Koncert pod názvem Vizionářský Berlioz byl typicky festivalovým počinem, na jaký si v běžné sezoně žádný orchestr netroufne. Partitura tohoto „vizionáře“ totiž požaduje aparát vymykající se symfonickým parametrům, jaké si umíme představit. Orchestr (SOČR po nuceném zeštíhlení podpořený řadou výpomocí) se šestnácti primy a početnou baterií dechů se málem nevešel na pódium Smetanovy síně – doplňovaly jej ještě varhany, které obsluhoval Pavel Černý, a řada bicích nástrojů. Také sboristů byla plná empora: k provedení se spojil Kühnův smíšený sbor, Slovenský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor. I tak představovalo toto pražské provedení (mimochodem naposledy zaznělo Te Deum na festivalu před čtyřiceti lety) jen zlomek původních megalomanských vizí francouzského skladatele.
Od prvních taktů, kdy se efektně střídají akordy v plénu orchestru a varhan, bylo jasné, že je třeba zrevidovat dosavadní zvukovou zkušenost. Posluchači, kteří se ve Smetanově síni sešli (bylo plno), asi z velké většiny nemají za sebou zážitky z koncertů rockových či metalových, kde jdou decibely na hranici (či za hranicí) únosnosti. I kdyby ale měli, i tak mohli být zaskočeni, jakou sílu lze za pomoci akustických nástrojů a hrdel vyvinout. Taková intenzita už přestává být zážitkem akustickým a stává se záležitostí fyzickou, kdy zvukové vlny útočí na tělo a další tónové vlastnosti ztrácejí na důležitosti.
Dirigent John Nelson, jejž předcházela pověst specialisty na Berlioze, bombastičnost partitury naplnil, aniž by se jí přehnaně opájel, nepustil zvuk „ze řetězu“. K chvále obou – skladatele i dirigenta – bylo Te Deum dramaturgicky skvěle rozvržené; zvukovou intenzitu střídají meditativní plochy, tutti střídá sólo (tenorista Nicholas Phan vládne výrazným hlasem s nádhernou barvou), varhany a dětský sbor přijdou ke slovu, a celé je to vlastně velmi efektní a místy mistrně rafinované, hlavně co se orchestrálních barev týče.
Otázkou pro mě zůstalo, jaké je vlastně Berliozovo sdělení. Z původní funkce religiózního chvalozpěvu nemá tato kompozice nic. Je kolosální a velkolepá. Pro skutečnou výpověď o vztahu člověka k Bohu je však třeba sáhnout k jiným zhudebněním tohoto textu.
Harold v Itálii pro violu a orchestr, který zazněl v první polovině koncertu, byl skvělou přípravou na druhou část – Berlioze nejlépe doplní asi zase jen Berlioz. Harold je v žánru sólového koncertu jakási černá ovce. Je třeba přijmout fakt, že sólista zde má úplně jinou funkci než v tradičním koncertu, komponovaném k předvedení instrumentálních kvalit a virtuozity, a vnímat violu jako součást bohatého přediva orchestru, v němž často zaniká, ale zase se vynořuje, komentuje dění a podobně. Také je zde – vzhledem k programnímu obsahu – přítomna jistá až divadelní složka, kdy sólista s několika hráči odchází za scénu a zase se vrací. Karel Untermüller se úlohy zhostil s elegancí, a aniž by na sebe musel upozorňovat a „tlačit na pilu“, byla jeho přítomnost stmelujícím elementem celku.
Vizionářský Berlioz
Program: Hector Berlioz: Harold v Itálii. Symfonie pro orchestr a sólovou violu op. 16; Hector Berlioz: Te Deum op. 22
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
John Nelson – dirigent
Karel Untermüller – viola
Nicholas Phan – tenor
Slovenský filharmonický sbor
Jozef Chabroň – sbormistr
Kühnův smíšený sbor
Jaroslav Brych – sbormistr
Kühnův dětský sbor
Jiří Chvála – sbormistr
Obecní dům – Smetanova síň, 15. 5. 2019
