Dekadentní Osud zbavený prokletí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Národní divadlo moravskoslezské ve své současné promyšlené dramaturgii zahájilo sezónu Osudem Leoše Janáčka. Navázalo tak na systematické uvádění jeho oper v minulosti, zejména díky takovým osobnostem jako byli Jaroslav Vogel nebo Bohumil Gregor, a završilo tak ve své historii komplet nastudování všech Janáčkových oper. V hudebním nastudování Jakuba Kleckera Osud režíroval Jiří Nekvasil.
Veronika Holbová (Míla Válková), Martin Šrejma (Živný, skladatel), Janáček: Osud, Národní divadlo moravskoslezské 2018 (foto Martin Popelář)

Opera Osud Leoše Janáčka, která vznikala bezprostředně po Její pastorkyni, se objevuje na jevišti jen zřídka pod nánosem pochybností zejména o libretu, kterými dílo častovali už Janáčkovi současníci, např. Max Brod nebo Jaroslav Kvapil. Je prodchnutá secesní dekadencí přelomu 19. a 20. století. Podle vzpomínek libretistky Fedory Bartošové i dalších janáčkovských znalců se dá usuzovat, že námět s příběhem vnitřně rozervaného skladatele Živného, kterému se nedaří dokončit svou operu, má mnohé autobiografické rysy. Janáček, v roce 1903 hluboce zasažený smrtí své milované dcery Olgy, netrpělivě čekal, zda v Praze prorazí s Její pastorkyní.

V té době padesátník, se během svého pobytu v Luhačovicích s bezhlavostí a náruživostí sobě vlastní zamiloval do krásné, avšak vdané, osmadvacetileté Kamily Urválkové. Zaujal ho její milostný příběh z mládí se skladatelem Ludvíkem Vítězslavem Čelanským, který dramaticky skončil a který se Čelanskému stal námětem pro operu Kamilla (byla uvedena v pražském Národním divadle v roce 1897). Hned po návratu z Luhačovic se Janáček dychtivě pustil do kompozice „dítěte“ jeho vztahu s Kamilou, které mělo podle jeho představ překypovat životem, svěžestí, moderností a elegancí. Hodně se však natrápil nejen s dokončením této opery, kterou dával k posouzení kde komu a upravoval znovu a znovu až do roku 1914, ale i s jejím prosazením na jeviště, které eskalovalo dokonce do vleklého soudního sporu s Městským divadlem na Královských Vinohradech. Uvedení Osudu se Janáček nedožil. Poprvé zazněl ve zkrácené verzi díky dirigentovi Břetislavu Bakalovi v Československém rozhlasu v roce 1934, scénicky pak v úpravě Václava Noska až v roce 1958 v tehdejším Státní divadle v Brně (a týž rok také ve Stuttgartu).

Anna Knollová (Nalévačka vody), Janáček: Osud, Národní divadlo moravskoslezské 2018 (foto Martin Popelář)

Osud bývá považovaný za „zmatečnou“ operu s „ženskými“ verši Fedory Bartošové, v té době mladičké učitelky a přítelkyně Janáčkovy zemřelé dcery Olgy, která přičinlivě zpracovávala Janáčkovy podklady. Děj opery se přitom nijak nevymyká dobové literární produkci s více či méně přímými inspiracemi v románu Josefa Merhauta Andělská sonáta, opeře Ludvíka Vítězslava Čelanského Kamilla nebo dramatu Jaroslava Hilberta Vina, jak na ně poukazuje zasvěcenou studií ve skvěle zpracované programové brožuře k ostravskému nastudování janáčkovský znalec Jiří Zahrádka. Tematické analogie lze také najít v opeře ze stejné doby jako Osud – Vzdáleném zvuku Franze Schreckera o skladateli, který kvůli touze nalézt hudební motiv opustí svou lásku.

Pro někoho mohou být verše, kterými Živný za světla svíčky u klavíru promlouvá ke své partituře, až nicotně naivní: „Echo našeho života dříme, / bledé tóny spí -, bledé tóny. / Tíhu našich duší na křídlech máte. / Kdy as, kdy zářivě v lesku se rozletíte? / … Svých křídel stínem utajujte každý hluboký vzdech. / Ale vás, řady umlčených tónů, zapřených lidem, / a vás, zakřiknuté vlastním svědomím, mám vzbudit naposled?“ Slavné jsou opery s mnohem chatrnějšími librety.

Veronika Holbová (Míla Válková) a Martin Šrejma (Živný, skladatel), nad nimi sbor opery NDM v čele s Romanem Hozou (Lhotský, malíř) a Petrem Levíčkem (Dr. Suda), Janáček: Osud, Národní divadlo moravskoslezské 2018 (foto Martin Popelář)

Dnes může být jazyk libreta naopak dráždivou inspirací s atmosférou secesní dekadence přelomu století v příběhu skladatele Živného, který se zamiluje do krásné Míly. Její matka však považuje takový vztah s žebráckým umělcem za společensky nepřijatelný, i když se z něj narodilo dítě. Vlastní děj opery začíná ve chvíli, kdy se Živný a Míla rok po narození syna znovu setkávají v luhačovických lázních, žijí pak společně navzdory odporu duševně nemocné matky a Živný se snaží dokončit svou autobiografickou operu. Do jeho osudu však zasáhne smrt Míly, kterou šílená matka při skoku z balkónu strhne s sebou. Když se po jedenácti letech chystá premiéra Živného opery, stále chybí poslední akt. Během se zkoušky strhne bouře, vnitřně rozervaný skladatel omdlévá, v záři blesků jakoby viděl mrtvou Mílu, zaslechl její žalostný pláč a pochopí, že hudba posledního dějství jeho opery „jest v rukou božích a zůstane tam“.

Linda Ballová (Míla Válková), Matthias Kastl (Žán a Nána, sloužící), Jitka Svobodová (Matka Míly), Tereza Petrová (Žán a Nána, sloužící), Martin Šrejma (Živný, skladatel), Ondřej Mager (Doubek, jejich pětiletý syn), Janáček: Osud, Národní divadlo moravskoslezské 2018 (foto Martin Popelář)

Dirigent Jakub Klecker zná Osud už z brněnského nastudování. Ale ani jeho další šestileté dirigentské zkušenosti ho neposunuly k hlubšímu průniku do výrazových možností Janáčkovy partitury vzrušující tím, jak je rozkročená mezi úsečnost krátkých „sršatých“ motivů, hudební „naturalismus“ nápěvků mluvy (Janáček dokonce opakovaně navštívil ústavy pro choromyslné, aby mohl zaznamenat hlasy žen, u kterých byla příčinou onemocnění lakota), folklórních inspirací a melodických linií pozdního romantismu včetně rozevlátých lázeňských valčíků. Přitom ostravský orchestr hrál natolik jistě, že by zvládal „nadstavbu“ zejména v dynamice propracovanější nad rámec toho, jak ji tvaruje hustota Janáčkovy instrumentace. V plném obsazení nechával Klecker orchestr hřímat tak, že překrýval sólisty.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na