Buďte bez obav, pane, bude mě nenávidět: Dáma s kaméliemi na jevišti pařížské Opery

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Baletní scéna každoročně úderem prosince vypadá, jako by vedení většiny světových souborů zapomnělo na diverzitu dramaturgie a skutečnou šíři tanečního repertoáru. Jak jinak si totiž rozumně vysvětlit tlakovou vlnu Louskáčků napříč městy, státy i celými kontinenty a skutečnost, že na způsob tzv. blokového hracího plánu přistoupí i ta divadla, která by to po zbytek sezony ani nenapadlo. Jistě, vánoční tematika příběhu, jeho pohádkovost a cílení na vděčnou diváckou skupinu rodina s dětmi účelně plní nejednu divadelní kasu a snad i přivádí k tanečnímu umění nové generace. Jestliže se ale vedle bramborového salátu a lineckého toužíte nasytit i kulturně a obvyklé zástupy cukrkandlových vil, cínových vojáčků a organizovaných myších armád jsou na vás už příliš, výběr divadelního domu se povážlivě zužuje. Jistotou ovšem zůstává pařížská Opera. Ta letos pro svůj tradiční vánoční dvojboj (kdy se hraje současně jak na historické scéně Palais Garnier, tak v moderní Opéra Bastille) vybrala Nurejevovu Popelku jako zástupce onoho kýženého pohádkového motivu, a Dámu s kaméliemi v choreografii Johna Neumeiera.
Dáma s kaméliemi, Pařížská opera 2018 (foto Svetlana Loboff)

Nejslavnější román Alexandra Dumase mladšího La dame aux camélias inspiroval od doby svého vydání (1848) celou řadu dalších tvůrců napříč uměleckým spektrem. Operní svět má Verdiho Traviatu (1853), jejíž vznik zapříčinilo činoherní uvedení díla již v roce 1852. Mezi nejznámější filmová zpracování patří to z roku 1936 v režii George Cukora s Gretou Garbo v hlavní roli a Robertem Taylorem coby Armandem Duvalem, či mladší, poněkud upravená verze Maura Bologniniho z roku 1981 s Isabelle Hupert. Na taneční scénu přivedla příběh ve 20. století poprvé modernistická tanečnice Rosalia Chladek (1943), o dvacet let později pak vznikla slavná jednoaktová miniatura Brita Fredericka Ashtona Marguerite a Armand pro Margot Fonteyn a Rudolfa Nurejeva. Za českou scénu jmenujme adaptace Roberta Balogha a Petra Weigla (1991), či Libora Vaculíka (2001).

Byl to ovšem John Neumeier, který v roce 1978 stvořil balet na hudbu Frederika Chopina a s kostýmy Jürgena Roseho, jenž se pro valnou většinu taneční obce stal zautomatizovanou asociací, vysloví-li se slova Dáma s kaméliemi. K dílu se choreograf vrátil o devět let později, kdy jej adaptoval pro filmové plátno a kde se vedle původní Marguerite Marcii Haydée jako Armand objevil Ivan Liška. Na poskytování práv ke zfilmování svých baletů je Neumeier poměrně opatrný, důvěru si vysloužila až pařížská Opera a roku 2009 vyšlo DVD v hlavních rolích s Agnès Letestu a Stephanem Bullionem. O pět let později, když se legendární balet poprvé podíval na scénu moskevského Velkého divadla, bylo možné Dámu s kaméliemi v podání Světlany Zacharovy sledovat dokonce v přímém přenosu v kinech napříč světem.

Dáma s kaméliemi, Pařížská opera 2018 (foto Svetlana Loboff)

Příběh částečně autobiografického Dumasova románu o pařížské kurtizáně Marguerite Gautier (předobraz v reálně postavě Marii Duplessis, jejíž hrob je možné navštívit na pařížském hřbitově na Montmartru) je vyprávěn v prologu a třech jednáních za použití principu rámcové kompozice – současnosti na aukci Margueritina majetku, prolínané retrospektivami – výjevy a vývoj vztahu mezi Marguerite a Armandem Duvalem, a na základě paralel propojuje jejich osudy s těmi Manon Lescaut a rytíře Des Grieux, hrdiny knihy Abbého Prévosta, již Armand své milé v literární předloze daroval.

Pár se poprvé setkává v divadle na představení, jak jinak, Manon Lescaut. Následuje kontakt v Margueritině bytě, kde dívka nakonec souhlasí, že se stane Armandovou milenkou, a vzkvétající vztah korunuje idylicky bezstarostný pobyt na venkově, jejž snového kouzla zbavuje příchod Armandova otce, pro kterého je synův vztah s dívkou Margueritiny pověsti a minulosti nepřijatelný. Vynucený střet s tvrdostí reality nutí Marguerite Armanda opustit, aby se oba po čase opět shledali v Paříži, prožili poslední emočně vypjaté momenty a jejich cesty se podruhé, tentokrát definitivně rozešly, bohužel před tím, než mezi nimi může dojít k tolik potřebné katarzi a plnému porozumění. Marguerite totiž podléhá souchotinám, které ji po celou dobu sužovaly, a pravdu o jejím osudu se vyčerpaný a zdrcený Armand dočítá až z dívčina deníku, který mu v závěru aukce předá služebná Nanine.

Dáma s kaméliemi, Pařížská opera 2018 (foto Svetlana Loboff)

Neumeier je bezesporu výborným choreografem, co jeho díla ale povyšuje nad ostatní, je nadstandardně vynikající režijní a dramaturgická práce s látkou a postavami. (Z hlediska románu považuji za podstatné zmínit, že ve své koncepci spojuje v jedno Dumasova hraběte de G., Margueritina bývalého milence a stálého podporovatele, jenž ji opouští až ve chvíli, kdy musí prchnout z Francie kvůli zadlužení, a starého vévodu, jenž v Marguerite viděl svou zemřelou dceru a který byl ochoten ji finančně zaopatřit s podmínkou, že se vzdá svého současného způsobu života. A nutno podotknout, že tato zkratka Neumeierovi bez problému funguje.)

Leonore Baulac, Mathieu Ganio, Dáma s kaméliemi, Pařížská opera 2018 (foto Svetlana Loboff)

Byť se balet jmenuje Dáma s kaméliemi, je hlavní postavou Armand. Jsou to jeho oči, jimiž je celý příběh nahlížen a je to v neposlední řadě on, kdo za celé tři hodiny prakticky nesejde z jeviště. Není-li totiž aktivním účastníkem taneční scény, posedává na předscéně s knihou a krátí si tak chvíle čekání na Marguerite, což po představiteli vyžaduje mimořádný, ani na chvíli nevypadávající ponor do role. A aby toho nebylo málo, vede jej vypravěčská linka v čase tam a zpět, přičemž mnohdy je potřeba emocionálně přeladit z naprosto zlomeného zoufalství do všeobjímajícího štěstí čerstvé zamilovanosti na ploše několika málo vteřin, a zvládnout takový přerod uvěřitelně a autenticky vyžaduje po interpretovi skutečné mistrovství. Obdobně jako Neumeierovy duety, které jsou takovými malými drahými kameny v klenotnici celého baletu. Typická je pro ně vedle náročné, přesto přirozeně, nekrkolomně působící, plynoucí partnerské práce neuvěřitelně silná senzitivita, která má ale pokaždé jiný odstín. V prvním, tzv. fialovém pas de deux v úvodním jednání sledujeme Armanda, jehož láska k Marguerite, kterou sotva poznal, v sobě nese romantickou nevybouřenost, paralyzující fascinaci a v některých momentech připomíná až štěněcí oddanost, jíž se mladá, ale životem protřelá kurtizána nejprve právem směje, dokud nepochopí hloubku a upřímnost za ní stojící. A byť se stále snaží, aby byla ona pánem situace, který drží otěže pevně v rukou, uvědomuje si, že by mohla podlehnout. Že by možná podlehnout chtěla, jelikož se zdá, že Armand vidí hlouběji než zbytek jejích milenců. Což je pro ni až příliš nebezpečné.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na