Čtení o Baletkách (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Je balet mrtvolné divadlo?
Jednou z otázek jsou aktualizace petipovských baletů – je to dědictví, které nepodléhá vlastnickému právu, libreto i choreografie jsou k dispozici k přetvoření a každý autor, který přistupuje k uvedení díla na jeviště, se může rozhodnout, kam půjde na škále, kterou má teoreticky k dispozici: od poučené rekonstrukce (kde jej limitují prostředky k výzkumu a délka procesu) až po verze, z nichž zůstalo jen několik vztahových motivů, ale vznikly již úplně nová libreta a inscenace, odkazující se k původními zdroji toliko hudbou – na tomhle konci škály se pohybuje Mats Ek nebo Alexandr Ekmann.

Baletky kupodivu, když se divák v klidu zamyslí, nezpochybňují tolik právo baletu jako hudebně dramatického žánru na existenci. Ne explicitně. Ale samozřejmě pokud by neexistovalo taneční školství, zanikl by i balet. Peter Brook ve svém Prázdném prostoru hovoří o „mrtvolném“ divadle, o prázdné formě, respektive stavu, který může postihnout jakýkoli žánr. Divák jej vycítí, protože instinktivně pozná, zda opravdovost je přítomná, nebo chybí. Žánr se může natolik vzdálit životu člověka, že s ním ztratí veškeré spojení a přežívá bez oné potřebné výměny energie, nevzbuzuje už skutečné zaujetí a reakci. Že se divákovi ještě stále subjektivně líbí, je jen dozvuk a fasáda nepochopení, příjemně lenivou percepci zaměňuje divák za umělecký zážitek, uspokojení podobné pohodlnému trávení zaměňuje za účinek díla. Balet arci nikdy nebyl burcujícím uměním nebo nástrojem kritiky establishmentu. Už jsme si připomněli, že ve svých prvních etapách byl i nástrojem politické reprezentace. Jeho forma zřejmě skutečně zastarat může. Estetické potěšení z pohledu na akademickou klasickou techniku tance a dojetí diváka nad velkým pas de deux Odetty a Prince možná už nebude opravdovým prožitkem, ale obyčejnou konzumací. Blíží se snad k okamžiku, kdy se stane „mrtvolným“? Nebo už tam je a my to jen ze setrvačnosti odmítáme vidět?

Jen úryvek pro inspiraci: „Každé dílo má svůj styl. Jinak to ani není možné. Každá doba má svůj styl. Ve chvíli, kdy se pokusíme tento styl uměle fixovat, jsme ztraceni. Živě si vzpomínám, jak krátce po příjezdu Pekingské opery přibyla do Londýna její soupeřka, Čínská operní společnost z Tchajwanu. Pekingská společnost se dosud napájela z dávných zdrojů – každý večer vytvářela nově starobylé formy; tchajwanská společnost, předvádějíc totéž, pouze je po paměti napodobovala, některými detaily skrblila, výjevy pro oko přeháněla a vůbec zapomněla na význam – obrozovací proces chyběl. I v podivně exotickém stylu byl rozdíl mezi životem a smrtí jasný. Pravá opera z Pekingu byla příkladem divadelního umění, jehož vnější formy se z generace na generaci neměnily, přičemž v několika posledních letech se jevily tak dokonale zmrazené, jako by měly přetrvat věky. Dnes však i tato skvostná relikvie zmizela. Její mohutnost a vzácné vlastnosti umožnily jí přežít nadlouho svou dobu, tak jako ji přežívá památník – ale přišel den, kdy se přespříliš prohloubila propast mezi ní a společenským prostředím.“ (Brook, 1968, přel. 1988)

Balet jako žánr samozřejmě není sešněrovaný tak extrémním způsobem jako tradiční asijské divadelní formy, kde se někdy uchovává do detailu každý pohyb a gesto, maska a tón hlasu, balet se přizpůsobuje i tomu, jak se proměňuje podoba činoherního herectví, ačkoli ta spojitost není třeba natolik nápadná… ale asi všichni cítíme, že forma může zatuhnout ve chvíli, kdy se interpret mentálně odpojí od interpretované materie, kdy se technika stane mechanickou a kdy se divák odpojí od samotného sdělení uměleckého díla, které se mu stane cizím. (Toto se u baletu jako žánru velmi diskutovalo u nás na přelomu 50. a 60. let, a ačkoli je tato debata ideologicky zatěžkána požadavky socialistického umění, má svou platnou podstatu.) Vyvíjí se a proměňuje alespoň mírně taneční technika, kterou je těžké od vývoje žánru oddělit, i když je tu trochu problematická ta podvojná existence slova balet (žánr / technika), zvětšují se dispozice tanečníků – je však otázkou, zda obojí zdravým a smysluplným směrem a zda ten vývoj nakonec nepohltí sám sebe. Dokonalost překročí mez, za níž začne vytlačovat ze své vlastní formy i samotného umělce, a tam žánr zemře, zahubiv sám sebe.

(pokračování příště)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments