Český muzikant v Paříži (1)

  1. 1
  2. 2

Odvrácená tvář a pak ještě housle. Vlastně tak nějak podobně, jen v hrubých obrysech, bez znalosti jeho duše a s notnou dávkou zvědavosti vnímáte před prvním setkáním osobnost muzikanta z Moravy, který již douhých třináct let žije v cizině. V Brně sice vystudoval Konzervatoř a též JAMU, krom vážné muziky se intenzivně zajímal taky o moravský, český ale i romský folkór, avšak už v šestnácti jej na první a brzy i další evropské turné zlákal Gustav Mahler Jugendorchester s Claudiem Abbadem. Pak sice ještě stojí u zrodu a prvních kroků Pražské komorní filharmonie, nicméně před odchodem do zahraničí jej nakonec nedokáže zadržet vůbec nic. Středem jeho dalšího života se tak stává Paříž: studuje, poznává a navazuje spolupráci s řadou výjimečných muzikantů, hraje s velkými prestižními symfonickými orchestry, postupně času ovšem přechází k intimnějšímu hudebnímu výrazu, komponuje, tančí, vytváří osobité projekty jdoucí napříč žánry. Český muzikant v Paříži Petr Růžička.Když se člověk nechá unést internetovým vyhledávačem a jde po vašich stopách od doby, kdy jste před třinácti lety odešel do Francie, je to docela fascinující cesta, kterou jste za tu dobu stihl projít. Co hlavně vás pořád žene dopředu za novými a novými zkušenostmi? Zvědavost? Častá nespokojenost s tím, co právě děláte? Touha po nových zážitcích?

Zeptejte se jakéhokoli muzikanta, romanopisce anebo sochaře, kde se bere ten  motor, ta vnitřní síla tvořit. Pro každého je to složitá otázka, a odpověď na ni vlastně nikdo nezná. Může to být něco jako víra. Víra v zážitek, v niterný pocit, že se dotýkáme něčeho cenného. Já osobně mám párkrát do roka takové mrazení v zádech, spojené s husí kůží po celém těle, které je způsobeno vnitřním prožitkem přímo na scéně.

Odpovím tak trochu oklikou. Myslím si, že my, muzikanti dneška, jsme takové „houby“. Je třeba se nechat inspirovat vším, co je kolem nás, byť je to často naprosto bezvýznamná věc, která nemá s naším „kumštem“ nic společného. Ta schopnost vnímat co nejvíce své okolí vyvolává v těle proces filtrace, který zásobí ohromným množstvím materiálu naši invenci, náš „bagage artistique“ – umělecký kufr – to zní v češtině tak zvláštně! Dám vám příklad: často cestuji a poslouchám intonaci barvy hlasů kolem sebe, ale také chování a pohyb hlavně dětí. Při hře na nástroj se snažím reprodukovat některé z těch zážitků a vzniká tak nová originální hudební fráze.

Já sám jsem se vlastně nikdy nemusel pro nic rozhodovat. To, kam mě cesty zavály, vidím jako přirozený životní běh zvědavého muzikanta z Moravy. Jen jsem nechal věcem volný průběh, poslouchal jsem nejen svůj rozum – školstvím a výchovou silně ovlivněný, ale především své srdce a miloval jsem risk bez strachu. Strachu ze změny, strachu z nového, z neznámého, strachu opustit vyšlapaný chodník. Opustit a ztratit proto, abych našel a poznal věci nové a daleko vzrušující.

Když jsem před čtrnácti lety odešel z Pražské komorní filharmonie do Paříže, bez jazykových vědomostí, bez zásob financí, bez znalosti nového prostředí, jeho sociálně politického a kulturního fungování, věřil jsem, že to je pro mě jediná možná cesta. Když jsem se potom v minulém roce, s ambicí začít dirigovat, obloukem vrátil k Jiřímu Bělohlávkovi (díky kterému spolu s ohromnou energií přibližně deseti muzikantů stejné generace mohla před dvaceti lety vzniknout Pražská komorní filharmonie), jako posluchač jeho zkoušek v BBC Symphony Orchestra v Londýně, pochopil jsem, že těch čtrnáct let zrání daleko od domova pro mě mělo ohromný smysl. A tak prostě věřím, že co se má stát, se také stane.

Působíte přitom dojmem člověka, který příliš dlouho nevydrží sedět na jedné židli. Je to tak?

Jakmile cítím, že mně nějaké místo či prostředí nedává potřebnou inspiraci, není pro mě nic jednoduššího, než vše nechat za sebou a odejít jinam. Je to asi dědictví naší silné hudební a poměrně nomádské rodiny. Nezapomeňte, že jsem ze čtvrtiny maďarského původu. Moje matka mně dala od dětství chuť k cestování a ke způsobu života svobodného umělce.

Trochu se to týká i spolupráce s lidmi v umělecké branži. Pokud si dva partneři nemají co říct, je lepší jít dál a uchovat si dobré vzpomínky. A tak jsem to také vždy dělal.

Po třech největších českých městech, kratších pobytech ve Státech a ve Španělsku mě přece jen uchvátila barva a vůně Paříže. A především to, že jsem zde mohl po léta být v učení u legendárního Maurice Bourgua, kterému vděčím za mnohé.

Ale i tady v Paříži jsem se už stěhoval přibližně desetkrát, z lidových čtvrtí do snobské Boulogne na západě, potom daleko za město až za versailleský zámek. Dnes jsem zpět v historickém centru, všude chodím pěšky anebo jezdím na kole. A Musée Picaso mám tři minuty od domu!

Které ze svých dosavadních „francouzských“ uměleckých zkušeností si ceníte nejvíc a proč?

Čeho si cením nejvíce? Na to se mi těžko odpovídá, vzhledem k tomu, že kromě hraní na housle, violu a elektrické nástroje se věnuji také kompozici pro divadlo, dirigování a vlastním projektům, často spojeným s tancem či jinou uměleckou disciplínou.

Mám se rozhodnout pro tři „nej“? Vyberu je náhodně, nerad sestavuji žebříčky.

Transkripce Mozartovy Kouzelné flétny pro divadlo Comédia v Paříži (2006 až 2008) a setkání s režisérem Jean-Philippem Daguerrem. Přepsal jsem přibližně polovinu Mozartovy partitury pro housle, violu, hoboj a fagot a samozřejmě pro různé hlasy. Kvartet muzikantů na scéně zněl někdy zároveň s kvartetem, který jsme nahráli ve studiu, stejně jako flétna a zvonkohra, magické nástroje libreta. Partituru jsem doplnil o dramatickou hudbu, která doprovázela emocionálně silné scény. Představení jsme hráli po celé tři roky a nebýt roztržky s administrativním vedením divadla, hráli bychom jej dodnes…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na