České operní gala na zahájení Smetanovy Litomyšle

  1. 1
  2. 2

Vstupním koncertem, zaměřeným dramaturgicky na českou operní tvorbu, začal 13. června, v pátek a k tomu navíc třináctého, šestapadesátý ročník mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl. Tento velkolepý hudební festival je pořádán již od roku 1949 ve starobylé východočeské Litomyšli. Centrem festivalového dění je nádherný areál Státního zámku Litomyšl s akusticky jedinečným druhým nádvořím a s technicky unikátním výsuvným zastřešením, důležitým při časté nepřízni počasí. Zahajovací koncert se konal právě v tomto unikátním prostoru zámku. Účinkoval sbor a orchestr Národního divadla v Praze pod taktovkou tolik nadějného českého dirigenta Roberta Jindry. Sólisté a stálí hosté souboru Opery Národního divadla v Praze, na nichž byla dramaturgie de facto vystavěna, nejsou v programu kupodivu uváděni pod jednotlivými čísly. Že by se spoléhalo na jejich všeobecnou známost jako za časů Eduarda Hakena či Ivo Žídka? Tím si nejsem tolik jist a sám doufám, že nepřisoudím někomu něco jiného, než opravdu interpretoval, zrak na dálku bych měl mít snad celkem dobrý.Dramaturgie večera byla soustředěna na českou operní klasiku, preferovala však méně známé árie a scény. Zdůraznila období meziválečné (1918– 1938). To je velmi cenný dramaturgický počin, protože právě tvorba období první republiky je kvantitavně vzato doslova explozí tvorby vážné hudby v Čechách, pro kterou těžko nacházíme srovnání v celé tehdejší Evropě. Pravda, kvantitativně. Přes prostý fakt, že z této epochy naší historie vynikli světově pouze Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, zatímco kolem těch ostatních chodíme trochu „po špičkách“. Často je vnímáme, přiznejme si to, spíše jako historii, kterou raději necháváme ležet v archivech. Také estetika vnímání hudby byla v této meziválečné době diametrálně odlišná od dnešní doby. Stačí si zalistovat dobovými kritikami. Traviata, Bohéma či Tosca jsou dle tehdejších estétů kýčovité škváry třetí kategorie, které dirigují jen druhořadí dirigenti. A Novák, Foerster a celá plejáda oněch za nimi jsou málem vrcholy světového umění. Čas tyto pohledy ale změnil od základu a zcela. Ostrčil, Talich nebo Krombholc by osobně byli Traviatu či Butterfly nedirigovali, bylo to pod jejich úroveň, leč pod úroveň Toscaniniho či Karajana nikoli… To dnes u předních českých dirigentů nevidíme. V tom je zřetelný posun. Dnes jde spíše o to, zda najdeme onu zlatou střední cestu dramaturgické proporcionality. Nováka světovým autorem zřejmě neučiníme, vzdor velikým dobovým snahám. Oživit a připomenout si ale Foerstera či Ostrčila by občas neškodilo. Na což vzácně a především snad docela přesvědčivě – v tomto smyslu mohu mluvit jen a pouze za sebe – poukázal vstupní festivalový koncert v Litomyšli.Koncert po jistém povinném holdu základní ose našich klasiků Smetana – Dvořák – Fibich volil zcela zapomenutého operního tradicionalistu Josefa Bohuslava Foerstera, ale také českou modernu, reprezentovanou jmény Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila a Bohuslava Martinů. Logicky také Leoše Janáčka, který tyto své pomyslné konkurenty postupně zcela zastínil svou jedinečnou originalitou.  Období meziválečné, kdy byl vznik i vývoj první republiky doslova životem a smrtí politicky svázán s Francií. S jejím brzkým oslabením ve třicátých letech také republika padla, obklopena tehdy jen a pouze nepřáteli. A v okamžiku historického zlomu bezpečnostně vůbec nezajištěna. V tom byla její tragédie, které historicky nešlo zabránit. Ale nakročeno měla v mnoha směrech znamenitě! Hudební oblast je toho výmluvným důkazem, včetně vynikající hudební pedagogiky oné doby. Dovolím si jen vzpomenout na koncertě neuvedená jména této doby, jen těch autorů, kteří se prezentovali operou jako žánrem: Jaroslav Vogel, Otakar Zich, Otakar Jeremiáš, Rudolf Karel, Jaroslav Křička, Boleslav Vomáčka, Alois Hába, Jaromír Weinberger, Osvald Chlubna, Jaroslav Jeremiáš. Vítězslav Novák pedagogicky silně ovlivnil vznikající slovenskou generaci výrazných talentů.

Moderní operní tvorba v době po Fibichovi si přece jen mnohem víc žádá jeviště než typicky uzavřená čísla romantické opery devatenáctého století. Na koncertním pódiu nedosahuje té míry přesvědčivosti, zpěváci před orchestrem a nikoli nad orchestrem jsou mnohdy více zvukově kryti a sopranistky mají ještě větší problém se srozumitelností češtiny než na jevišti divadel. Čtecí zařízení zde, žel, nepomůže… Přes faktickou výhodu, že texty většiny produkovaných děl důvěrně znám, bylo mi to málo platné, v řadě ploch jsem ženským hlasům porozuměl textově dost málo. A co potom posluchač, který tyto ukázky slyší poprvé. A nebylo jich málo, vzorek publika byl velmi rozmanitý, jako snad málokdy a málokde.Ve vstupní slavnostní ouvertuře ke Smetanově opeře Libuše dirigent Robert Jindra po okázalých fanfárách nasadil velmi pomalé tempo lyrického tématu Libuše, ale postupně ho tektonicky důmyslně vypracoval k velkolepému závěru, kdy se mu témata Libuše a Přemysla nádherně propojila v jeden celek.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - České operní gala (Smetanova Litomyšl 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na