Čtyřikrát Requiem za Ernsta Wiesnera

Ernst Wiesner byl významným brněnským architektem, jehož profesní činnost zásadně ovlivnila tvář města Brna. A jelikož ve druhé polovině ledna letošního roku uplynulo 130 let od jeho narození, ansámbl Brno Contemporary Orchestra přichystal koncert dedikovaný této významné osobnosti. Událost konaná 9. února 2020 nesla název „Po popukání pokání aneb Cesta do země zaslíbené“, přičemž podtitul „Requiem za Ernsta Wiesnera“ napovídal, kde se koncert uskutečnil – v brněnském krematoriu, v jednom z nejproslulejších Wiesnerových architektonických počinů.
Brno Contemporary Orchestra a Ensemble Frizzante v brněnském krematoriu 2020 (foto Jan Mikolášek)

Brno Contemporary Orchestra se svým uměleckým vedoucím a šéfdirigentem Pavlem Šnajdrem zavítal do prostoru nekonvenčního pro koncertní programy celkem se čtyřmi skladbami, z nichž první byla čtvrthodinová Introduzione All’Oscuro Salvatora Sciarrina. Komorně obsazený ansámbl o dvanácti hráčích čekal hned na úvod nelehký úkol. Ačkoliv je totiž kompozice z roku 1981 čirá koncertní ouvertura bez jasného klimatického momentu, je především ryze sonoristická. Atmosféru „všeho temného“ tedy měla navnadit jak drobná, punktualistická sóla, tak souzvuky neznělých exhalací v dechové sekci, pianissimové sul ponticella smyčců a ansámblové clustery. Provedení na souhru nelehkého opusu se nicméně setkalo s efektní interpretací, vhodně předjímající následující kompozici. Tou byla Symfonie č. 3 pro klavír a 10 smyčcových nástrojů brněnského pedagoga a skladatele Pavla Zemka Nováka. Zemek skladbu s podtitulem „Medjugorje“ zkomponoval v rozmezí let 1995 až 2002 a inspirací mu byly události spojené se zjevením Panny Marie právě v balkánském městě Medjugorje.

K provedení díla bylo zapotřebí výměny části orchestru, tedy odchodu dechové sekce na úkor zesílení smyčců, přičemž za klavír usedla přední česká klavíristka Nikol Bóková. V Symfonii však klavír neplnil nijak výrazně sólovou roli, naopak byl umně začleněn do orchestru jako rovnocenný partner svých smyčcových kolegů. Již úvodní sólová kantabilní melodie v prvních houslích napověděla, že se hudební charakter programu přesune od nekompromisního sonorismu k Zemkovi vlastním kompozičním postupům, tedy k osobitě pojaté monofonní metodě s tonálním základem. Místy nesmělá skladba po postupné dynamické oscilaci směřovala k jemné celoorchestrální katarzi, v níž klavírní běhy vyzněly poněkud impresionisticky s plným a zřetelně slyšitelným tónem. Po dvacetiminutovém obstojném provedení sklidili hřmotný potlesk beznadějně zaplněného sálu krematoria jak všichni interpreti, tak přítomný skladatel.

Brno Contemporary Orchestra v brněnském krematoriu 2020 (foto Jan Mikolášek)

Druhou polovinu programu bez přestávky obstarala díla dvou polských skladatelů. Chain I Witolda Lutosławského byl napsán pro komorní orchestr v roce 1983. V instrumentaci kompozice byla markantní jedna pro druhou gradující polovinu večera zásadní změna, a sice předepsání bohaté baterie perkusí. V bezmála desetiminutové skladbě se totiž poprvé začaly projevovat akustické nedostatky sálu brněnského krematoria. Nadmíru zvukomalebná skladba, v níž vedle tradičních orchestrálních nástrojů a již zmíněné bohaté baterie perkusí figurovaly rovněž elektronické klávesy jakožto quasi cembalo, v divokých souzvucích trpěla upozaděním četné skupiny smyčců na úkor průrazných žesťů. Obdobný problém očekával interprety i ve finální skladbě. K provedení Canticum Canticorum Solomonis Krzysztofa Pendereckého z roku 1973 si Brno Contemporary Orchestra přizval brněnské vokální kvinteto Ensemble Frizzante, které však bylo pro účely a potřeby této skladby rozšířeno o dalších jedenáct kmenových pěvců z řad jiných brněnských vokálních těles.

O náročnosti díla pro šestnáctihlasý sbor a orchestr – na poměry Brno Contemporary Orchestra vskutku obrovský – svědčil i fakt, že sboristé za účelem intonační přesnosti využili moderní technologie ve formě sluchátek. Atmosféra koncertu se opět vrátila k dikci sonorismu, nicméně zcela oprávněně. Penderecki je totiž považován za jeho tvůrce. Ačkoliv je v tomto hudebně-kompozičním směru kladen důraz na jistou chaotičnost vyvolanou vypjatými clustery, provedení této skladby v brněnském krematoriu by vyžadovalo uměřenější volbu dynamiky. Intenzita perkusivních zvuků totiž místy balancovala na hranici snesitelnosti a třebaže interpretaci jako takové lze jen máloco vytknout, důslednější péče vůči vyhroceným pasážím by zážitek z jinak vydařeného koncertu zcela jistě umocnila.

Brno Contemporary Orchestra v brněnském krematoriu 2020 (foto Jan Mikolášek)

V hodinovém programu, jenž šikovně vyhověl poptávce po lednovo-únorovém uvádění koncertů současné hudby v Brně, Brno Contemporary Orchestra složil Ernstu Wiesnerovi poklonu cílevědomým dramaturgickým uchopením a kompaktností logicky vystavěného programu o čtyřech kusech. Vrcholem večera byla Symfonie Pavla Zemka Nováka, a to nejen díky intenzivnímu a upřímnému potlesku více než dvousetčlenného publika, ale i díky instrumentaci vyhovující místu konání. Je proto jisté, že po této zatěžkávací zkoušce by si krematorium zasluhovalo více koncertů komornějšího rázu, v rámci nichž by se při pohledu na skleněný strop zrcadlící veškeré dění v sále nejeden posluchač zamyslel nad propojením pozemského a nadpozemského…

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na