Čirá radost z komorní hudby ve Zlíně

Moravský samorost Leoš Janáček (1854–1928) byl po celý svůj život fascinován lidovou muzikalitou, jejíž zdroje (mimo jiných) používal jak v komorní a symfonické, tak v operní tvorbě. Jeho cyklus třiapadesáti písní vznikal po mnoho let, pod názvem Moravská lidová poezie v písních byl poprvé vydán roku 1908. Na koncertě sice cyklus nezazněl celý, ale výběr deseti písní (Láska, Lavečka, Památky, Záře od milého, Pérečko, Kouzlo, Psaníčko, Šafářova céra, Rozmarýn, Stálosť ) byl zvolen velmi vkusně. Interpretky se s Janáčkovým písňovým cyklem vypořádaly mistrným způsobem a bylo znát, že jej mají perfektně zažitý. Obě energické dámy vnášely do hry své přednosti a výborně se doplňovaly. Zatímco Kateřina Englichová svou soustředěnou virtuozitou byla nositelem stability, Kateřina Kněžíková emotivním projevem dala publiku naplno pocítit Janáčkovu živelnost.

Širší veřejnosti nepříliš známý Hanuš Jan Trneček (1858–1914) byl nejen vynikajícím harfenistou, ale rovněž se aktivně věnoval kompozici a dirigování. Ve skladbě Fantazie na symfonickou báseň Vltava pro harfu sólo je zřetelně znát autorův cit pro instrumentaci „svého“ nástroje. Je však třeba podotknout, že ačkoliv autor pracoval s materiálem svého kolegy Bedřicha Smetany velmi citlivým způsobem, skladba jako taková kvalit své předlohy nedosahuje. Kateřina Englichová ovšem publiku dokázala, že je pravou „královnou harfy“ a podařilo se jí svou perfektní interpretací dílu pomoci.

Podobný námět jako Janáček zvolil také Bohuslav Martinů (1890–1959) ve své kompozici Písničky na jednu stránku H294 z roku 1943. Jedná se o cyklus sedmi krátkých písní (žádná netrvá déle než 90 vteřin), vycházející ze sborníku Sbírka lidových písní Františka Sušila. Přestože aranžmá mohou působit ve srovnání s Janáčkovou „přímočarou“ muzikalitou poněkud chladnějším dojmem, při pozorném poslechu se objevují jemné emoční nuance, které dokládají autorovu genialitu. Obě interpretky se s výrazově obtížnými písněmi vypořádaly nadmíru zdařile. Nutno vyzdvihnout i vynikající rozlišení kontrastů introverze a krátkých silných vrcholů, v nichž byla Kateřina Kněžíková „jako doma“ a zcela uvěřitelná.

Nejsilnější posluchačský zážitek koncertu přišel po pauze, kdy zaznělo v našich končinách takřka neznámé dílo A Birthday Hansel, které zkomponoval roku 1975 Benjamin Britten (1913–1976) na text romantického básníka Roberta Burnse. Impuls pro vznik skladby dala královna Alžběta II., přičemž kompozice byla míněna jako pocta královně matce při příležitosti jejích pětasedmdesátých narozenin. Benjamin Britten pracoval se „Scots“ nářečím (od běžné angličtiny značně rozdílným), jež použil i Robert Burns v původních básních. Zajímavá je také progresivní forma cyklu, který působí jako jednolitý celek, přestože má několik částí. Pro funkci přemostění autor použil krátké plochy, v nichž využil pouze sólovou harfu. Kateřina Englichová si v těchto fantazijně působících plochách vedla bravurně a dokázala sama se svou harfou naplnit sál zvukem. Její kolegyně Kateřina Kněžíková předvedla v celém cyklu dokonale zvládnutou deklamaci nářečí i pochopení výrazově náročného obsahu. Na tomto místě je nutné Kněžíkovou pochválit také za nekompromisně přesnou intonaci, neboť intervalové vazby použité Brittenem jsou v této skladbě značně neotřelé.

Podobně jako v první půli, také ve druhé části koncertu vyplnila funkci kontrastu skladba pro sólovou harfu. Byla to Etüde IV., kterou zkomponoval Jan Frank Fischer (1921–2006). Kompozice z roku 1971 je sympatická tím, že si na nic nehraje – autor si nekladl přílišné obsahové ambice a využil hlavně barevné a technické možnosti nástroje. Jako odlehčení po poslechu Brittenova opusu zafungovala Etüde bezvadně. Kateřina Englichová i zde dostála své kvalitě a předvedla dokonale čisté provedení.

Na závěr koncertu zazněl cyklus sedmi písní Sylvie Bodorové (1954) s názvem Sadaj, slnko, sadaj, čerpající ze slovenských lidových písní. Skladba vznikla roku 2005 a byla původně instrumentována pro soprán, tenor, harfu a klavír (Kateřina Englichová byla u tohoto prvního provedení, spolu s Gabrielou Beňačkovou, Štefanem Margitou a Katarínou Bachmannovou). Verze pro soprán a harfu vznikla o několik let později, ale kompozici to nijak vážně neublížilo. Na tomto místě si dovolím poznamenat, že jsem zažíval mírné obavy, jak si Sylvie Bodorová povede na kvalitě zpracování ve srovnání s mistry Janáčkem a Martinů. K mému překvapení (a nutno říct příjemnému) se žádný propad nekonal. Autorka se nechala vést materiálem lidových písní, kompoziční a instrumentační zásahy provedla velice umným způsobem a ve spojení se svou specifickou, ženskou muzikalitou vytvořila silné a nosné dílo. Kateřina Kněžíková i Kateřina Englichová se při interpretaci tohoto cyklu cítily evidentně jako „ryby ve vodě“ a sálala z nich pozitivně nabitá energie. Odměnou jim byly bouřlivé ovace ve stoje, kterými zlínské publikum dalo jasně najevo své nadšení z mimořádného hudebního zážitku. Jako přídavek provedly interpretky zasněnou píseň Leoše Janáčka Stálosť z cyklu Moravská lidová poezie v písních, jehož výběr byl slyšen na začátku koncertu a dramaturgický kruh tak byl dokonale uzavřen.

Sluší se vyzdvihnout dva významné fakty, které byly pro zlínský koncert důležité. Jednak bylo potěšující poslouchat velice citlivé přizpůsobení původně klavírního partu pro harfu ve skladbách, které jsou v originále instrumentovány pro klavír a zpěv (Janáček; Martinů). Kateřina Englichová i v téhle „muzikantsky nevděčné“ disciplíně obstála skvěle (držela se poctivě původního zápisu a drobné instrumentační úpravy byly ku prospěchu výsledného zážitku). Za druhé bych zmínil také obdivuhodnou zarputilost Kateřiny Kněžíkové, která zpívala celý koncert navzdory bolesti, způsobené zraněním kotníku. Přesto udržela svůj výkon v naprosto špičkové kvalitě!!!

Na závěr je třeba pochválit i organizátora koncertu, tedy Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín. Koncert jako celek lze hodnotit na výbornou, ocenil bych rovněž sympatický, kreativní prvek rozestavení židlí ve velkém sále Kongresového centra Zlín, které pro účely koncertu byly postaveny do půlkruhu kolem středu sálu, kde měly své pódium interpretky. Dobře působilo i osvětlení pódia evokující kruh. Zařazení takto exkluzivního a obsahově náročného koncertu s festivalovými parametry dramaturgii Filharmonie Bohuslava Martinů přiblížilo odvážným projektům probíhajícím v posledních letech v Praze, Brně, Ostravě či Kroměříži. Jen tak dál!

Hodnocení autora recenze: 90%

Kateřina Kněžíková a Kateřina Englichová
Kateřina Kněžíková (soprán)
Kateřina Englichová (harfa)
28. listopadu 2017 Velký sál – Kongresové centrum Zlín

program:
Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních (výběr)
Hanuš Jan Trneček (Bedřich Smetana): Fantazie na symfonickou báseň Vltava
Bohuslav Martinů: Písničky na jednu stránku H 294
= přestávka =
Benjamin Britten: A Birthday Hansel, cyklus písní pro vysoký hlas a harfu
Jan Frank Fischer: Etüde IV. pro harfu
Sylvie Bodorová: Sadaj, slnko, sadaj, cyklus písní pro soprán a harfu
přídavek:
Leoš Janáček: Stálosť (z cyklu Moravská lidová poezie v písních)

www.filharmonie-zlin.cz