Musí tam být jak forma, tak také obsah, pak se to povede. Kdybych bral hudbu čistě z matematického hlediska, měla by se mi vlastně líbit dodekafonie. Jenže mně se nelíbí. Takže ve skladbách musím vždy cítit i něco jiného, nejen technické parametry.

Jako klavírní interpret jste podle svých slov zastánce kreativního přístupu, kdy si hráč v případě potřeby může hudební materiál i lehce přizpůsobit. Dopracoval jste se k tomuto přístupu časem, během praxe, nebo jste jej zastával už během studií?
Když si poslechnete historické nahrávky, zjistíte, že si dříve interpreti často skladby upravovali. Doba urtextů přišla až zhruba před padesáti lety, do té doby byla každá edice už sama o sobě mírnou úpravou původní skladby. Já to samozřejmě nijak neobhajuji, ale existují dobová svědectví, že třeba Liszt hrál své skladby pokaždé jinak, někde si něco přidal, někde ubral. Člověk se snaží tvořit za pochodu – a taky se nechce nudit. To potom můžete pustit na koncertě reprosoustavu a pokaždé to bude znít stejně. Což asi není ta správná cesta.

Jen si říkám, jestli se to třeba na konzervatoři setkalo s pochopením.
Takhle, já si myslím, že je velký rozdíl, co si člověk u různých skladatelů může dovolit. Když si vezmete Beethovena, tam je potřeba být nekompromisní a hrát přesně to, co tam napsal. Beethoven si na tom zakládal a vypisoval každý detail. A když to analyzujete, dojde vám, že všechno, co tam napsal, má nějaký smysl. A měli bychom se pokusit to zahrát přesně. Ale když si vezmete Mozarta, u jeho skladeb se doteď vedou debaty – například jakým smykem nebo dynamikou co zahrát a tak dále. U baroka bylo přímo zvykem dotvářet si vlastní ozdoby a vyhrávky. Pak třeba u romantismu hodně záleží na vkusu, ale myslím, že si člověk často může dovolit něco změnit. Noty asi jen výjimečně, ale spíš dynamiku, frázování, tempa. Je potřeba dělat rozdíl mezi skladateli, co si můžeme dovolit a co už je nevkusné.

Dá se i při péči o rodinu najít čas na soustředěné cvičení?
U nás tu péči o rodinu převzala ve velké míře manželka, která je mimochodem houslistka. A v době lockdownu jsme se střídali, takže jsme to, myslím, zvládali dobře. Byli jsme na chalupě, mám tam i klavír, takže jsem mohl cvičit. Dcera je flétnistka, takže jsme po večerech hráli společně ve třech, jen tak pro radost.

Máte nějakou cvičební rutinu?
Nemám, protože můj čas se skládá nejen ze cvičení, ale i z komponování. Mám tím pádem různá období, kdy jedno nebo druhé trochu zanedbávám.

Jak vzpomínáte na své první skladatelské kroky? Komponoval jste už za studií, nebo to přišlo později?
Od té doby, kdy jsem začal hrát na klavír, bylo mým prvotním zájmem hlavně skládat. Na konzervatoř jsem šel až v osmnácti, byl jsem takový „zpožděný“ (smích). Předtím jsem si doma hrál podle sluchu to, co mi šlo. Zkoušel jsem hrát taky na varhany. Různě jsem se tím bavil.

Zároveň jste se úspěšně „dobavil“ na poměrně vysokou úroveň, protože pokud vím, na konzervatoř jste pak udělal zkoušky rovnou do třetího ročníku.
Ano, oni jednak ani neměli v prváku místo, ale také jsem už hrál na úrovni třetího ročníku. Musel jsem si pak ovšem dohnat teorii.