Berlioz mimo parametry

Pražské jaro uvedlo monumentální Te Deum Hectora Berlioze. Symfonický orchestr Českého rozhlasu a sdružené sbory dirigoval John Nelson.
Pražské jaro 2019 – Vizionářský Berlioz – John Nelson, foto Ivan Malý

Koncert pod názvem Vizionářský Berlioz byl typicky festivalovým počinem, na jaký si v běžné sezoně žádný orchestr netroufne. Partitura tohoto „vizionáře“ totiž požaduje aparát vymykající se symfonickým parametrům, jaké si umíme představit. Orchestr (SOČR po nuceném zeštíhlení podpořený řadou výpomocí) se šestnácti primy a početnou baterií dechů se málem nevešel na pódium Smetanovy síně – doplňovaly jej ještě varhany, které obsluhoval Pavel Černý, a řada bicích nástrojů. Také sboristů byla plná empora: k provedení se spojil Kühnův smíšený sbor, Slovenský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor. I tak představovalo toto pražské provedení (mimochodem naposledy zaznělo Te Deum na festivalu před čtyřiceti lety) jen zlomek původních megalomanských vizí francouzského skladatele.

Od prvních taktů, kdy se efektně střídají akordy v plénu orchestru a varhan, bylo jasné, že je třeba zrevidovat dosavadní zvukovou zkušenost. Posluchači, kteří se ve Smetanově síni sešli (bylo plno), asi z velké většiny nemají za sebou zážitky z koncertů rockových či metalových, kde jdou decibely na hranici (či za hranicí) únosnosti. I kdyby ale měli, i tak mohli být zaskočeni, jakou sílu lze za pomoci akustických nástrojů a hrdel vyvinout. Taková intenzita už přestává být zážitkem akustickým a stává se záležitostí fyzickou, kdy zvukové vlny útočí na tělo a další tónové vlastnosti ztrácejí na důležitosti.

Dirigent John Nelson, jejž předcházela pověst specialisty na Berlioze, bombastičnost partitury naplnil, aniž by se jí přehnaně opájel, nepustil zvuk „ze řetězu“. K chvále obou – skladatele i dirigenta – bylo Te Deum dramaturgicky skvěle rozvržené; zvukovou intenzitu střídají meditativní plochy, tutti střídá sólo (tenorista Nicholas Phan vládne výrazným hlasem s nádhernou barvou), varhany a dětský sbor přijdou ke slovu, a celé je to vlastně velmi efektní a místy mistrně rafinované, hlavně co se orchestrálních barev týče.

Pražské jaro 2019 – Vizionářský Berlioz – Nicholas Phan, foto Ivan Malý

Otázkou pro mě zůstalo, jaké je vlastně Berliozovo sdělení. Z původní funkce religiózního chvalozpěvu nemá tato kompozice nic. Je kolosální a velkolepá. Pro skutečnou výpověď o vztahu člověka k Bohu je však třeba sáhnout k jiným zhudebněním tohoto textu.

Harold v Itálii pro violu a orchestr, který zazněl v první polovině koncertu, byl skvělou přípravou na druhou část – Berlioze nejlépe doplní asi zase jen Berlioz. Harold je v žánru sólového koncertu jakási černá ovce. Je třeba přijmout fakt, že sólista zde má úplně jinou funkci než v tradičním koncertu, komponovaném k předvedení instrumentálních kvalit a virtuozity, a vnímat violu jako součást bohatého přediva orchestru, v němž často zaniká, ale zase se vynořuje, komentuje dění a podobně. Také je zde – vzhledem k programnímu obsahu – přítomna jistá až divadelní složka, kdy sólista s několika hráči odchází za scénu a zase se vrací. Karel Untermüller se úlohy zhostil s elegancí, a aniž by na sebe musel upozorňovat a „tlačit na pilu“, byla jeho přítomnost stmelujícím elementem celku.

 

Vizionářský Berlioz
Program: Hector Berlioz: Harold v Itálii. Symfonie pro orchestr a sólovou violu op. 16; Hector Berlioz: Te Deum op. 22
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
John Nelson – dirigent
Karel Untermüller – viola
Nicholas Phan – tenor
Slovenský filharmonický sbor
Jozef Chabroň – sbormistr
Kühnův smíšený sbor
Jaroslav Brych – sbormistr
Kühnův dětský sbor
Jiří Chvála – sbormistr

Obecní dům – Smetanova síň, 15. 5. 2019

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na