Bendovy melodramy Ariadna na Naxu a Medea v Plzni zaujaly, ale nepřesvědčily

Jiří Antonín Benda byl klíčovou osobností evropského scénického melodramu a jeden z prvních autorů tohoto žánru v 18. století. Celková šíře a hloubka jeho skladatelského záběru je obrovská, složil mj. tři desítky symfonií, hodnotné klavírní a houslové koncerty, skladby pro smyčcové a dechové soubory, klavírní sonáty, je mistrem formy chrámových kantát, také autorem světských sólových kantát.

Jeho působení je spjato především s kulturně vyspělou Gothou, kde byl r. 1750 jmenován kapelníkem vévodského dvora a v r. 1770 ředitelem dvorní hudby, ve službách vévody z Gothy působil 28 let. Před odchodem do Německa studoval Benda v Čechách, v kolejích piaristů v Kosmonosech a jezuitů v Jičíně získal hudebních dovednosti a seznámil se se zákonitostmi řečnického projevu a zásadami správné deklamace. Významně ho to ovlivnilo v jeho pozdější kompoziční práci.

V prvních létech svého působení v Gothě komponoval chrámové kantáty, instrumentální a vokální hudbu, díky stipendiu vévody mohl podniknout i cestu do Itálie v letech 1765–66, v r. 1775 skládá svůj první singspiel Der Dorfjahrmarkt. V té době také začaly vznikat jako zcela nová jevištní forma i jeho melodramy. V uměnímilovném prostředí gothského dvora se inspiroval příkladem J. J. Rousseaua, ale nové formě dal specifickou podobu. Hudba v Bendově konceptu je přesně vytvořena v souladu s obsahem textu, je přímou součástí děje.

Ariadna na Naxu je Bendův první melodram, Medeu zkomponoval autor v těsném sledu po ní. Jedná se o dva nejzdařilejší Bendovy melodramy, a ač je Medea propracovanější, Ariadna byla ve své době populárnější, její tištěná partitura vyšla ještě za Bendova života. Medea se hrála se ovšem na četných místech v Německu, rovněž ve Vídni zaznamenala ohlas a záhy pronikla i do Čech. V Praze ji v dubnu 1779 uvedl se svou společností Carl F. Wahr v Divadle v Kotcích jako zahajovací představení sezóny a již v r. 1787 byl vydán český překlad od Karla Václava Ignáce Tháma. Bendovy melodramy měly na české prostředí nezanedbatelný vliv a jeho novátorské postupy našly značnou odezvu v celé Evropě.

Ariadnu a zvláště Medeu obdivoval také W. A. Mozart: Bendovo sepětí slova s hudbou ovlivnilo podobu doprovázených recitativů v jeho italských operách. O charakteru obou uváděných melodramů hovořila v úvodním slově před vlastní produkcí šéfka činohry Apolena Veldová, která se šarmem přečetla odborný text Věry Šustíkové.

Večer melodramů se, stejně jako před dvěma léty, odehrával ve Velkém divadle v originálním scénickém konceptu Jana Baxy. Diváci sedí na jevišti na židlích s odpovídající elevací čelem do hlediště. Před nimi na scéně je orchestr, vedle něj zbývá prostor pro sólisty. Ariadně dlouhé cca 50 minut patřila první polovina večera, po přestávce následovala téměř hodinová Medea. Ariadna byla provedena při spuštěné oponě, při scénickém provedení Medey v dobově koncipovaných kostýmech Jitky Česákové se opona hned na samém začátku zvedla, divákům se otevřel pohled do prázdného hlediště a z prvního balkónu začala přednášet svůj výstup (nazvučený) představitelka Medey Apolena Veldová.

Bendovy melodramy jsou vystavěny na principu střídání kratších úryvků textu a hudby, která má mimohudební obsah, významově dotváří slovní výpověď a je skutečnou řečí v tónech. Vyjadřuje citové rozpoložení postav, jejich radost, pláč, zoufalství, naději, ´divoké nadšení´ a další afekty, ale charakterizuje i prostředí a jevištní situace. V Medee je vyhrazen velký prostor také mluvě, která zaznívá současně s hudbou, jak je obvyklé v melodramech 19. a 20. století. Ráz hudby určuje hercům způsob přednesu slovního textu, rozhoduje o tempu, dynamice, pauzách a dalších aspektech jejich hlasového i jevištního projevu. Aby bylo dosaženo jednoty výpovědi slova a hudby, je třeba význam hudebního sdělení dešifrovat a v jeho smyslu hudbu i text provést. To se však v tomto večeru Bendových melodramů zdařilo jen zčásti.

Vysoké ocenění zaslouží Orchestr Opery DJKT za výborné technické provedení Bendovy hudby, jeho členové hráli s krásným zvukem, orchestrální party provedli precizně, působivá byla houslová sóla koncertní mistryně Veroniky Kubáčové. Jiří Petrdlík vedl orchestr v přesné souhře, v jeho hudebním nastudování zazněly všechny noty, ne však veškerá Bendova hudba. Od nicneříkající hladiny jednotvárného mezzoforte se prakticky neodchyloval, přitom Bendova hudba je založena na permanentních jasných dynamických změnách. Hned v prvním taktu Ariadny byl setřen kontrast mezi majestátní bezútěšností pustého ostrova (forte) a intimitou Ariadnina utrpení (piano), navíc neúměrným zkracováním tečkovaných not došlo v celém úvodu k vylehčení hudebního projevu a tragická závažnost byla nahrazena rokokovou bezstarostností. Někdy málo intenzivní výraz a občasná příliš rychlá tempa rovněž snižovaly přehlednost jednotlivých hudebních úseků.

Ariadnu na Naxu (poprvé 27. ledna 1775, Gotha) složil Benda na libreto herce a básníka Johanna Christiana Brandese pro jeho manželku Esther Charlotte Brandes, vynikající herečku prestižní divadelní společnosti Abela Seylera, který se svým divadlem přijel do Gothy v r. 1774. Jde o zpracování známého antického příběhu o Théseovi, který přemohl krétského krále Mínoa, zabil nestvůru Minotaura a tím osvobodil Athény od potupného závazku vůči Mínoovi, to vše díky pomoci jeho dcery, princezny Ariadny. Tu však při zpáteční cestě do Athén zanechává jejímu osudu na ostrově Naxos a tato událost je předmětem Brandesova libreta. Básník se inspiroval stejnojmennou kantátou Heinricha Wilhelma von Gerstenberga a zvolil z variant Ariadnina konce, jež se nabízely (též manželství s bohem Dionýsem), princezninu smrt. Ariadnu zkomponoval Benda formou duodramatu, tedy dvou po sobě jdoucích monologů Thésea a Ariadny. Pouze na třech místech Ariadnin text přerušuje Oreáda, polobohyně, nymfa hor a horských údolí. Part Ariadny recitovala Kamila Šmejkalová, Thésea Matyáš Greif a Oreády Monika Švábová.

Srozumitelnost přednášeného textu byla u všech tří umělců velmi kvalitní. Jejich projev však byl příliš civilní, málo korespondoval s hudbou, jež civilní není a je naopak plná zhudebněných afektů, které tak zůstaly nevyjádřeny. Je třeba ocenit kultivovanost projevu Matyáše Greifa, který byl Bendovi blíže než představitelka hlavní role. Kamila Šmejkalová je výborná herečka, ale v dramatické roli Ariadny nepůsobí vzhledem ke světlejší barvě a menší průraznosti svého hlasu jako tragédka. Potřebný znělý patos zaměňovala za nežádoucí křik a dostávala se tak do rozporu s charakterem díla. S hudbou souzněla ve svých kratších, leč sugestivních vstupech modulovaných lehkým přizvučením, Monika Švábová jako Oreáda, která se potřebné dávky patosu nezřekla.

Medeu (poprvé 1. května 1775, Lipsko) zkomponoval Benda převážně jako monolog na text Friedricha Wilhelma Gottera, libretisty svých nejzdařilejších singspielů, pro další hereckou hvězdu Seylerovy společnosti, Friederike Sophie Seyler, manželku ředitele. K příběhu o krásné kouzelnici, jež se mstí svému životnímu druhu Iásonovi za to, že ji opustil, a z pomsty se rozhoduje k vraždě jejich dvou dětí, se vrátilo DJKT po dvou a půl letech. Jistě bylo možné právem očekávat, že provedení bude nyní vycizelováno a tato příležitost bude využita k úpravě tehdejšího ne vždy přesvědčivého režijního a scénického řešení. Časový odstup však vylepšení nepřinesl. Apolena Veldová v hlavní roli sice potvrdila, že má výborné předpoklady pro ztvárnění Médey, dokázala navázat kontakt s publikem a svůj part přednášela suverénně s výbornou srozumitelností textu, výraz však někdy neodpovídal hudbě a v emotivně vypjatých místech herečka naturalisticky přepínala hlas, místy až nepříjemně. Dojemně vyzněla scéna chůvy v podání výrazné Moniky Švábové a dětí (talentovaní Šimon Vopat a Jan Sherin je ztvárnili přirozeně). Jan Maléř je herec mnoha tváří s velkou šíří záběru, part Iásona však přednesl bez potřebné plasticity.

Ani režijně nebyly výstupy dotaženy: jásot, v němž slova svatebního průvodu vykřikují jednotlivé hlasy za scénou, je vyloženě rušivý, scéna smrti chlapců při osvětleném jevišti a s použitím symbolických prvků není na rozdíl od originálu jasně srozumitelná, což výrazně oslabuje dramatičnost děje – u Bendy vše probíhá za scénou za setmělého jeviště a blýskání, vražedné drama je vyjádřeno pouze působivou hudbou a ponecháno představivosti diváka. V plzeňském provedení má však Medea po vraždě svých dětí neposkvrněné ruce, Iásona sice upozorňuje na dýku zbrocenou krví, ale žádná dýka nikde není. A sebevražda Iásona se slovy „Jdu za vámi!“ vyjádřená jeho odchodem směrem k šatnám herců, kam prve odešli i oba chlapci, působí přímo komicky.

DJKT zatím reprízy tohoto večera neplánuje, orchestr pod taktovkou Jiřího Petrdlíka však pojede do Bayreuthu, kde budou oba melodramy uvedeny s německými herci. Minimálně tedy z hlediska hudebního nastudování by bylo žádoucí Bendovu partituru důsledněji vypracovat, aby jeho hudba zazněla v zahraničí tak, jak ji tento původem český hudební reformátor období klasicismu opravdu napsal. Toto provedení dosáhlo pouze neúplného účinku originálního díla.

Jiří Antonín Benda: Ariadna na Naxu a Medea
20. prosince 2024
Velké divadlo Plzeň

Překlad a úprava: Věra Šustíková
Režie: Apolena Veldová
Hudební režie: Věra Šustíková
Dirigent: Jiří Petrdlík
Scéna: Jan Baxa
Kostýmy: Jitka Česáková
Světelný design: Jakub Sloup
Inspice: Veronika Brankov

Ariadna na Naxu – koncertní provedení:
Hudba: Jiří Antonín Benda
Libreto: Johann Christian Brandes

Kamila Šmejkalová – Ariadna
Matyáš Greif – Théseus
Monika Švábová – Oreáda:

Medea – scénické provedení:
Hudba: Jiří Antonín Benda
Libreto: Friedrich Wilhelm Gotter

Apolena Veldová – Medea
Jan Maléř – Iásón
Monika Švábová – Chůva
Šimon Vopat, Jan Sherin – Synové

Orchestr Opery DJKT