Barbara Maria Willi: Mám ráda nové výzvy

Na JAMU působíte v oblasti staré hudby, jak je to přesně?
Založila jsem obor historické interpretace. V současné době pod něj spadají cembalo, kladívkový klavír, historické housle, violoncello, traverso, loutna i historicky zpěv. Od příštího akademického roku nabízíme tento český studijní program i v angličtině. V červnu budou první přijímací zkoušky do nového mezinárodního studijního programu s názvem „European Master of Early Music“. Jdeme do spojení s nizozemskou hudební akademií v Den Haagu, která má nejstarší a největší oddělení staré hudby ve světovém kontextu. Studenti mohou studovat dva semestry v Brně a dva semestry v Haagu a dostanou společný diplom z obou škol, takže jsou vlastně absolventy obou škol.

Máte v České republice dostatek učitelů pro takový program?
Teď už ano, už se vrátili čeští studenti, kteří studovali v Haagu nebo v Bazileji a my je můžeme zapojit jako pedagogy. Přinášejí zkušenosti ze zahraničí, což nám umožňuje vyvarovat se chyb, které před třiceti léty dělali pedagogové na Západě.

Čím to, že jste jediní v České republice?
A nejen to, ale i na Slovensku. V Praze mají pouze malé oddělení, kde se dá studovat jen cembalo, univerzita v Olomouci také nemá program pro studium barokní interpretace, i když dělají barokní opery. Ostrava má také jen oddělení pro studium cembala. Takže opravdu ucelený program pro studium poučené historické interpretace na všechny nástroje, včetně zpěvu, zaměřené na profesionální působení, máme dnes tady v Brně, a to jako interní studium na JAMU, ve formě distančního studia na Masarykově unoverzitě při Akademii staré hudby.

Počítáte i se studenty ze zahraničí?
Ano, tím, že je možno studovat v angličtině, a je to postaveno jako studium na dvou vysokých školách, je program velmi atraktivní pro zahraniční studenty. Máme informace, že je zájem od studentů z Moskvy, mám ohlasy z Polska, tak uvidíme.

Brno je tedy centrem evropské historické interpretace?
Dá se to tak říct. Dodáme kvalifikované hráče do barokních orchestrů například Václava Luxe, Marka Štryncla, Romana Válka či Jany Semerádové. Studenti také začínají zakládat soubory, o kterých jsem přesvědčena, že ještě uslyšíme.

Čím si vysvětlujete, že v posledních desetiletích vzrůstá zájem o historickou hudbu hranou na původní, originální nástroje? Proč ten návrat k něčemu, o čemž jsme si dosud mysleli, že je méně náročné či kvalitní?
Máte pravdu, naše představa se od hierarchického modelu posouvá k organickému, kdy víc myslíme v proměnách. Tedy že se vývoj odehrává v přímé linii od jednoduššího a méně náročného a stále má vzestupnou tendenci, přestává platit. Najednou si uvědomujeme, že jde jen o jiný úhel pohledu, že nejde o to, že je něco horší či lepší, ale je to jen jiné. A při zkoumání, v čem to tehdy bylo jiné, nacházíme novou inspiraci a souvislosti. Já sama byla klavíristka a varhanice, ale chtěla jsem objevovat to nové ve staré hudbě. Zavinila to francouzská cembalová preludia z poloviny 17. století, která se jmenují v překladu Preludia bez taktových čar, jsou to skladby, které jsou psané v celých notách, bez určení rytmu, a skladatel nechává na interpretovi, jak to dotvoří. Takových skladatelů kolem roku 1660 bylo v Paříži hodně, tento přístup znamenal pro interprety obrovskou svobodu. Je to stejné jako generálbas, kde hráč musí improvizovat doprovod z číslovaného basu. A já si myslím, že dnes je podobná situace, kdy je to pro studenty fascinující, že mají v barokní hudbě obrovskou možnost dávat skladbám nové barvy, dotvořit je a mohou něco objevovat a sami tvořit.

Není to jen opakování cyklů v dějinách? Po diktaturách, které vyžadují dodržování pevně stanovených pravidel, najednou přichází období zboření těchto pravidel a hledání nových možností, spojení, inspirace?
Ano, je možné zde vystopovat paralelu k 20. století, je možné vystopovat, proč se k tomuto období hledání v Evropě vracíme, kdy stejně jako po třicetileté válce a následnému moru znovu hledáme po období válečného zmaru a diktatur nová spojení a nové možnosti dalšího vývoje. Hudba zde působí emocemi a podprahovými sděleními, ale od těch už je ke slovům a heslům jen krůček.

Barokní hudba je ale velmi přísně stavěná a má svá pevná pravidla. Co ji spojuje s novou, moderní hudbou?
Barokní hudba v sobě především kóduje emoce. A touha spojovat emoce a rozum je velmi silná, a to je možná ta červená nit, která nás s barokem spojuje. Baroko bylo neseno na symbolech, ať ve výtvarném umění nebo také v hudbě, a tyto symboly byly používány a i obyčejní posluchači jim rozuměli. Byly tu tzv. „rétorické figury“, kdy určité pocity, emoce byly zakódovány, jako například zvýraznění pauzy, což byl vzdech, melodie vedoucí nahoru znázorňovala štěstí, radost, naději, melodie vedoucí dolů zase naopak. To jen uvádím ty nejjednodušší. V zásadě se domnívám, že melodika a emoce v naší řeči se přetavila do hudby. A tyto figury tvoří symboly v hudbě. Je to podprahová informace, která je v hudbě schovaná. Dnes je máme také, jsou schované v televizních pořadech, v reklamách, jen to dnes už dávno nejsou spirituální informace.

A má to opravdu dnes význam pro mladé lidi?
Víc než si myslíte. V orchestrech barokní hudby, které působí v zahraničí, jsou především mladí lidé, otevření intelektuálové, filosofové, kosmopolitní, zvědaví, lidé hledající. Barokní hudba je nejen oslovuje, ale také i spojuje a díky ní vytvářejí novou realitu, byť neverbální a emoční.