Adam Viktora: Otevřel se před námi neprozkoumaný poklad, který čeká na své objevení

Varhaník a dirigent Adam Viktora se s námi podělil o své vzpomínky na první krůčky k hudbě a varhanám. Jakožto umělecký vedoucí souboru Ensemble Inégal pomáhá znovuobjevit díla Jana Dismase Zelenky. Jaká byla jeho osobní cesta k tomuto významnému baroknímu skladateli? To, a mnohem více, se dozvíte v našem rozhovoru.

Okna maltézského kostela Panny Marie pod řetězem září do hustého podzimního podvečera, pod košatými korunami stromů ve dvoře procházejí tmou postavy vstupující do prosvíceného interiéru chrámové lodi. V pořadí 2. koncert 16. ročníku abonentního cyklu souboru Ensemble Inégal Adama Viktory láká, prostor kostela už je zcela zaplněný. Tento večer přináší neznámou hudbu Georga Fridricha Händela – Chandos Anthems, duchovní skladby zhudebňující žalmy a žalmové verše v angličtině, které Händel zkomponoval v letech 1717–1718 pro potřeby anglického hraběte z Carnarvonu a vévody z Chandosu. Händelova hudba naplňuje prostory chrámu a srdce posluchačů. Jak se noříte do hloubky a krásy neznámých, pohříchu opomíjených duchovních děl, maně si povzdechnete – tolik krásné hudby na světě je, proč se nehraje! Naštěstí jsou tací, kteří se nespokojí s povzdechem a do tohoto gigantického úkolu se pouštějí. Celou abonentní řadu svého souboru letos Adam Viktora zahájil 4. září provedením dvou velkých a pro posluchače dosud téměř neznámých děl Jana Dismase Zelenky, na jehož dílo se soustředí. V podání Ensemble Inégal a za jeho řízení zazněla Missa Charitatis z roku 1727 a Litaniae Xaverianae z roku 1723. A Zelenkovu dílu je věnován celý nadcházející 8. ročník Mezinárodního Zelenka Festivalu Praha – Drážďany, jehož je Adam Viktora pořadatelem. Ensemble Inégal je právě za realizaci Zelenkových děl opakovaným držitelem mnoha mezinárodních hudebních cen, a i díky jeho působení je Zelenka dnes vedle J. S. Bacha, G. F. Händela a A. Vivaldiho považován za jednoho z nejvýznamnějších barokních skladatelů. Zaujetí Adama Viktory pro uvádění zapomenutých děl barokní literatury je inspirující, síla osobnosti nezpochybnitelná a vy víte, že Jan Dismas Zelenka a s ním další opomíjení a zapomenutí barokní skladatelé mohli jen těžko najít lepšího a důslednějšího zastánce. Dotknete-li se jmen jiných osobností, ať je to Mauritius Vogt nebo Adam Václav Michna, je Viktorovo zaujetí a nadšení stejně silné, důrazné a nakažlivé. „Je to velmi prosté, není třeba hledat notové materiály a pídit se po nich. V archivech leží nedotčeno neuvěřitelné množství neznámé a skvělé hudby. Stačí ji jen vzít a hrát!“ říká. Velmi rychle si při rozhovoru s Adamem Viktorou uvědomíte, že je nejen precizní a zodpovědný, ale že mu nic není tak cizí, jako vnější okázalost, efekt a prázdná gesta. Pouť respektovaného umělce do hlubin barokní hudby začala vlastně nenápadně. Když jako kluk chodíval cestou z plzeňské hudební školy kolem kostela, slýchal, jak z něj znějí varhany…

Čím si vás varhany získaly?
Začínal jsem na základní umělecké škole a chystal se na konzervatoř jako klavírista. Z hudebky jsem chodil kolem kostela sv. Martina v Plzni Lobzích, kde byly občas ven slyšet varhany. Vtáhlo mne to na kůr, kde jsem objevil fascinující svět nekonečných možností.

Jste zakladatelem a uměleckým ředitelem Českého varhanního festivalu, varhanní hru vyučujete na plzeňské konzervatoři, historicky poučenou interpretaci na pražské AMU. Jaký je o varhany mezi studenty zájem?
To nelze říci paušálně. V některých místech roste, jinde upadá. Souvisí to s postupnou proměnou úlohy varhanické profese z tzv. koncertních varhaníků na hudebníky s mnohem širším záběrem a také mírou zodpovědnosti, jakou jsou schopni přijmout. Otázka další existence varhanního oboru v Čechách je totiž podmíněna stavem historických varhan a možnostmi jejich využití. V přepočtu na obyvatele jsou Čechy s téměř 10.000 nástroji na prvním místě, kdy jedny varhany vychází na cca 1000 obyvatel. Důležitým úkolem varhaníků v Čechách je nacházet a vytvářet podmínky k využití varhan, motivovat své okolí k jejich ochraně a dbát na ušlechtilé zacházení s nástroji, zejména co se týče údržby, oprav, restaurování atd. Studium varhan by mělo být tedy vedeno tímto směrem a jeho součástí jsou i další lákavé a specifické obory jako organologie, liturgika, gregoriánský chorál, dirigování, vedení sboru, hlasová výchova, historicky poučená interpretace, improvizace, generálbas, pedagogika atd. Důležitou součástí oboru je také vytváření nových koncertních příležitostí, a to jak pro jednotlivé historické nástroje, tak pro samotné varhaníky. Varhanní koncerty na nejrůznějších místech jsou totiž důležitou alternativou k tradičnímu a na mnoha místech postupně mizejícímu způsobu využití varhan v liturgii. Profesionálních varhaníků u nás v Čechách máme na těch deset tisíc varhan jen pár stovek. A protože varhanám se nemůže stát nic horšího, než že se na ně nehraje, jsme vděčni i za všechny na varhany hrající amatéry, klavíristy, harmonikáře a samouky.

Vy sám jste vystřídal mnoho varhan, hrál jste v protestantských i katolických kostelích…
Aby se varhaník v oboru alespoň trochu zorientoval, musí poznat stovky, ne-li tisíce historických varhan, a to ve všech stěžejních oblastech s vyspělými varhanními styly a varhanní kulturou, protože rozmanitost je obrovská! Vzhledem k počtu významných historických nástrojů v Čechách, Německu, Rakousku, Itálii, Francii, Španělsku atd. je to skvělý program na celý život. Naprostá většina těch nejkrásnějších historických varhan v Čechách, a jsou jich stovky, jsou varhany neznámé, s minimálním nebo žádným využitím. Navíc každé varhany jsou jiné, na každé se jinak hraje, zvukové a interpretační možnosti jsou vzhledem k ohromnému množství varhan a jejich stylové rozmanitosti nekonečné, a tak je hra na varhany tím nejdobrodružnějším hudebním oborem, jaký si dovedu představit.

Váš soubor Ensemble Inégal zahájil sezónu uvedením dvou velkých a pro posluchače neznámých děl Jana Dismase Zelenky, říjen bude patřit 8. ročníku Mezinárodního Zelenka Festivalu Praha – Drážďany a zahájí jej první ze čtyř Zelenkových cyklů slavnostních nešpor Psalmi Vespertini I. Společně s vaším souborem vystoupí i drážďanský vokální soubor Dresdner Kammerchor. V rámci festivalu jsou ale připraveny i další unikátní koncerty. Co považujete za nejvýznamnější či nejzajímavější?
Nejzajímavější na celém festivalu je to, že se vůbec koná. Pořádáme jej od roku 2014 a má úplně jiné parametry než festivaly, jak jsme je dnes zvyklí chápat. Zaměřuje se na hudbu, která je neznámá, a přitom nabízí pohled na baroko, jak ho vůbec neznáme, jak jsme ho dosud neměli možnost poznat. Je zaměřen na Jana Dismase Zelenku a jeho působení v královské kapele v Drážďanech, kde zastával funkci kontrabasisty, pedagoga, skladatele, kapelníka a také kurátora královské hudební sbírky. Od druhé poloviny dvacátých let 18. století zde začal budovat vlastní repertoár složený ze svých děl i skladeb současníků. Jeho první cyklus slavnostních nešpor, který bude letos na programu zahajovacího koncertu festivalu, se dochoval zcela kompletní a bude proveden 12. října v 19:30 hodin v kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně v Praze. Přizvali jsme vynikající drážďanské vokální těleso Dresdner Kammerchor a uvedeme jej i na závěr festivalu v Drážďanech v Annenkirche. Často se hovoří o tom, že hudbou Jana Dismase Zelenky byl nadšen také Johann Sebastian Bach, a že jeho díla prováděl v chrámu sv. Tomáše v Lipsku. Jednalo se právě o část prvního cyklu slavnostních nešpor a Ensemble Inégal nabídne mimořádnou příležitost poznat toto Zelenkovo dílo v jeho úplnosti 12. října. Na festivalovém programu na 13. října v Bazilice sv. Markéty na Břevnově je připraven i unikátní koncertní program Collectaneorum Musicorum čerpající ze čtyř Zelenkových knih s opisy děl Frescobaldiho, Pogliettiho a Battiferriho, které si pořídil, když jako již téměř čtyřicetiletý studoval ve Vídni. Koncepce programu odpovídá v Zelenkově době běžné struktuře doprovodu liturgie založené na kombinaci varhanní hudby s přednesem gregoriánského chorálu, tedy tzv. Alternatim Praxis. Díla zazní v podání německého varhaníka Tobiase Lindnera a pražského vokálního souboru Schola Gregoriana Pragensis. V Zelenkově době byla kombinace varhan s gregoriánským chorálem běžná praxe, dnes už v kostele nic takového neuslyšíte. Součástí festivalu bude také 14. října v Rytířském sále Velkopřevorského paláce na Malé Straně vystoupení slovenského barokního souboru Musica Aeterna s programem virtuózní instrumentální hudby z prostředí Zelenkova drážďanského působiště, a to z repertoáru koncertních mistrů dvorního orchestru. Kromě koncertů se v rámci programu uskuteční také Latinská mše v tridentském ritu obětovaná za Jana Dismase Zelenku. Každoročně, letos v den výročí Zelenkova křtu 16. října v 11:00 hodin, tímto způsobem v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově uctíme památku Jana Dismase Zelenky jako zbožného člověka, jemuž vděčíme za velký díl krásy, kterou nám zanechal.

Váš soubor je prakticky synonymem pro odkaz Jana Dismase Zelenky, vaše koncerty a CD nahrávky jsou vysoce ceněné. Jaká byla vaše osobní cesta k Zelenkovi?
Když jsme v roce 2000 založili náš soubor, na Zelenku jsme si hned netroufli. S ohledem na interpretační nároky i na velikost obsazení je to ta nejnáročnější stránka v provozování barokní hudby, kterou si můžeme představit. Začali jsme s menšími obsazeními a propracovali se k němu postupně. V roce 2005 jsme na koncertech zahráli a na CD natočili jeho oratorium Il Serpente di Bronzo. Mnoha milovníkům baroka tato hudba vyrazila dech. Nepočítalo se totiž s tím, že by v jednadvacátém století mohlo být objeveno dosud neznámé, a přitom zcela zásadní velké barokní dílo. Když jsme si uvědomili, kolik Zelenkových děl dosud v naší době nezaznělo, otevřel se před námi nekonečně hluboký, neprozkoumaný a nevyzvednutý poklad, který čeká na své objevení.

Už jste ho přece objevil…
Nikoliv. Objevil jsem jen jeho existenci a uvědomil si jeho význam. Uvedli jsme v novodobých premiérách několik desítek Zelenkových děl, jako celek však poklad vyzvednut nebyl.

V čem spočívá náročnost provádění Zelenkových děl?
Zelenka ve svém díle vytvořil a dovršil, podobně jako Bach na poli protestantském, naprosto originální syntézu kompozičních poznatků stylu katolického. V Drážďanech byl v privilegovaném postavení. Mohl si proto dovolit skládat svou hudbu pro ty nejlepší interprety. Jako komponista měl například k dispozici skupinu italských kastrátů, špičkových zpěváků vyškolených za nemalé náklady, jimž mohl napsat i ty nejnáročnější party. On sám byl navíc virtuózním hráčem na violon – provedení jeho skladeb tak vyžaduje od instrumentalistů výjimečnou technickou i výrazovou kvalitu. Znovu uvést jeho hudbu je proto pokaždé velmi náročné. Když jsme s interpretací Zelenkovy hudby začínali, byla navíc situace jiná než dnes, tehdy bylo třeba opatřit si kopie autografů z Drážďan. Dnes už jsou autografy dostupné na internetu, ale i tak je potřeba umět je přečíst a přepsat do moderní notace, abychom z nich mohli hrát.

Jste takovým apoštolem Zelenkova díla. Jak se toto vaše úsilní promítlo do obecného mezinárodního povědomí?
Došlo vlastně k takové malé revoluci. Díky sedmi ročníkům mezinárodního muzikologického kolokvia Zelenka Conference Prague, které jsme pořádali od roku 2015 jako důležitou součást Zelenka Festivalu Praha – Drážďany, a publikaci výsledků především zahraničního výzkumu se podařilo od základu změnit pohled na osobnost Jana Dismase Zelenky. Ten byl do té doby tradičně podáván ve zkreslené podobě kvůli nedostatku informací, smyšlenkám, mýtům a legendám. V Čechách bohužel není v současnosti žádný muzikolog, který by se konsekventně Zelenkovi věnoval. Zelenkovský výzkum probíhá v Austrálii, na Islandu, v Německu, na Novém Zélandu, v Anglii, v Americe. Velkou inspirací je v tomto ohledu Janice B. Stockigt, australská muzikoložka, která se Zelenkovu dílu věnuje už více než padesát let, ve znovuobjevení Zelenkova díla je klíčovou postavou a inspirovala celé generace svých studentů. Úžasné na celé věci je to, že k Zelenkovi právě tuto muzikoložku v Austrálii přivedl český emigrant, hobojista Jiří Tancibudek.

Jak významná byla z hlediska uvádění Zelenkových děl role Bedřicha Smetany? Nezmizel by z našeho povědomí zcela, kdyby se jím nezabývali František Palacký a Smetana v roce 1863 jeho dílo neuvedl?
Vliv Palackého a Smetany bych nepřeceňoval, ani jeden z nich nebyl nějakým propagátorem Zelenkova odkazu. Palacký vydal o Zelenkovi roku 1830 jeden článek v časopisu a Smetana zahrál jednu jeho skladbu na koncertě o třicet let později. Zelenkova hudba byla během 19. století občas prováděna při dalších příležitostech při liturgii i koncertech a vznikala i muzikologická díla, cenné jsou zejména práce Němců Friedricha Rochlitze a Moritze Fürstenaua.

Váš soubor uvádí duchovní díla v sakrálních prostorách i v koncertních síních. Kde se cítíte lépe? Nebo v době, kdy se duchovní hudba hraje zcela samostatně, mimo liturgii, už na prostoru tolik nezáleží?
V koncertních sálech vystupujeme často, vždy ovšem záleží na akustice prostoru, aby v něm hudba mohla náležitě vyznít. Koncertní síň je samozřejmě umělé prostředí, náhražka, chrám je prostředí přirozené, pro něž díla vznikala. Ovšem jedno mají oba prostory dnes už společné. Původně nebyli hudebníci zpravidla vidět a posluchači se mohli lépe soustředit na poslech. Nyní jsme vždy před posluchači, i v chrámu hrajeme před oltářem. Pro pořadatele je nepřijatelné, abychom byli na kůru a posluchači se chtějí dívat. Přitom takové umístění hudebníků je oboustranně špatně. Interpreta to svádí k tomu, aby svůj výkon pohledu diváka přizpůsobil a začíná dbát na vnější dojem, mnohdy sklouzává i k nevkusným projevům. A diváka pohled na interpreta zase odpoutává od poslechu hudby. V extrémních případech mají nakonec posluchači více zrakových vjemů než sluchových. To souvisí s úlohou dirigenta v barokních ansámblech. V baroku žádný dirigent v dnešním slova smyslu neexistoval! Ansámbl se řídil zpravidla od nějakého nástroje – od prvních houslí, od cembala, od varhan, Zelenka řídil od kontrabasu. Nebo byli i dva takoví dirigenti – jeden například od klávesového nástroje řídil zpěváky, druhý od prvních houslí orchestr. Kvalitní soubory barokní hudby ve skutečnosti žádné máchání rukama a expresivní kreace svých dirigentů nepotřebují. Většinou se jedná o plevelné, často i matoucí pohyby, které jsou součástí komedie sehrávané před posluchačem. Když už je při opravdu velkém obsazení a kvůli úspoře času úloha dirigenta žádoucí, je mi sympatický přístup dirigentů majících za vzor v baroku ceněný postoj typu come una statua (jako socha, pozn. red.).

Jak vůbec vnímáte skutečnost, že liturgická hudba se hraje dnes koncertně, odděleně od vlastní liturgie?
Na varhaníky klade novodobá liturgie z uměleckého hlediska neporovnatelně nižší nároky než v minulosti. Historická duchovní hudba byla zkomponována proto, aby člověka pozdvihovala k lepšímu životu, nemá v rámci novodobé liturgie uplatnění a ani dnes v “komnatách velkých pánů“ není již zpravidla místo pro ušlechtilou hudbu. Pokud ji chtějí lidé slyšet v živém provedení, musí jít na koncert. To už sice není úplně přirozené prostředí, přesto však může i zde setkání s hudbou změnit posluchačům život. Z tohoto úhlu pohledu pokládám za bezcenné, a v některých případech i pro obor škodlivé, videonahrávky a videopřenosy koncertních produkcí vydávané za náhražku živých vystoupení. Jsou především svědectvím o interpretově touze po sebeprezentaci a pokládám je za klamavý produkt PR. Návštěva živé hudební produkce je nenahraditelná.

Jaké je podle vašeho názoru postavení barokní hudby u nás v současné době?
Specializovaná scéna se v uplynulých třiceti letech radikálně proměnila. Díky vášnivému a cennému nadšení zakladatelské éry přelomu 80. a 90. let dala tomuto oboru do vínku hodnoty, které vnímám jako výrazný zdroj etických norem. Hledání, touha po poznání, nadšení, spolupráce, společný zájem a vzájemná úcta byly jejími základními znaky. Dnes se naopak do popředí dere mediálním úspěchem posedlý narcismus bezohledně zveličující své zásluhy a schopnosti. Z undergroundu, který byl živnou půdou pokroku, se stává barokní kýč. Barokní scéna se, podobně jako v zahraničí, kde k tomu došlo o něco dříve, v podstatě rozpadla do několika různých segmentů s naprosto odlišnými cíli a způsoby k jejich dosažení. Příznačné je také repertoárové ustrnutí odpovídající spíše povrchním marketingovým zájmům než pionýrskému idealismu a touze po poznání skrytého.

Váš soubor ale mnohé ze zapomenutých barokních autorů uvádí stejně jako neznámá díla těch několika hraných komponistů. A o publikum nouzi nemáte…
Snažíme se přinášet hudbu pro vnímavé publikum, které od barokní hudby žádá více a chce se ve svém poznání dostat dále a hlouběji. Ctíme hodnoty skryté pod obrovským nánosem mediálního tlaku. Ten vytváří dojem, že se tyto hodnoty musí složitě hledat. Ve skutečnosti jsou ale všude kolem nás.

Není ustrnutí ve stále dokola hraném repertoáru bolestí i jiných hudebních epoch včetně celého dlouhého 19.století? Mnoho kvalitních děl leží zcela nepovšimnuto, ale v divadlech se mnohde uvádějí dokolečka stejné opery, na koncertech často stále tatáž díla.
Přesto ale existuje spousta lidí s ušlechtilými zájmy, které zajímá neznámá hudba Zelenkova, Vogtova, Capricornova atd., a to mne naplňuje radostí a velmi si toho považuji.

Váš soubor hraje i hudbu jiných časových období. Jak se vám daří takové hudební cestování časem?
Ne všechno je pro ansámbl našeho typu vhodné. Občas hrajeme soudobou hudbu i díla romantická, nemůžeme ale samozřejmě dělat cokoliv. Například letos 16. prosince vystoupíme s hudbou 20. století, kdy v rámci festivalu Dny Bohuslava Martinů provedeme Martinů Madrigaly a Ceremony of Carols Benjamina Brittena.

Mottem vašeho souboru je „mens agitat molem“ – „duch vládne hmotou“. Je to opravdu možné?
V některých německých hanzovních městech se před zasedáním obchodní nebo městské rady konaly v chrámu koncerty. Radní šli nejprve do kostela, kde po určitý čas poslouchali duchovní hudbu, aby pak byli schopni v náležitém rozpoložení usednout k jednacímu stolu. Byli si tehdy vědomi, jak důležitou úlohu může hrát hudba v jejich životech. Vzpomínám s vděčností na pátera Lišku v Manětíně, který říkal: „Díky hudbě můžeme porozumět některým věcem mezi nebem a zemí, kterým bychom jinak nikdy porozumět nemohli“.