Cesta k úspěchu vede přes cílevědomou práci. Jiří Teml slaví osmdesátiny

Ve výborné tvůrčí i fyzické kondici slaví (24. června) rodák ze šumavského Vimperka, český skladatel Jiří Teml své osmdesátiny. Je všestrannou hudební osobností, bez jeho přítomnosti se neobejde žádný závažný koncert soudobé hudby, mnohdy píše i odborné hudební recenze, působí v Nadaci Bohuslava Martinů… A především stále komponuje invenčně zajímavá a podnětná díla, která se těší značnému posluchačskému zájmu a jsou nedílnou součástí programů sólistů, komorních souborů i orchestrálních těles. Teml je dnes bezpochyby jedním z nejhranějších tvůrců našeho hudebního života! Nové kompozice si u něho objednávají přední orchestry i festivaly.Jak sám říká, jeho směřování k hudbě jako povolání však nebylo snadné a procházelo netypickými cestami. Jiří Teml nemá obvyklé profesionální vzdělání, neabsolvoval ani konzervatoř, ani AMU, ke svému dnešnímu postavení se propracovával krůček za krůčkem. Začalo to amatérským domácím muzicírováním. Za středoškolských studií se jeho zájem soustřeďoval zejména na taneční a jazzovou hudbu. „Uznával jsem zvláště Karla Krautgartnera, jednou jsem mu dokonce poslal svou skladbičku. A představte si, za půl roku jedu autobusem a tu svou skladbičku slyším z rádia. Hrál ji orchestr Karla Krautgartnera. Pak jsem za ni z rozhlasu dostal stovku. To byla snad největší radost, kterou jsem v životě pocítil. Později jsem zažil mnohem důležitější radosti, ale tahle byla první.“

Důležitou roli v životě mladého muzikanta ovšem sehrály Karlovy Vary. Do lázeňského města přišel pracovat jako ekonom po absolvování obchodní akademie. Tamější symfonický orchestr a nové kontakty s uměleckou hudbou znamenaly nové výzvy. Jiří Teml si uvědomil svou potřebu po hlubším vzdělání. Nejprve u teoretika doktora Bohumila Duška a později u skladatele Jiřího Jarocha. Soukromě, ve volném čase, vlastní pílí a mimořádným úsilím se vypracoval na profesionální skladatelskou úroveň. První respekt získal Fantasií appassionatou pro varhany, která získala Cenu Českého hudebního fondu a stala povinnou skladbou soutěže Pražského jara. Autorovi bylo tehdy třicet sedm let a stále pěstoval hudbu jako svého koníčka.

Konečně – krátce po čtyřicítce – se stal hudebním dramaturgem v plzeňském rozhlase a od roku 1980 přešel ve stejné pozici do Prahy. To už byl znám v uměleckých kruzích, jeho kompozice se stále více dostávaly do hudebního života a rok od roku se tříbil jeho skladatelský projev. Jako řada jeho vrstevníků a kolegů měl své vzory v klasicích dvacátého století, Prokofjevovi a Hindemithovi, ale zejména ve Stravinském a Bartókovi, imponovala mu francouzská moderní hudba. Později jako dramaturg při soustavném studiu partitur nejrůznějších stylových období dospěl k vytváření celistvého názoru, který se projevil v jeho kompoziční práci. Utvořil si vlastní představu o tom, jak má soudobá kompozice vypadat. Zamítl představu skladby jako vykonstruovaného znějícího modelu, úspěšně vykročil směrem k plnokrevnému hudebnímu organismu, který se vyznačuje příslušným napětím, svou hrou fantazie, barvitosti a vnitřní logiky.

Pohled na dosavadní dílo Jiřího Temla je imponující nejen svým rozsahem, ale zejména silou hudebního obsahu a nevtíravou posluchačskou sdělností. Skutečně: Teml se nepodbízí, a přesto jeho kompozice posluchače oslovují, zaujmou a přesvědčují svým smysluplným vnitřním obsahem i mistrovským ovládáním všech instrumentačních fines.

Samozřejmě značný význam v autorově tvorbě mají symfonické a koncertantní skladby, například Symfonie č. 2 s podtitulem „Válka s mloky“ nebo Symfonie č. 3 „Kafka“, úspěšně procházejí koncertními pódii Tři promenády, zkomponované v roce 1983 ke sto padesátému výročí založení Karlovarského symfonického orchestru nebo Jubilejní variace k poctě stého výročí narození Bohuslava Martinů (1989). Teml je ovšem autorem desítek skvělých komorních kompozic nejrůznějšího nástrojového obsazení stejně jako vokálních skladeb pro ženské, mužské i smíšené sbory. Pracuje v trvalém kontaktu s interprety, často píše skladby na tělo a na objednávku přímo pro jednotlivé sólisty a komorní ansámbly. Samostatnou kapitolu tvoří kantátová díla a především tvorba pro dětské sbory, která si uchovává trvalý ohlas u sbormistrů i jejich mladých zpěváčků. Teml je znám rovněž jako autor, který se dokáže dokonale vcítit do hudebního myšlení velkých skladatelů minulosti i nedávné doby a s jedinečnou citlivostí instrumentuje pro provedení s orchestrem jejich skladby původně určené sólovému hlasu či nástroji a klavíru. Tak se v Temlově instrumentaci dočkaly nové koncertní podoby Dvořákovy Cigánské melodie a Brahmsovy Cikánské písně, pro Magdalenu Koženou vytvořil orchestrální verzi Dvořákových Písní milostných a výraznou pozornost věnuje odkazu Bohuslava Martinů, když vytvořil instrumentace Nového špalíčku, Písniček na jednu stránku nebo houslové České rapsodie. Navíc pro potřeby koncertního provedení vytvořil velmi často uváděnou a oceňovanou orchestrální Suitu z Dvořákovy Rusalky.

Vraťme se však k největším láskám Jiřího Temla. Snad se příliš nemýlím, že vedle komorní tvorby, v níž dominují smyčcové kvartety, se prolínají jeho celým životem varhany spojené především se spirituálním prostředím a duchovní hudbou. Prakticky si královský nástroj osvojil během svého dlouholetého působení na různých chrámových kůrech západních Čech a poté se věnoval v poměrně velké šíři vlastní varhanní tvorbě. Nedávným aktuálním výsledkem Temlova uměleckého směřování se mimo jiné stal 3. koncert pro varhany a orchestr, který přednesla se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK varhanice pražského chrámu sv. Jakuba Irena Chřibková. Jestliže inspirací pro tuto skladbu byl Temlovi oslavný hymnus gregoriánského chorálu Te Deum laudamus, pak v okamžicích jeho osmdesátin patří skladateli vřelý potlesk vděčného obecenstva a celé české hudební veřejnosti s naléhavým přáním naplnit i další léta neméně imponující a invenční tvůrčí prací.

Foto Jan Fila