Barbara Maria Willi: Mám ráda nové výzvy
Na JAMU působíte v oblasti staré hudby, jak je to přesně?
Založila jsem obor historické interpretace. V současné době pod něj spadají cembalo, kladívkový klavír, historické housle, violoncello, traverso, loutna i historicky zpěv. Od příštího akademického roku nabízíme tento český studijní program i v angličtině. V červnu budou první přijímací zkoušky do nového mezinárodního studijního programu s názvem „European Master of Early Music“. Jdeme do spojení s nizozemskou hudební akademií v Den Haagu, která má nejstarší a největší oddělení staré hudby ve světovém kontextu. Studenti mohou studovat dva semestry v Brně a dva semestry v Haagu a dostanou společný diplom z obou škol, takže jsou vlastně absolventy obou škol.
Máte v České republice dostatek učitelů pro takový program?
Teď už ano, už se vrátili čeští studenti, kteří studovali v Haagu nebo v Bazileji a my je můžeme zapojit jako pedagogy. Přinášejí zkušenosti ze zahraničí, což nám umožňuje vyvarovat se chyb, které před třiceti léty dělali pedagogové na Západě.
Čím to, že jste jediní v České republice?
A nejen to, ale i na Slovensku. V Praze mají pouze malé oddělení, kde se dá studovat jen cembalo, univerzita v Olomouci také nemá program pro studium barokní interpretace, i když dělají barokní opery. Ostrava má také jen oddělení pro studium cembala. Takže opravdu ucelený program pro studium poučené historické interpretace na všechny nástroje, včetně zpěvu, zaměřené na profesionální působení, máme dnes tady v Brně, a to jako interní studium na JAMU, ve formě distančního studia na Masarykově unoverzitě při Akademii staré hudby.
Počítáte i se studenty ze zahraničí?
Ano, tím, že je možno studovat v angličtině, a je to postaveno jako studium na dvou vysokých školách, je program velmi atraktivní pro zahraniční studenty. Máme informace, že je zájem od studentů z Moskvy, mám ohlasy z Polska, tak uvidíme.
Brno je tedy centrem evropské historické interpretace?
Dá se to tak říct. Dodáme kvalifikované hráče do barokních orchestrů například Václava Luxe, Marka Štryncla, Romana Válka či Jany Semerádové. Studenti také začínají zakládat soubory, o kterých jsem přesvědčena, že ještě uslyšíme.
Čím si vysvětlujete, že v posledních desetiletích vzrůstá zájem o historickou hudbu hranou na původní, originální nástroje? Proč ten návrat k něčemu, o čemž jsme si dosud mysleli, že je méně náročné či kvalitní?
Máte pravdu, naše představa se od hierarchického modelu posouvá k organickému, kdy víc myslíme v proměnách. Tedy že se vývoj odehrává v přímé linii od jednoduššího a méně náročného a stále má vzestupnou tendenci, přestává platit. Najednou si uvědomujeme, že jde jen o jiný úhel pohledu, že nejde o to, že je něco horší či lepší, ale je to jen jiné. A při zkoumání, v čem to tehdy bylo jiné, nacházíme novou inspiraci a souvislosti. Já sama byla klavíristka a varhanice, ale chtěla jsem objevovat to nové ve staré hudbě. Zavinila to francouzská cembalová preludia z poloviny 17. století, která se jmenují v překladu Preludia bez taktových čar, jsou to skladby, které jsou psané v celých notách, bez určení rytmu, a skladatel nechává na interpretovi, jak to dotvoří. Takových skladatelů kolem roku 1660 bylo v Paříži hodně, tento přístup znamenal pro interprety obrovskou svobodu. Je to stejné jako generálbas, kde hráč musí improvizovat doprovod z číslovaného basu. A já si myslím, že dnes je podobná situace, kdy je to pro studenty fascinující, že mají v barokní hudbě obrovskou možnost dávat skladbám nové barvy, dotvořit je a mohou něco objevovat a sami tvořit.
Není to jen opakování cyklů v dějinách? Po diktaturách, které vyžadují dodržování pevně stanovených pravidel, najednou přichází období zboření těchto pravidel a hledání nových možností, spojení, inspirace?
Ano, je možné zde vystopovat paralelu k 20. století, je možné vystopovat, proč se k tomuto období hledání v Evropě vracíme, kdy stejně jako po třicetileté válce a následnému moru znovu hledáme po období válečného zmaru a diktatur nová spojení a nové možnosti dalšího vývoje. Hudba zde působí emocemi a podprahovými sděleními, ale od těch už je ke slovům a heslům jen krůček.
Barokní hudba je ale velmi přísně stavěná a má svá pevná pravidla. Co ji spojuje s novou, moderní hudbou?
Barokní hudba v sobě především kóduje emoce. A touha spojovat emoce a rozum je velmi silná, a to je možná ta červená nit, která nás s barokem spojuje. Baroko bylo neseno na symbolech, ať ve výtvarném umění nebo také v hudbě, a tyto symboly byly používány a i obyčejní posluchači jim rozuměli. Byly tu tzv. „rétorické figury“, kdy určité pocity, emoce byly zakódovány, jako například zvýraznění pauzy, což byl vzdech, melodie vedoucí nahoru znázorňovala štěstí, radost, naději, melodie vedoucí dolů zase naopak. To jen uvádím ty nejjednodušší. V zásadě se domnívám, že melodika a emoce v naší řeči se přetavila do hudby. A tyto figury tvoří symboly v hudbě. Je to podprahová informace, která je v hudbě schovaná. Dnes je máme také, jsou schované v televizních pořadech, v reklamách, jen to dnes už dávno nejsou spirituální informace.
A má to opravdu dnes význam pro mladé lidi?
Víc než si myslíte. V orchestrech barokní hudby, které působí v zahraničí, jsou především mladí lidé, otevření intelektuálové, filosofové, kosmopolitní, zvědaví, lidé hledající. Barokní hudba je nejen oslovuje, ale také i spojuje a díky ní vytvářejí novou realitu, byť neverbální a emoční.
Já si vždy myslela, že je to naopak, že lidé, kteří se zabývají starou hudbou, jsou konzervativci, kterým vyhovuje daný řád a nemusí nic hledat…
A vidíte, je to přesně naopak. Dnes už existuje hodně souborů staré hudby, a kdyby se měli chovat, jak říkáte, nikdo by na to nechodil! V orchestrech staré hudby je hodně mladých na volné noze, musí se uživit, a to je přirozený motor pro hledání. A tak se hledá, hledají se spojení a způsoby, které jsou neotřelé a nové. Na festivalu Moravský podzim, který jsem bohužel nestihla, byla jsem v zahraničí, prý vystupovala Camerata Geneva spolu s tanečníkem, který postupně roztančil celý orchestr a ten byl schopen hrát v neuvěřitelných polohách a situacích a bavili se tím. Já ale osobně dávám přednost hudbě, která je dobře provedená a nese své vnitřní sdělení, nerušené mimohudebními vjemy.
Proč tvoříte něco nového tady v Brně, proč ne doma, v Německu, nebylo by to jednodušší, v mateřské řeči, v domácím prostředí, s kamarády, které znáte od školy… proč Brno, úplně jiná jazyková oblast? Co vás sem táhlo?
Těžko říct… Já pocházím z Freyburgu im Breisgau, je to kraj blízko Rýna, kousek od švýcarských i francouzských hranic a kousek od Alsaska. Můj dědeček mluvil hroznou hatmatilkou, jako nakonec všichni tamní obyvatelé. Moje máma pocházela z prostředí polského, takže moje postavení mezi jihoněmeckými a severopolskými předky mi nedávalo příliš pocit, že bych byla Němka. Navíc jsem vždy inklinovala k slovanským jazykům, škoda, že nemohu říct, že mám nějakého předka z Moravy – i když, kdo ví, že… Ale paralelu nacházím v tom, že všichni předci mého otce byli vinaři, takže zde je spojení s Moravou asi nejsilnější! (smích)
Jak jste tu dlouho? Jela jste sem s nějakým konkrétním plánem?
Je to už dlouho, je to pětadvacet let, mám české občanství a už vnímám Českou republiku jako svůj druhý, rovnocenný domov. Nejvíc mne lákala možnost zde něco založit, něco zde začít, něco vybudovat od nuly. Byla zde spousta možností, které vy jste možná ani nevnímali. Myslela jsem si, že tu budu asi pět let. Jela jsem sem s podporou německé agentury, která podporuje vědce v zahraničí. Rok 1991 byl vzrušující, země se rychle měnila, první desetiletí bylo euforické a dobrodružné. Založila jsem na JAMU cembalovou třídu, sháněla jsem cembalo, noty, učila jsem rukama, nohama, německy a anglicky…
A po pěti letech jste mohla zůstat?
Podpora sice skončila, ale na JAMU se mne ptali, jestli chci odejít, ale já tu viděla výsledky a potenciál, vytvořila jsem si vztahy a přátelství. A hlavně jsem měla obrovskou příležitost zde zúročit vše, co jsem až dosud vstřebala. Studovala jsem nejen ve Freyburgu, ale i ve Štrasburku, v Salcburku u Nikolause Harnoncourta, doktorát jsem získala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Působení v Brně jsem vnímala jako ideální. Vážím si toho, že jsem dostala možnost zde založit cembalovou třídu a oddělení staré hudby, že mne lidé přijímají bez předsudků a přátelsky, i přes můj přízvuk. Cítím se zde přijatá a respektovaná, to považuji za největší ocenění a děkuji za to.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně dalších úspěchů!
Barbara Maria Willi je česko-německá hudební interpretka. cembalistka, varhanice a specialistka na kladívkový klavír. V roce 2006 získala doktorský titul na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně za svou práci „O stylu generálního basu v 17. století“. Významný vliv na její pojetí hudby měli profesoři Stanislav Heller (Freiburg im Breisgau), Aline Zylberajch (Štrasburk) a Kenneth Gilbert (Mozarteum Salzburg). Nové pohledy na provozovací praxi staré hudby jí poskytl Nikolaus Harnoncourt (Mozarteum Salzburg). Obory hra na cembalo, kladívkový klavír a provozovací praxe staré hudby na Mozarteu v Salzburgu absolvovala v roce 1995 s vyznamenáním. V témže roce získala cenu „Prix d’encouragement – special mention” (zvláštní uznání) v mezinárodní cembalové soutěži v Bruggách. Lásku k historickým nástrojům a dovednosti v ladění jí přinesli Jos van Immerseel a Mark Lindley. Jesper Christensen v ní budoval touhu zrealizovat generální bas co nejvěrněji barokním principům. Spolupracovala s umělci jako například Magdalena Kožená, Martina Janková, Erich Hoeprich, Doron Sherwin, Erich Höbarth, Sergio Azzolini, Christian Leiterer ad. Barbara Maria Willi koncertuje na významných pódiích jako například v Curyšské opeře, ve vídeňském Konzerthausu, ve filharmoniích v Krakově, Essenu, Vrotislavi, na Bratislavském hradě, v pražském Rudolfinu aj.
Cembalistka a sólistka na kladívkový klavír B. M. Willi ráda přináší nové úhly pohledů do hudebního vnímání. Důkladně zkoumala generálbasové prameny 17. století a často překvapí svými osobitými realizacemi. S kladívkovým klavírem podnítila výzkumnou cestu do oblasti písňové tvorby 18. století a představila celou řadu neznámých českých autorů (Josef Rösler, Jan Hugo Voříšek, Leopold Koželuh ad). Barbara Maria Willi založila cembalovou třídu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a od roku 2014 je vedoucí tamější katedry varhanní a historické interpretace. Její dramaturgie pro festival Concentus Moraviae jsou nápadité a provokativní (vlámská bouře, velcí skladatelé a jejích nepřátelé). Díky jejímu působení se stal Concentus Moraviae biennale staré hudby s největším počtem koncertů na autentické nástroje ve střední Evropě. Od roku 2014 zodpovídá také za dramaturgii festivalu Bachův varhanní podzim. Spolu s agenturou C.E.M.A. založila úspěšný cyklus koncertů staré hudby v Brně pod názvem Barbara Maria Willi uvádí.
Její nahrávky („Intrada di Polcinelli“, „Salve mater“) získaly četná ocenění (cena německé hudební kritiky, choc du monde de musique, CD měsíce časopisů Harmonie a Klassik heute). V roce 2005 byla členkou poroty mezinárodní soutěže v rámci festivalu Pražské jaro. Televizní přenos z festivalu Concentus Moraviae, kde koncertovala spolu s mezzosopranistkou Magdalenou Koženou a kontratenorem Thierrym Grégoirem, byl oceněn prestižní cenou za nejlepší záznam koncertu na festivalu Zlatá Praha 2000.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]