David Mareček: Česká filharmonie má teď největší sílu, jakou v posledních letech měla

Ministr kultury jmenoval Davida Marečka generálním ředitelem České filharmonie od letošního února na dobu neurčitou. Od loňského května působí rovněž jako ředitel Pražského filharmonického sboru. Jak se mu daří obě pozice skloubit? Má čas věnovat se i klavíru?

David Mareček stanul na postu generálního ředitele České filharmonie v únoru 2011. Nastavil koncepci dlouhodobého rozvoje orchestru a do čela přivedl opět Jiřího Bělohlávka. Po jeho předčasném úmrtí musel najít nového šéfdirigenta. Volba padla na ruského dirigenta Semjona Byčkova. Je po Gerdu Albrechtovi, Vladimiru Ashkenazym a Elijahu Inbalovi čtvrtým zahraničním dirigentem, který stanul v čele českých filharmoniků, do nástupu Gerda Albrechta v roce 1993 vedených výlučně dirigenty českými. „Někteří zahraniční kritici přiznávají, že měli ke spojení České filharmonie se Semjonem Byčkovem nedůvěru, ale jak čteme v jejich recenzích, nyní toto spojení vysoce oceňují. Myslím si, že máme teď největší sílu, jakou jsme v posledních letech měli,“ říká v rozhovoru David Mareček. V letošním roce jej po dvou šestiletých funkčních obdobích jmenoval ministr kultury Martin Baxa generálním ředitelem České filharmonie na dobu neurčitou s účinností od 1. února 2023. David Mareček je také již od května 2021 ředitelem Pražského filharmonického sboru. O obou institucích a jejich plánech jsme hovořili krátce po návratu České filharmonie z velmi úspěšného evropského turné. Zahrnulo mimo jiné i prestižní milánskou La Scalu, v níž orchestr vystupoval po dlouhém odstupu více než šedesáti let.

Jako generální ředitel se nyní nacházíte v nové pozici – máte smlouvu na dobu neurčitou a nemusíte myslet na to, že vás po šesti letech bude čekat konkurz. Co znamená tato změna pro vás jako generálního ředitele a co pro filharmonii jako takovou?
Rozhodnutí ministra kultury Martina Baxy si nesmírně vážím, vnímám ho jako ocenění všeho, čeho se nám podařilo v posledních dvanácti letech dosáhnout. Smlouva na dobu neurčitou je výsledkem práce velkého profesionálního a stabilního týmu lidí kolem mne. Smlouva je pro nás samozřejmě nesmírným přínosem. Je zásadním signálem dovnitř orchestru – muzikanti vědí, že mají stabilitu vedení a záruky do budoucna. Nejdůležitější je ovšem tato smlouva z hlediska sponzoringu. Společnosti řízené přímo majitelem a soukromí dárci se zajímají nejen o to, jakou instituci podporují, ale kdo ji vede, komu konkrétně své peníze svěřují. Smlouva na dobu neurčitou pro mne jako generálního ředitele je projevem důvěry našeho zřizovatele, Ministerstva kultury ČR, a známkou stability České filharmonie jako instituce. Tak k nám budou přistupovat. Je ale třeba připomenout, že pokud přijde ministr, kterému se z jakéhokoliv důvodu nebude práce moje a mého týmu líbit, může mě odvolat. Nová smlouva na dobu neurčitou říká jen to, že se nebudou každých šest let vypisovat konkurzy a že ministr bude výsledky mé práce posuzovat průběžně. Z hlediska plánování dramaturgie to však změna není, s kolegou Robertem Hančem jsme vždycky plánovali na mnoho let dopředu. Symfonický orchestr, který má ambici být jedním z nejlepších na světě, ani jinak plánovat nemůže, protože se ocitá v rodině stejně plánujících institucí. I když jsem měl smlouvu na šest let, plánovali jsme na deset let dopředu.

Zmínil jste, že krok ministra kultury a smlouva na dobu neurčitou je pozitivním signálem vůči sponzorům. Jak výrazně nyní stoupá potřeba sponzoringu? Je potřeba dofinancovávat i zahraniční zájezdy?
Ve srovnání s rokem 2011 je dnes situace diametrálně odlišná. Tehdy se nás například v Německu ptali: „Jak si můžete dovolit jezdit na tolik zájezdů?“ Divili jsme se – na zájezdech se přece vydělává! Teď už to neplatí. Je běžné, že zahraniční orchestry mají i na zájezdy dotaci z veřejných či soukromých prostředků a nedotovaný orchestr se s nimi může obtížně rovnat. Pořadatel nic takového nerozlišuje. Díky výborné práci koncertního oddělení umíme pořád ještě na některých zájezdech vydělávat, ale nemyslím si, že to tak bude vždycky. Většinu zájezdů je dnes opravdu třeba dotovat. Nicméně reprezentace ve formě zájezdu na prestižní místo přináší státu velký benefit. To, co dokáže jeden zájezd České filharmonie, se dá poměrně snadno vyčíslit. Když se píše na prvních stránkách světových deníků o České filharmonii, píše se o České republice jako o celku a připomene se vše, co je o ní v zahraničí známé. Píše se o Václavu Havlovi, o Karlu Čapkovi, ale i Jaromíru Jágrovi. Zájezdy jsou reprezentací země, je třeba to brát jako fakt, který jsme si nevymysleli, ale který se dá objektivně změřit a spočítat.

Jak k plánování turné přistupujete?
Dbáme na to, aby sály, v nichž hrajeme, byly prvotřídní, abychom jezdili na rezidence, tedy dva i tři koncerty v řadě. Neobjíždíme místa, kde vyděláváme nejvíce peněz bez ohledu na to, jak jsou významná, ale snažíme se kopírovat mapu, kde se odehrává kulturní život na špičkové úrovni.

O co je dnes v zahraničí zájem? O českou hudbu, nebo o český orchestr? O českou hudbu s českých dirigentem nebo českou hudbu se zahraničím dirigentem, tedy se Semjonem Byčkovem? Nebo naopak o hudbu světovou v podání České filharmonie?
Zájem je o ledacos. Už s Jiřím Bělohlávkem jsme se snažili rozšířit repertoár filharmonie o další světové skladatele. Skvělé české hudby je bohužel příliš mnoho.