Brad Mehldau a osobité spojení jazzového klavíru, Bacha a symfonického orchestru

První polovina večera koncepčně vycházela ze sólového alba After Bach Brada Mehldaua z roku 2018. V něm klavírista, jak název napovídá, kombinuje kusy z Dobře temperovaného klavíru Johanna Sebastiana Bacha se svými vlastními skladbami na Bachova témata. Výsledkem je pozoruhodná hypnotická koláž, která ukazuje jednak Mehldauovu mimořádnou kompozičně-improvizační schopnost, jednak bohatou šíři jeho záběru a v neposlední řadě lehkost, s jakou se dokáže pohybovat mezi tak odlišnými a vzdálenými styly. A to, že by k sobě Bach a jazz nemuseli mít tak daleko, jak by se na první pohled mohlo zdát, se rozhodl předvést i brněnským posluchačům.

Temperovaný klavír na programu nahradily čtyři orchestrální transkripce Bachových skladeb, po každé z nich pak následovala Mehldauova sólová improvizace. První skladbou bylo Preludium a fuga č. 10 e moll BWV 855 z prvního dílu Temperovaného klavíru v úpravě Igora Stravinského. Od tak velkého jména bychom očekávali více než jen otrocký přepis klavírní faktury do orchestrálních partů. Přesně tak ale jeho úprava bohužel vypadala a orchestrálním hráčům tak aranžér připravil nejeden problém. V čistě smyčcovém preludiu, které se mimochodem v originálním znění objevuje i na výše zmíněném bachovském albu, se hudebníci místy až křečovitě snažili posbírat všechny noty, které měli nahromaděny ve svých partech. Na nějaké dynamické nebo barevné odstínění proměňujících se harmonií, tedy na největší kouzlo tohoto preludia, nezbýval čas. Ve fuze, kde Stravinskij v brutálním tempu jednotlivé hlasy rozdělil pouze mezi klarinety a fagoty, už bylo mírné rozpadání takřka nevyhnutelné. Hráči bohužel také trochu dopláceli na suchou akustiku Mahenova divadla, kde byla každá drobná intonační nebo rytmická odchylka okamžitě slyšet.

Jako balzám na (d)uši pak přišlo Preludium h moll (úprava předcházejícího preludia e moll od Alexandra Silotiho) v transkripci Charlese Colemana, který přenesl romantický nádech předlohy do orchestrálního zvuku podstatně přesvědčivěji a soudržněji než jeho starší kolega. Ještě o úroveň výš, a to jak z instrumentačního, tak z interpretačního hlediska (orchestr se v průběhu prvního bloku rozehrál a sjednotil), byla úprava jednoho ricercaru z Hudební obětiny BWV 1079 od Antona Weberna. Tento skladatel, který proslul jako nejprogresivnější následovník Arnolda Schönberga, na Bacha aplikoval své vlastní instrumentační postupy, jmenovitě především roztříštěnost a fragmentálnost faktury a prudké změny v témbru a přechody mezi nezvyklými nástrojovými kombinacemi (intenzivně například využíval sólových smyčců a zejména koncertní mistr si s nelehkým partem poradil s velkým přehledem). Jenomže zatímco u Webernových autorských kompozic je proud hudby roztříštěn do zdánlivě izolovaných tónů a jejich shluků, Bachovy širokodeché melodie pojily celek přirozeně dohromady a výsledkem tak byla nesmírně atmosférická a poutavá kombinace starého a nového – něco, čeho se nejspíš tvůrci programu večera snažili dosáhnout.

Posledním orchestrálním vstupem byl Contrapunctus XIX z Umění fugy BWV 1080, v aranži Luciana Beria a tentokrát v úpravě samotného dirigenta koncertu Clarka Rundella. Jako by se tato aranž snažila celou polovinu večera sjednotit do celku – barevně vycházela z kombinace Colemanova romantického nádechu a Webernovy mimořádně pestré barevnosti a celá fuga byla zakončena zahuštěným akordem, do něhož se plynule vnořil Mehldau se svou čtvrtou improvizací.

Jak bylo zmíněno výše, jednotlivé orchestrální kusy byly proloženy sólovým klavírem. Brad Mehldau, oblečen v ležérním oděvu naznačujícím jeho inklinaci k jazzu víc než ke „klasice“, se po každé Bachovské úpravě vnořil do kláves a zároveň kamsi do svého vnitřního světa, do něhož tak mohlo publikum na okamžik nahlédnout. Umělec hrál s mimořádnou koncentrací, vypadalo to, jako by po celou dobu u nástroje meditoval a nechal své prsty pouze plynout podle momentálního rozpoložení (spisovatel Jan Němec v krásném osobním textu doprovázejícím tištěný program koncertu přirovnává Mehldauovy improvizace k literárnímu „proudu vědomí“). Fragmentální názvuky Bacha se mísily s bohatými jazzovými harmoniemi, všemožnými rytmickými kombinacemi a melismaticky znějícími virtuózními figuracemi ve snových plochách připomínající vířivý pocit při pohledu na točité schodiště zdobící přebal alba After Bach, které jako by neměly začátku ani konce, a to vše s naprosto přesvědčivým výrazem, bez jediného momentu pochybení nebo zaváhání. Soustředěnost byla vidět i v Mehldauově obličeji, který se zdál ponořený do klaviatury společně s jeho prsty. Vypadalo to, jako by měl páteř někde mezi lopatkami zlomenou do pravého úhlu.

Ačkoliv klavírista podle očekávání svým hraním posluchače doslova uhranul, při odchodu umělců na přestávku bylo přesto těžké ubránit se mírnému pocitu zklamání, neboť výsledná kombinace orchestrálního Bacha a klavírního Mehldaua bohužel nepůsobila tak organicky, jako na Mehldauově albu. První polovina večera spíše připomínala Concerto for Group and Orchestra – ambiciózní projekt Jona Lorda, klávesisty skupiny Deep Purple, založený na kombinaci zvuku rokové kapely a symfonického orchestru. Je to skladba plná skvělých nápadů, ale ve výsledku nepůsobící příliš koherentně, jde vlastně o neustálé střídání skupiny a orchestru bez nějaké větší míry vzájemné integrace – dva nepříliš soudržné prvky, které stojí spíše vedle sebe, než aby tvořily jeden celek.

Potenciál pro uspokojivé spojení Mehldauova specifického klavírního stylu s barevnými možnostmi orchestru se naskytl po přestávce, kdy v české premiéře zazněl Mehldaův Koncert pro klavír a orchestr věnovaný jazzové legendě Herbiemu Hancockovi. Pomalá meditativně pojatá první věta, nazvaná The voyage continues, začala zasněnými akordy dechových a posléze smyčcových nástrojů. Z nich se potom vynořil melancholický proud klavírní hudby a tyto dva světy se v komplexních harmoniích a různých barevných kombinacích prolínaly až do konce věty, po níž následoval krátký potlesk, na což Mehldau zareagoval děkovným pokývnutím hlavy. Rychlá druhá věta přišla s ostinátním pětiosminovým rytmem ve smyčcích, do nějž opět vpadl klavír, jenže zdánlivě v jiném taktu. Polymetrický chaos, který se klavírista s dirigentem snažili ze všech sil ukočírovat, ale v němž se i tak dalo místy jen velmi těžko orientovat, nicméně působil správně energicky a živelně. Po krátké klavírní kadenci vplula hudba do třetí věty, která přišla s lyrickým chvalozpěvem a tonálním ukotvením v D dur, což mohla být pro některé posluchače po dvaceti minutách složitých a nestabilních harmonických modulací vítaná úleva. Svým poklidným a duchovním charakterem hudba připomínala závěrečnou Prayer for Healing z Mehldauova bachovského alba. V posledních taktech se vrátily akordy ze samotného úvodu a skladba se tak v pianissimu rozplynula do nekonečna.

Po jejím skončení následoval překvapivě vlažný potlesk, který nicméně trval tak dlouho, že se Mehldau nechal přemluvit a znovu se usadil ke klavíru. Reakce publika na jeho interpretaci jazzového standardu byla tak bouřlivá, že musel přidat ještě jednu. Po ní následovaly ovace ve stoje, které klavírista zklidnil třetím a posledním přídavkem. Právě reakce posluchačů mohla být dobrým indikátorem toho, co od koncertu lidi očekávali a proč na něj velká část z nich dorazila. Těžko říct, proč Mehldaův Klavírní koncert nefungoval tak, jako jeho sólové výstupy. Možná to bylo tím, že prvky, které činí jeho hraní jedinečným, a které fungují v jazzové kompozici a improvizaci, nejsou zcela kompatibilní s rozsáhlou symfonickou plochou – jmenovitě formální rozvolněnost (místy až neurčitost), nekonečné harmonické „bloudění“ a tonální neukotvenost (především v prvních dvou větách) a až nahodile znějící kadencové vstupy. Svou roli možná sehrál i fakt, že Mehldau hrál sólový part z tabletu – jeho fixace na notový zápis tak ubrala z efektu spontaneity a absolutního odevzdání se hudbě, díky čemuž jsou jeho sólové improvizace tak uhrančivé.

Celý večer a zejména pak tři přídavky, během nichž se – částečně i přičiněním atmosférického osvětlení a červené růže, kterou si klavírista během děkovačky odložil na nástroj – publikum na pár okamžiků přesunulo z divadelního sálu do jazzového klubu. To vše ukázalo, v čem spočívá Mehldauova největší síla a jeho umělecká velikost. Nicméně snaha o kombinaci zdánlivě neslučitelných prvků a touha po objevování stále nových hudebních světů, to jsou ctnosti, které jej jako umělce šlechtí a za něž si zaslouží velký respekt. České publikum se bude moci se stejným programem seznámit ještě jednou, a to 1. května v Praze, kde Mehldau a Rundell vystoupí společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (na jehož stránkách se mimochodem mylně dočteme, že půjde o českou premiéru Klavírního koncertu).

Brad Mehldau: After Bach
6. března 2022, 19:00 hodin
Mahenovo divadlo, Brno

Program:
Brad Mehldau: Improvizace na témata Johanna Sebastiana Bacha
Johann Sebastian Bach: Preludium a fuga č. 10 e moll BWV 855 (arr. Igor Stravinskij)
Johann Sebastian Bach: Preludium h moll, podle BWV 855a (arr. Alexander Siloti, Charles Coleman)
Johann Sebastian Bach: Fuga z Hudební obětiny BWV 1079 (arr. Anton Webern)
Johann Sebastian Bach: Contrapunctus XIX z Umění fugy BWV 1080 (arr. Luciano Berio)
Brad Mehldau: Koncert pro klavír a orchestr

Účinkující:
Brad Mehldau – klavír
Filharmonie Brno
Clark Rundell – dirigent