Dance Lab: Budoucnost patří mládí i v baletu

Program sestavený z výsledků této „taneční laboratoře“ čítá sedm choreografií, což už lze označit téměř za plnohodnotnou přehlídku mladé baletní tvorby. Že se nejedná s výjimkou Matěje Šusta o tvorbu českou, je detail logicky vycházející ze stavu souboru. Nicméně lze vidět kusy zajímavé, povedené i povedenější, u kterých originalita není zásadním kritériem, což je ostatně znakem současné umělecké tvorby jako takové. Spíše se lze divácky zaměřit na hodnoty, jako je osobitost inscenačního i tanečního pojetí, a především opravdovost v umělecké výpovědi. Každý mladý choreograf se ve svých prvních tvůrčích pokusech většinou jen hledá a je potřeba mu dopřát čas i prostor, aby pochopil sám sebe, své diváky i principy samotného choreografického řemesla.

Rebecca Mabin, jejíž choreografie Nervous Walls otevírala celý program, je opravdu teprve na začátku této cesty. Znakem metaforické fresky pro jedenáct tanečníků o lásce a svobodě byla nevyhraněnost v tématu i tanečním pohybu. Využívání neoklasického tanečního slovníku narušovala jeho vazební i výrazová formativnost. A i když lze vidět zajímavé přemýšlení o jevištním prostoru, výsledek působil lehce rozpačitě. Svůj podíl na tom měla i snaha o konvenci ve vytváření póz a s ní spojený zvyk tanečníků pro bezdůvodné en face pohledy do publika. Nešvar, od kterého by se už současný balet opravdu mohl oprostit nejen v této choreografii.

Možná i díky tomu, ale především díky skvělé interpretaci dvojice Jakub Rašek a Aya Watanabe působilo další dílko nazvané Carpe Diem, jehož autorem je Fraser Roach, téměř magickým dojmem. Myšlenka manipulace třetí osoby (zde na židli u horizontu sedícíBenjamin Husson) nepůsobí na první pohled zásadně, ale taneční duet je sám o sobě velmi citlivý, pohybově i hudebně poutavý, prostě divácky přátelský. Jeho druhotné náznaky trochu děsivé reality vyvažuje skutečnost, že člověk možná i vlastně chce být řízen a ovládán, neboť to jeho životu dává určitou lehkost a bezstarostnost. Je mu najednou otevřena možnost naplnit tento svůj život pouze esteticky vnímaným potěšením. Záleží jen na každém jedinci, jestli je to pro něj málo, nebo ne.

Výchozí choreografickou motivací pro Basila Schwerzmanna bylo téma i hudba i libreto z dosud neuvedené opery Chronos soudobého švýcarského skladatele Matthiase Muellera.Její premiéra v Zürichu je plánována na jaro 2022. V Praze uvedené choreografické obrazy s příznačným názvem Picture from Chronos formálně i obsahově oscilují mezi technikou a poetikou v post-apokalyptickém slova smyslu, což je ostatně i styl charakteristický pro tuto operu. Choreograf použil výňatek z partitury, a možná i proto si s odstupem času nutně přiznáváme, že tanec je v této choreografii až na posledním místě celkové působivosti. Jeho podoba se bohužel v časem zamlženém paměťovém oparu ztrácí.

Vrchol první poloviny programu před přestávkou obstaral Marco Accardi na velmi zdařilý dj set jedné z účinkujících tanečnic Theodory Lehu. Viral v sobě kombinuje všechny trendy moderního světového baletu. I když by třeba bezelstné dítě řeklo „že se opičí“, lze to vidět i „dospělácky“, jako hledání vlastní osobitosti skrze inspiraci například nejen Forthsytem, ale i vlivy poslední premiéry v NDT (The Skin of Mind). Každopádně volený pohybový slovník se zajímavě vymyká jinému v rámci tohoto programu viděnému. Osm tanečníků se představuje ve zcela jiném světle a nutno podotknout, že si to náramně užívá. Práce s prostorem, scénografické řešení, hudební mix, všechno má stylovou jednotu a tah na branku. V celkovém kontextu lze toto v pravdě „italské“ show dílko považovat za velmi zdařilé a dramaturgicky perfektně zařazené.

Taneční trio Only Sometimes vrátilo po přestávce publikum zpět do sedadel i průměrnosti konvencí současného baletu, ve kterém je tvůrčí hledání cestou přes zkušenost. John Powers sám přiznává své pochybnosti, ale jen skrze překročení svého vlastního ega může tvůrce dále růst.

Na dobře nasměrované cestě k zářné choreografické budoucnosti je určitě Abigail Bushnell. Jejím poznávacím znamením je dobrý vkus, který se projevil ve výběru hudby i interpretů a byl přetaven do taneční abstrakce o zkušenosti lidské duše a její vlastní identifikaci v přítomnosti. Taneční výraz choreografie Edges of Present velmi lichotí mladým interpretům, především oběma tanečnicím tohoto kvintetu. Tmavovlasá a tmavooká Anna Dal Castello je dokonalým protikladem i zvýrazněním něžného světla vílí krásy Anny Novotné. Takový typ tanečnice, jako je tato mladinká Češka, soubor Baletu Národního divadla už dlouho postrádal. Její zjevení na jevišti v tomto programu je bezpochyby jedním ze signálů nové etapy pro český balet.

Tuzemská baletní scéna se dlouhodobě potýká s přesluhující autoritativností bazírující na mrtvých a pro současnost nepotřebných tradicích. Předsudky vůči všemu, co by mohlo narušit a předefinovat původní, ale již nepotřebné hodnoty donedávna ničily i důvěru vůči skutečným, byť třeba méně viditelným, ale stále platným hodnotám. Jednou takovou je i humor a lehká sebeironie, jakési cimrmanovské vnímání vlastního „českého“ génia, jehož pochopení mimo českou kotlinu není směrodatné. Baví prostě svým sarkastickým odkazem dovnitř tohoto kulturního prostředí, pro cizince zcela neznámého.

Přesně takový je i poslední choreografický počin symbolicky uzavírající celý program večera. Talentovaný Matěj Šust si vzal na paškál Josefa Václava Sládka a jeho básničku všem známou ze školních čítanek, Lesní studánka. Jeho taneční Křišťálová studánka na jevišti dostává nový kontext od začátku do konce a bezesporu podporuje domněnku, že českému baletu svítá na lepší časy. V nich opravdu nebude nutné za každou cenu volat po něčem, co tu ještě nebylo. Protože bylo tu už vlastně všechno, takže je spíše potřeba cenit dobrý vkus, rafinovanost, komplexnost a zdravou míru sebevědomí této nové baletní tvorby. A tohle všechno má právě i choreografie Matěje Šusta, na jejíž podobě režijně spolupracoval Štěpán Benyovszký. Cimrmanovské entrée uvede publikum do děje, scénografické zpracování umístěním kmene padlého stromu na scénu poskytne dokonale využité dělení prostoru i tolik potřebný výtvarný aspekt jevištního díla. Je nutné pamatovat, že opakování je matkou moudrosti a různě přednášené verze této krátké básničky přinášejí stále nové asociace. Akcentace vybraných momentů se navíc stává satirickou sebereflexí dnešního baletního světa a zároveň i ironizující kritikou nejen genderových předsudků v jeho vnějším společenském vnímání. Různé podoby ptáčků se zrcadlí v pro diáky neviditelné hladině. Ale nejen inscenačně, ale i pohybovým zpracováním Křišťálová studánka zdatně překonává minulost a směřuje dál.

Matěj Šust definitivně opouští zatuchlost stojatých vod hybridní české neoklasiky a vydává se vstříc novým možnostem fyzického pohybu v současném baletu, který do sebe vstřebává vlivy výrazných světových choreografických ikon nedávné minulosti i současnosti, aniž by je citoval či napodoboval. Samotná transformace pak přichází s proměnou obsahu při vhodném zachování formy českého tanečního poetismu. A tím se potvrzuje fakt, že budoucnost českého baletního umění se, po bloudění v nejhlubším lese, vrací na cestu, po které se kdysi vydala. Na cestu chytré taneční progrese, která v jemných detailech vytváří osobitě funkční výsledek. Konečně!

Dance Lab 2021
Choreografie: Marco Accardi / Abigail Bushnell / Rebecca Mabin / John Powers / Fraser Roach / Basil Schwerzmann / Matěj Šust
Premiéra: 19. 11. 2021, Nová scéna Národního divadla