Altrichter a Ardašev uchvátili brněnské publikum

Igor Ardašev patří mezi přední české klavíristy, jeho repertoár obsahuje celou šíři několikasetleté historie klavírní hudby. Své umění mohl tentokrát brněnskému publiku předvést v Chačaturjanově Klavírním koncertu Des dur zkomponovaném roku 1936. Po krátké orchestrální introdukci první věty (Allegro ma non troppo e maestoso) vstoupil do proudu hudby sólista s hlavním tématem a od prvních tónů bylo jasné, že nebude mít žádný problém s náročnými skoky a oktávovými pasážemi, ani s dynamickou rovnováhou – Ardašev dokázal rozeznít klavír do velkého fortissima, aniž by jeho zvuk působil tvrdě. Petr Altrichter měl orchestr pevně v rukách a skladba i díky němu nepůsobila jako souboj dvou protikladných sil, ale jako organický a vyvážený celek. Bylo vidět a hlavně slyšet, že se sólistou nespolupracuje poprvé a že oba pánové jsou dobře sehraní.

Chačaturjan si byl dobře vědom toho, že nemůže posluchače přehltit hutným orchestrálním zvukem a že v koncertantní skladbě musí dát dostatek prostoru samotnému sólistovi – pro klavíristu si tedy v každé větě koncertu přichystal minimálně jednu sólovou kadenci, aby mohl umělec plně předvést své schopnosti. Ačkoliv tyto (místy až improvizačně působící) pasáže překypují pestrou škálou různých technických i zvukových zákeřností, Ardašev působil, že s tím nemá sebemenší problém. Od drobné techniky po hru širokých akordů, od vedení kantilény po toccatové pasáže, od niterného pianissima po burácivé fortissimo – vše dokázal přednášet srozumitelně, přesvědčivě a s kultivovaným zvukem. Dobře odlišoval jednotlivé vrstvy klavírní faktury a vždy šel po logické linii hudby.

Ve volné druhé větě se ke slovu přihlásil Chačaturjanův arménský původ a jeho záliba v užívání lidových motivů a témat. Andante con anima je v podstatě fantasií na melodii písně, kterou prý skladatel slyšel na tbiliské ulici. Ardaševův niterný, až zadumaný projev dokonale odpovídal melancholické náplni věty. Kromě klavíru zde dostal výraznější prostor sólový basklarinet, jehož temnému zvuku naslouchal klavírista se stejným zaujetím a prožitkem, s jakým se věnoval své vlastní hře. Trochu bizarně pak působilo sólo zřídka užívaného flexatonu. Tímto termínem se ve dvacátém století označoval jak bicí nástroj, tak hudební pila, takže u řady skladeb není jednoznačné, který z těchto nástrojů byl skladatelem zamýšlen. Brněnští filharmonikové se rozhodli pro bicí flexaton – všechna čest hráči, který jej rozezníval, nicméně tento netradiční nástroj trochu odváděl pozornost od hudby, která se odehrávala na zbytku pódia. Skladba navíc v tu chvíli působila skoro jako hudba k animovaným groteskám s personifikovanými zvířaty.

Možná to ale není náhoda, Chačaturjan se věnoval také skládání filmové hudby. Ve třetí větě (Allegro brillante) se pestrá barevnost orchestru snoubí s odlehčeně humornou, až trochu sarkastickou hudební náplní. Náročné technické pasáže a metrum přecházející od kvapíku k valčíku a hned zase zpět jsou nesnadným úkolem jak pro sólistu, tak pro orchestr. Bylo to právě v místech rychlých pasáží, kde se sólista s dirigentem mírně rozešel, pro hustotu faktury nebylo možné udržovat vzájemný vizuální kontakt. Tato drobná chyba na kráse ovšem nemohla přebít ohromnou energičnost, s jakou Ardašev a Altrichter vedli celou skladbu do finále – možná naopak to mohlo pomoci spontánnímu vyznění. Koncert končí velkolepým návratem tématu z první věty. Závěrečné burácivé tóny vyvolaly bezprostřední nadšenou reakci – publikum zahrnulo interprety bouřlivými ovacemi a zaslouženým potleskem ve stoje.

Po přestávce nastal čas na symfonii, konkrétně na Čajkovského Šestou symfonii h moll op. 74, která nese přízvisko „Patetická“. Jde o poslední skladatelovo dokončené velké dílo a odráží se v něm autorův neklidný vnitřní svět. I přes nezvyklou formu jde o velmi vděčný a populární koncertní kus, jehož patos, sentiment a silná emocionalita jsou srozumitelné pro posluchače na celém světě.

Bylo jasné, že Altrichter nediriguje symfonii poprvé a že partituru zná skrz naskrz. Nejen, že dokázal přesvědčivě vyjádřit mnohé, často protichůdné a ostře kontrastní nálady skladby (třeba hned v první větě úvodní temné Adagio, energické a napínavé hlavní téma Allegro non troppo a lyrické vedlejší téma Andante), ale zároveň přesně věděl, kterou melodii či zvukovou vrstvu vytáhnout a zvýraznit, a to aniž by upozadil protihlasy či doprovodné figury. Všechny složky skladby i orchestru tak byly v dokonalé zvukové rovnováze a celková faktura vyznívala velmi přehledně a srozumitelně. Svůj podíl na tom jistě měla i volba volnějších temp, což by pod rukama méně zkušeného dirigenta nemuselo dopadnou dobře. Altrichter však tempo držel perfektně a věta měla úžasný tah a napětí od začátku do konce. Pod jeho energickými gesty hráli všichni členové orchestru s velkým zápalem. Vzájemné souhře a propojení se není co divit – vždyť Altrichter po léta zastával post šéfdirigenta Filharmonie Brno.

Po bouřlivé smršti emocí přichází druhá věta (Allegro con grazia) s odlehčenou náladou. Netradiční pětidobý takt s charakterem salónního valčíku vyzněl s dostatečnou noblesou i nadhledem, temné podtóny středního dílu přesto evokovaly určité napětí. Dlouhou a přesvědčivou gradaci dokázal Altrichter vystavět v následující části Allegro molto vivace. Práci si sám sobě znesnadnil volbou velmi mírného tempa, přesto však měla věta úžasný tah a „drive“. Jen v návratu hlavního tématu bylo poznat, že orchestr již skladbu asi hrál o něco rychleji. Po pár taktech se však zase všichni sešli spolu a dovedli větu do velkolepého závěru. Nebylo se co divit, že pár posluchačů se nechalo strhnout ke spontánnímu potlesku, u této symfonie se to stává. Altrichter ale drobným gestem ruky naznačil, že se ještě bude pokračovat.

Závěrečné Adagio lamentoso jako by shrnulo veškerou tragiku a bolest, která byla ve skladbě do nějaké míry přítomna od jejích prvních taktů. Emotivnost a expresivnost hudby spojená s velkou vnitřní energií mohla nechat jen malou část publika chladnou. Temné poslední akordy violoncell a kontrabasů zahalily na několik okamžiků sál do hrobového ticha. Po pár momentech napětí se však publikum postupně roztleskalo a do tváří účinkujících se vrátil úsměv. Altrichter se, stejně jako po první polovině s kolegou Ardaševem, klaněl s neskrývanou radostí. Stejnou radost a další silné dojmy z mimořádného večera si jistě odnášel nejeden posluchač.

Patetická
25. května 2023, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program
Aram Chačaturjan: Klavírní koncert
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll, op. 74 „Patetická“

Účinkující
Igor Ardašev – klavír
Filharmonie Brno
Petr Altrichter – dirigent