Figarova svatba ve Stavovském divadle zkoumá hloubku vztahů z netradičního úhlu pohledu dámského tandemu dirigentky a režisérky

Na vzniku Figarovy svatby se podílí dámský tandem – anglická dirigentka Julia Jones se širokými mezinárodními zkušenostmi na nejlepších světových jevištích a česká režisérka Barbora Horáková Joly, která se může pyšnit vítězstvím v mezinárodní soutěži Ring Award ve Štýrském Hradci za režijní koncept Donizettiho opery Don Pasquale nebo prestižním britským oceněním International Opera Award 2018 v Londýně v kategorii Objev roku.

„Figarova svatba patří k nejdokonalejším Mozartovým operám, jak hudebně, tak dramaticky,“ říká dirigentka Julia Jones, která se vyznává ze své lásky k Mozartovi a zdůrazňuje emocionální aspekt jeho hudby: „Z Mozartovy hudby k nám promlouvá jeho duše. Dotýká se nás svým hlubokým humanismem a emocionalitou, často s využitím těch nejjednodušších gest. Každá nota, harmonie či rytmus má svůj důvod a přenášejí na nás radost, smutek, zoufalství, triumf či krásu tak, jak je dokáže sdělit jen skutečný génius.“ Sama je velice aktivní na německých scénách, ale často diriguje i v rodné Anglii, především v Royal Opera House, kde provedla Così fan tutte nebo Kouzelnou flétnu.

Autorem scény a videoartových prvků je německý výtvarník Falko Herold. „Scénicky se ocitáme v prostředí satelitního městečka. To staví developerská firma, kterou vlastní Almaviva. Sloužící jsou jeho zaměstnanci, Figaro dostane jeden z domečků jako svatební dar. Hlavní část – tedy svatební den je symbolicky označený velkým svatebním dortem,“ říká Barbora Horáková Joly. „Videoartové dotáčky děj doplňují o některé momenty, které se odehrály v dosavadním životě šlechtického páru a které dost možná přispěly k momentálnímu rozpoložení jejich vztahu. Snažíme se ptát, co je a není pravdivého v lásce, ve které není nic definitivní, rozhodně bychom v ni ale měli věřit. Figaro není komedie, ale vlastně osudové drama, nekončí happyendem, ale něčím neuvěřitelně hlubokým, a to omluvou. Poslední ansámbl je jako z jiné dimenze,“ uzavírá režisérka.

Spolupráci s  Bárou Horákovou Joly si pochvaluje představitel Figara – basbarytonista Lukáš Bařák: „Bára ví přesně, co chce, ale zároveň nechává prostor pro objevování nových hereckých možností. Figaro je v mých očích chytrý a mazaný chlapík, ačkoliv se někdy zachová naivně. Rozhodně se dokáže naštvat a věřím, že i odpustit. V jeden svatební den ukáže pestrou škálu emocí.“

Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery, se domnívá, že se dočkáme moderní interpretace, která nám ukáže aktuálnost a velikost díla: „Figarova svatba je nejlidštější opera, jakou znám, všechny lidské přednosti a slabosti jsou odhaleny úžasným způsobem. Často je kladen důraz na odlehčené a humorné stránky příběhu, které jsou samozřejmě také výrazné, ale opera obsahuje i hloubku a tragiku, která je šokující. Právě o tuto rovnováhu usilují Julia Jones a Barbora Horáková Joly, ve svém pojetí jednotlivých postav, které oplývají takovou extrémní dualitou.“

V prvním sledu představení od 9. června 2023 uvidíme sestavu pěti ústředních postav ve složení Figaro – Lukáš Bařák, Hrabě Almaviva – Pavol Kubáň, Zuzana – Jekatěrina Krovatěva, Hraběnka Almaviva – Barbora Perná a Cherubín – Jarmila Balážová. V pozdější sérii představení vystoupí od 31. srpna 2023, tentokrát už pod taktovkou Marka Šedivého, jako Figaro Michal Marhold, Hrabě Almaviva – Jiří Brückler, Hraběnka Almaviva – Kateřina Kněžíková, Cherubín – Arnheiður Eiríksdóttir.

Režisérka Barbora Horáková Joly o svém pojetí Figarovy svatby: „Nazév Beaumarchaisovy předlohy k Figarově svatbě je ‚Bláznivý den, neboli Figarova svatba‘ a právě ten bláznivý den byl pro mě hlavním impulzem. Děje a příhody, o nichž opera pojednává, se odehrávají během jediného dne, a sice dne, se kterým jsou spojená zcela zvláštní očekávání a výzvy – během svatebního dne. A mnozí, kteří si prožili svatební den, mi nejspíše dají za pravdu, že tento den nebývá úplně ‚bezstresový‘.

Události Figarova svatebního dne jsou bláznivé, potřeštěné – v tom smyslu, že se tu opravdu dějí šílené věci a postavy během téhle skoro tří a půl hodinové opery projdou neuvěřitelnou cestou. Začínají na nějakém místě, ale na konci se nacházejí někde úplně jinde. Podstatný je pro mě přitom i obrovský tlak, pod nímž se jednotlivé figury ocitnou. Všechny míří k určitému rozhodnutí. Jako na centrifuze létají kolem nějakého středu a neustále jsou vyhazovány z kola ven. (Odněkud se vynoří Marcellina a chce zabránit svatbě Figara se Zuzanou. Chce si vzít Figara sama, jenže vyjde najevo, že je to jeho matka, a tak si vezme Bartola. Právě tak se i vícekrát pokusí Figarovu svatbu se Zuzanou překazit hrabě Almaviva.) Takže tato opera líčí jeden svatební den, který ale probíhá všelijak, jen ne hladce a který jde v každém směru do extrému.

A pak se samozřejmě také dostáváme k základní otázce, co manželský svazek vůbec znamená a jakou má, či nemá morální cenu. Všechna přání a představy Zuzany a Figara procházejí v jejich svatební den zkouškou. To, co je na začátku spojuje, je jejich úplně jasná představa domácího štěstí, dokonalé rodiny s dokonale zastřiženým trávníkem před domem. Když ale dojde na otázku, pro jaký život se má člověk rozhodnout, přijdou pochybnosti. O jaký životní cíl má smysl usilovat a kdy si má člověk vybrat možná raději jen tu jednodušší cestu? Pro mě je zajímavé i to, že tu existuje prostor pro interpretační hru s otázkou, zda ta svatba skutečně proběhne, anebo ne. Je to něco jako neustálé ‚stop and go‘, stále znovu a znovu se tu vrací otázka ‚Mám, nebo nemám?‘.

Na konci opery zůstane mnohé nevyřčené, jedno však všechny postavy spojuje. Touha po novém začátku a naděje na lásku, která je bezpodmínečná.
Autoři označili svůj kus za ‚nuovo genere di spettacolo‘, tedy ‚nový typ divadelního představení‘.
Figarova svatba je opravdu něco jako zhudebněná činohra. Rozhodně nechci, aby to byla jen další inscenace podobná těm, které jsme už tolikrát viděli v podobných kostýmech, kulisách a prostředích.
Na každém místě je Mozartova hudba scénicky funkční a zaměřená na děj. Velkou část při tom zabírají
recitativy. Postavy si skákají do řeči, hádají se anebo také mnohdy klidně zdržují děj a oddalují svá rozhodnutí. Chtěli jsme to ještě trochu víc vyostřit a najít něco, co podtrhne nejrůznější odstíny a nálady situací a podpoří jejich hravost. Právě proto, že ve Figarově svatbě je tolik recitativů, bylo pro mě důležité ukázat a bezprostředně tlumočit tam, kde to jde, co nejvíce navzájem odlišných detailů – i bez toho, že by divák musel číst titulky. Proto jsem tam chtěla mít postavu hudebníka, který na různé nástroje doprovází recitativy. Tu postavu můžete chápat tak trochu i jako někoho, kdo si prostě vydělává hraním na svatbách.“