Berliozův Benvenuto Cellini v Paříži a další aktuality v Operním kukátku
Benvenuto Cellini v Opéra national de Paris
Ač se to zdá poněkud podivné, Berliozova opera Benvenuto Cellini o slavném výtvarníkovi italské renesance zazněla na scéně pařížské Opéry od premiéry v roce 1838 teprve ve třech dalších, ne příliš úspěšných inscenacích. Nová inscenace, byť jde o koncepci v podstatě tradicionalistickou, snad tuto nepříliš povzbudivou statistiku změní.
Režisérem nového nastudování je proslulý divadelní a filmový tvůrce Terry Gilliam (zároveň je i spolutvůrcem scénografie společně s Aaronem Marsdenem), člen slavné britské skupiny komiků Monthy Pythons. Terry Gilliam, který nemá se svými filmovými projekty někdy štěstí (a z nejrůznějších důvodů zůstávají i nedokončeny), v roce 2011 debutoval i jako operní režisér. Jeho inscenace Berliozova Faustova prokletí v English National Opera byla přijata příznivě. Zaujal v ní i dějem spojeným s parodickými postupy a četnými odkazy na kulturní svět nejen Berliozovy doby. Inscenace pak byla přenesena i do Atverp a Gentu.
Všechny Gilliamovy divadelní inscenace vynikající osobitou výtvarnou koncepcí, obrazy zaplněnými postavami a četnými epizodními výjevy i střídáním vážného s komickým, popřípadě parodickým. Taková je i nová pařížská inscenace, zaplněná statisty i mnohočetným sborem, který si Berliozova partitura žádá. Stejně jako v mnoha dalších Gilliamových dílech se v jeho výkladu objevuje spojení vysokého a nízkého umění a až pošetilého lidského konání i fanfarónství bez hranic.
Současná pařížská inscenace Benvenuta Celliniho ale není původní, je totiž variantou režie z English National Opera v Londýně z roku 2014, byť pařížské obsazení je zcela odlišné. Mezitím ale inscenace prošla i jevišti v Barceloně, Amsterdamu a Římě. Je třeba poznamenat, že představení vzniklo ve spolupráci s anglickou režisérkou a choreografkou Leah Hausman. Pařížská produkce sklízí velmi rozdílná hodnocení od kritiků, ale zdá se, že se divákům líbí více než odborným recenzentům.
Bezesporu velkým lákadlem je vynikající obsazení představení. V titulní roli se představuje americký tenorista John Osborn, kterého jsme doposud znali především z koloraturních partů Rossiniho a Belliniho. Zpěvák, kterého jsme také měli možnost sledovat v několika přenosech z Metropolitní opery, se ale nyní koncentruje na přechod k dramatičtějším partům francouzského repertoáru. Po Benvenutu Cellinim ho čeká básník Hoffmann z Offenbachovy opery na Holland Festivalu v Amsterdamu, pak zpívá sice Elvina, Nemorina a Nadira, ale na podzim bude účinkovat v drážďanské inscenaci Meyerbeerovy opery Hugenoti. Part Raoula de Nangis je vypjatý a náročný, ale tenorista již s velkým úspěchem zpíval v několika inscenacích Eleazara v Hálevyho Židovce, což je asi právě vedle Celliniho jeden z největších úkolů pro francouzský tenorový repertoár (pokud odhlížíme od gigantického úkolu, kterým je Aenes/Énée z Berliozových Trojanů). John Osborn si v Paříži chytře rozvrhl síly a využil vynikající techniky i smyslu pro styl, včetně skvělé francouzské výslovnosti.
Partnerkou mu byla jihoafrická sopranistka Pretty Yende, která zpívala i na pražských sólových koncertech. Opět zaujala svěžestí hlasového materiálu, ale zřejmě jí v konečném výsledku a podle mínění většiny kritiků role ani francouzština příliš neseděly.
Ale norský barytonista Audun Iversen (v pařížském debutu) jako Fieramosca a především francouzská mezzosopranistka Michèle Losier v kalhotkové roli Ascania získali velké ohlasy u kritiků i publika. Veskrze kladně je hodnoceno hudební nastudování Philippa Jordana, které se mnohdy nese v závratně rychlých rytmech.
Pavol Breslik mezi dvěma královnami
Velmi rozdílné názory se dočteme v recenzích na premiéru (8. dubna 2018) Donizettiho opery Maria Stuarda v curyšské opeře. Přes hvězdné obsazení a skvělý inscenační tým ne všichni recenzenti projevují nadšení. Většinou z nich je dobře hodnoceno hudební nastudování Enriqueho Mazzoly, režijní koncepce Davida Aldena je tradiční a postavená na psychologické drobnokresbě postav. Vizuálně je inscenace působivá (scéna a návrhy kostýmů Gideona Daveye).
Elegantní i významově obohacující je použití výrazných barev na dámských kostýmech. Poněkud těžkopádně působí ale v některých scénách bílá socha koně, která plní různé funkce během děje.
Za „hvězdné“ označují kritici vystoupení německé koloraturní sopranistky Diany Damrau jako Marii Stuardy. Její projev překypuje bohatou škálou výrazů a vášní i vrcholnou pěveckou virtuozitou.
Italská sopranistka Serena Farnocchia je chválena pro pohyblivost hlasu i emocionalitu projevu, ale většina kritiků nepovažuje její hlas za ideální pro belcantový repertoár (otázkou je, zda existuje ideální belcantový hlas vůbec?). Kritiky shodně zmiňují její vysoké herecké nasazení.
Tenorista Pavol Breslik, v Curychu mimořádně oblíbený interpret, podle některých recenzí působí v roli Leicestera (debut v této roli) „příliš chlapecky“. Chválen je manžel Diany Damrau, basbarytonista Nicolas Testé, jako Talbot.
Roberto Alagna jako úspěšný Kalaf
Roberto Alagna sklízí pozitivní až nadšené kritiky na první vystoupení ve vídeňské inscenaci Pucciniho opery Turandot. Definitivní přechod do repertoáru italských hrdinných tenorových rolí se vydařil.
A teď ho čeká i letní wagnerovská výzva v Bayreuthu – role Lohengrina. Velmi pilný pěvec ale ještě tento měsíc vystupuje v nové inscenaci Samsona a Dalily ve Wiener Staatsoper. Titulní roli Samsona zopakuje v pařížském Théâtre des Champs Elysées i na podzim v nové inscenaci Metropolitní opery v New Yorku. V Paříži mu bude partnerkou Marie-Nicole Lemieux a ve Vídni i New Yorku Elīna Garanča.
V současné kratší sérii Turandot také září Alagnova současná životní partnerka, sopranistka Aleksandra Kurzak. Její emocionálně bohatý a vokálně vynikající výkon v roli Liù strhl publikum.
Hvězdný pár Alagna – Kurzak se znovu sejde v inscenacích Verdiho La traviaty v Opéra national de Paris (v září, říjnu a prosinci 2018) a v Carmen na podzim tohoto roku (a patrně i v některých reprízách v lednu a únoru 2019) na scéně newyorské Met, kde samozřejmě Alexandra Kurzak zpívá svoji oblíbenou roli Micaely.
Poněkud opatrněji hodnotí domácí novináři výkon americké vysokodramatické sopranistky Lise Lindstrom v roli čínské princezny Turandot, popisují ho jako příliš silový a zatížený vibratem. Ta prostě nemá na scéně Wiener Staatsoper takové štěstí jako na jiných světových scénách… Tedy alespoň na kritiky.
Bayreuth není jen Wagnerovo město
Město Bayreuth otevřelo Markgräflichen Opernhaus, tedy nádhernou historickou budovu, zařazenou také mimo jiné na soupis světového památkového dědictví UNESCO (od roku 2012). Tento skvost pozdně barokní divadelní architektury, který vznikal v letech 1744–1748, se dochoval v původní nepřestavěné podobě.
Po letech renovací byl uveden do nového provozu inscenací Hasseho opery Artaserse, kterou zde uvedl soubor Theaterakademie August Everding.
Opera Artaserse na Metastaziovo libreto ostatně byla jedním z prvních provedených děl na tomto jevišti v roce 1748. Nové inscenace se ujal dirigent Michael Hofstetter s orchestrem Münchener Hofkapelle. Náročné realizace v historickém interiéru se chopil režisér Balázs Kovalik ve spolupráci se scénografem Csabou Antalou. Právě vizuální podoba celé inscenace a stylové propojení s divadelní interiérovou architekturou vyvolalo velký obdiv ve všech dostupných recenzích. Jak již bylo uvedeno, jako sólisté vystupují studenti mnichovské Divadelní akademie, jež nese jméno legendárního operního režiséra Augusta Everdinga. A do Bayreuthu se vrátila také Anja Silja, proslulá interpretka operních partů v operách Richarda Wagnera, tentokráte v činoherní a zcela newagnerovské roli markraběnky Wilhelminy, velkorysé mecenášky své doby, která milovala divadlo a hudbu a sama byla také kompozičně činná. Postava této osvícené ženy provází inscenaci vyprávěním.
Po premiéře 12. dubna 2018 následovaly ještě dvě reprízy v Bayreuthu a pak byla inscenace přenesena do jiného architektonicky výjimečného prostoru, do mnichovského Cuvilliés Theater.
Sternenhoch v zahraničních médiích
Premiéra Acherovy opery Sternenhoch v pražském Národním divadle byla sledována i zahraniční kritikou. Kritik Frank Kuznik v recenzi pro kulturní server Bachtrack inscenaci chválí pro výjimečnou originalitu námětu i zpracování. V recenzi s názvem Sternenhoch: Delightful Depravity in Prague (Sternenhoch: Rozkošná mravní zkáza v Praze) popisuje premiérové sobotní uvedení a dává inscenaci čtyři hvězdičky z pěti. Oceňuje i vynikající pěvecké výkony Sergeje Kostova, Vandy Šípové a Terezy Marečkové i mimořádné herecké nasazení celého ansámblu v neobvyklém projektu vzdáleném jakémukoliv opernímu klišé. V závěrečném odstavci oceňuje mimořádnost titulu a celého představení v rámci regionu střední Evropy. Recenzi ze světové premiéry na pražské Nové scéně jsme přinesli zde.
Nejlepší operní výkony roku 2017 podle časopisu Opera
Londýnský časopis Opera vyhlásil minulý týden také výsledky své prestižní oborové ankety, která hodnotí operní výkony za rok 2017 v mnoha kategoriích. Za celoživotní přínos k operní interpretaci byla oceněna legendární španělská mezzosopranistka Teresa Berganza. Jako nejlepší zpěváci uspěli v anketě polský barytonista Piotr Beczała a švédská sopranistka Malin Byström, jež oslnila především svým debutem ve Straussově opeře Salome. Čtenářskou cenu nejoblíbenějšího zpěváka roku obdržela jihoafrická sopranistka Pretty Yende. Irsko-kanadská mezzosopranistka Wallis Giunta byla vybrána jako největší současná naděje mezi mladými operními pěvci.
V kategorii nejlepšího operního domu již poněkolikáté zvítězila Bayerische Staatsoper v Mnichově. Nejlepším orchestrem podle ankety disponuje Teatro alla Scala a nejlepším sborem je MusicAeterna. Dirigentem roku se stal Vladimir Jurowski a režisérem známý kontroverzní tvůrce z Polska Mariusz Treliński. Jako scénograf nejvíce zaujal americký výtvarník Paul Steinberg, který často spolupracuje především s režisérem Christopherem Aldenem. Za nejlepší novou inscenaci je kritiky považována Brittenova opera Billy Budd v režii Deborah Warner v Teatro Real v Madridu.
V kategorii znovuobjeveného díla na scéně uspěl trojvečer meziválečných operních aktovek Ernsta Kreneka (Křenka) v Oper Frankfurt. A jako nejlepší nová opera zabodoval Hamlet Bretta Deana, další shakespearovská operní adaptace světové látky uvedená na festivalu v Glyndebourne. Festival Verdi Parma vede v kategorii nejlepší festival roku a Opera Holland Park získala ocenění za edukační přínos. Německý operní intendant Bernd Loebe zabodoval ještě jednou pro frankfurtskou operu jako nejlepší operní manažer.
V oblasti nahrávek nejvíce hlasů získal nový kompletní audio-snímek Berliozových Trojanů na labelu Erato. Opakovaný úspěch slaví francouzská sopranistka Véronique Gens se sólovým albem Visions na labelu Alpha, jež obsahuje neobvyklý repertoár z francouzských oper a kantát devatenáctého a počátku dvacátého století.
A nakonec české překvapení – režisérka Barbora Horáková Joly zvítězila v kategorii Newcomer, tedy nově příchozího či nováčka v operním světě. Po úspěchu Debussyho Pellea a Melisandy v Oslu, kdy vlastně „zaskočila“ za původně vybraného režiséra, se odstartovala její mezinárodní kariéra. Gratulujeme.
Opera na ČT art
16. dubna 2018 (pondělí), 21.30. Časosběrný umělecký dokument Backstage: Billy Budd mapuje přípravy inscenace Národního divadla, které nastudovalo mimořádný operní titul dvacátého století – Billyho Budda anglického skladatele Benjamina Brittena. Českou premiéru připravil režisér Daniel Špinar a hudebně náročné dílo nastudoval britský dirigent Christopher Ward.
Úspěšná premiéra se stala jedním z vrcholů operní sezony a zároveň zaplnila jedno ze slepých míst, která opomíjela operní dramaturgie po roce 1948. Dokument o délce 26 minut režírovala Renata Šáchová. Recenzi z premiéry a naši videoreportáž najdete zde a zde. V sérii Backstage bylo již natočeno třináct dokumentů o vzniku činoherních, baletních i operních inscenací na scénách pražského Národního divadla, k dispozici jsou v archivu webu České televize.
21. dubna 2018 (sobota), 20.20. Zcela nový dokument Domingo – Mozart – Praha 2017 (o délce 26 minut) se zabývá ve výsledku poněkud kontroverzním projektem, kdy slavný pěvec a o něco méně slavný dirigent Plácido Domingo dirigoval v pražském Stavovském divadle představení Mozartovy opery Don Giovanni, ve které jako hosté vystoupili významní zahraniční pěvci a také byli obsazeni domácí interpreti.
Snímek si všímá vedle zkoušek a příprav představení též Domingova pobytu v Praze a zachycuje i jeho vzpomínky na program v kostele sv. Jakuba, kde vystoupil před prezidentem Václavem Havlem.
21. dubna 2018 (sobota), 20.45. A jak „exkluzivní“ představení dopadlo, mohou diváci posoudit sami. Více než tříhodinový večer zachytil legendární televizní režisér, světově uznávaný specialista na záznamy oper Brian Large. Záznam Don Giovanni a Plácido Domingo (nechybí v názvu trochu jméno Wolfganga Amadea Mozarta?). Je třeba zvážit vhodnost volby Plácida Dominga pro takovýto úkol, a to již z důvodů, že mozartovského repertoáru se jako pěvec i dirigent dotkl spíše okrajově. Jistě by se ve světě našlo několik specialistů na provádění Mozartových oper, kteří by přinesli do interpretace více stylu a méně hřmotnosti. Recenzi z tohoto provedení jsme přinesli zde.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
