Desítky rolí, studentů a let věnovaných baletu. Kateřina Elšlégrová Slavická slaví sedmdesátiny

1. března slaví své životní jubileum emeritní sólistka Baletu Národního divadla, významná baletní pedagožka a dlouholetá profesorka klasického tance na Taneční konzervatoři Praha Kateřina Elšlégrová-Slavická.

Narodila se roku 1947 v Brně, v moravské metropoli vyrůstala a žila až do svých třiadvaceti let. Už jako šestiletá začala navštěvovat Baletní školu Ivo Váni Psoty a v letech 1962–1966 vystudovala pod vedením dvou významných osobností českého tanečního umění Miroslavy Figarové a Věry Vágnerové taneční oddělení konzervatoře. V roce 1966 se stala členkou baletního souboru tehdejšího Státního divadla v Brně.

Šedesátá léta, kterým někdy říkáme „zlatá“, si v brněnském divadle toto označení zasloužila. Ve všech souborech se usilovalo o velmi kvalitní divadlo počínaje dramaturgií a konče výsledným inscenačním tvarem a působili v nich mnozí špičkoví umělci. Platilo to samozřejmě i o baletu.

Kateřina Elšlégrová (vlastním jménem Oehlschlegerová) měla štěstí, že se hned po nástupu setkala s řadou velkých inspirativních úkolů pod vedením zkušených choreografů různého typu a zaměření. Ještě jako studentka konzervatoře na sebe upozornila jako jeden z elfů v půvabné roztančené inscenaci Shakespearova Snu noci svatojanské v Mahenově činohře, kterou režíroval Evžen Sokolovský a pro niž působivou choreografii vytvořila Věra Avratová. V Kůrově novém nastudování Čajkovského Labutího jezera si zatančila pas de troix i pas de quatre. Od počátku zaujala půvabnou dívčí graciézností a přesvědčivým jevištním projevem.

V sezoně 1966/1967 ji čekala titulní role v Prokofjevově Popelce v choreografii Jiřího Nermuta a o rok později alternovala s Věrou Vágnerovou roli Marie v obnovené Karhánkově inscenaci Asafjevovy Bachčisarajské fontány.

Zatančila si i Princeznu Auroru v obnoveném Psotově představení Spící krasavice a Zlatovlásku v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky, který nastudoval Luboš Ogoun. S moderním baletním viděním se setkala v roli Evy ve scénickém provedení Janáčkovy Glagolské mše, které připravil Pavel Šmok.

V době svého brněnského působení spolupracovala pravidelně se skupinou BROLN (Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů), s níž absolvovala i zahraniční zájezdy do Belgie a Tuniska.

V roce 1970 následovala Kateřina Elšlégrová Pavla Šmoka do švýcarské Basileje. Zde měla možnost zatančit si řadu krásných rolí, jako byla Dívka v Janáčkově Sinfoniettě, Klára ve Šmokově baletní verzi symfonické básně Richarda Strausse Don Juan anebo Clarice v baletu Jana Hanuše Sluha dvou pánů. Jejím jevištním partnerem často býval mladý výborný sólista Jaroslav Slavický, který se posléze stal i jejím partnerem v osobním životě.

V roce 1972 se stává Kateřina Elšlégrová-Slavická členkou baletního souboru Národního divadla, kam ji angažoval jeho tehdejší šéf Emerich Gabzdyl, který ji pověřil sólovými úkoly ve svých inscenacích Stravinského Svěcení jara a Maklakiewiczových Lowiczkých tanců.

Vedle toho se představila rovněž v roli Myrtiny přítelkyně v Blažkově inscenaci Adamovy Giselle a v postavě Růženky v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky. Své kvality pak definitivně prokázala v baletním večeru Paquita, složeném z ukázek klasických baletních titulů v choreografii Maria Petipy a v nastudování Borise Bregvadzeho.

V roce 1975 dostala v Národním divadle smlouvu sólistky. Z mnoha rolí různého typu, které tady Kateřina Elšlégrová-Slavická ztvárnila, připomeňme alespoň některé. Byla to například Popelka ve Špalíčku Bohuslava Martinů a Andílek v Petrovově Stvoření světa v choreografii Miroslava Kůry, Polka v Janáčkově Tarasi Bulbovi (choreografie Mirka Vlášková) anebo Jiskřička v Němečkově inscenaci Prokofjevova Kamenného kvítku. V Praze se vrátila i k Labutímu jezeru, když v Němečkově inscenaci tohoto díla tančila Neapolský tanec a pas de quatre.

Své schopnosti dramatické tanečnice prokázala v roli zlé sestry Lindy v Prokofjevově Popelce, kterou v Národním divadle nastudoval v roce 1976 hostující sovětský choreograf Konstantin Sergejev. Z jejích dalších rolí jmenujme například Přítelkyni Marie v Bachčisarajské fontáně, Vílu ve Spící krasavici, Květinářku a Dryádu v Minkusově Donu Quijotovi a Čarodějnici v Riedlbauchově Macbethovi. Své angažmá v Národním divadle, se kterým absolvovala řadu úspěšných uměleckých zájezdů v desítce evropských zemí, ukončila v roce 1992.

Evženie Dufková ve svém medailonku Kateřiny Elšlégrové-Slavické v Postavách brněnského jeviště hodnotí především její vyvinutý smysl pro krásu pohybu, zvláštní způsob vnitřního porozumění, čistotu formy, kultivované hudební cítění a přesnost, graciéznost ženských kroků a také radost z tance.

Kateřina Elšlégrová-Slavická se vždy velmi zajímala o techniku tanečního umění a v tomto směru si neustále prohlubovala své znalosti. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se zúčastnila několika pedagogických seminářů v bulharské Varně, věnovaných především odkazu Maria Petipy a u nás nepříliš známého dánského choreografa Augusta Bournonvilla (1805–1879), jež se posléze spolu se svým manželem Jaroslavem Slavickým snažila aplikovat i u nás.

Od roku 1986 vyučuje na pražské Taneční konzervatoři klasický tanec. Mezi jejími žáky najdeme mnohá známá jména, nechybí mezi nimi ani jméno naší neúspěšnější tanečnice posledních let Darii Klimentové. V roce 1992 ukončila studium pedagogiky na HAMU Praha. Ve druhé polovině devadesátých let externě pracovala v Norimberku, anglickém Bloomingtonu a v Riu de Janeiro.

S manželem Jaroslavem spolupracuje na jeho inscenacích klasických baletů. V Národním divadle to byla například Marná opatrnost, v Ostravě Louskáček, velmi čilá byla jejich spolupráce s baletním souborem Národního divadla Brno, kde v posledních letech realizovali inscenace Minkusova Dona Quijota a Bajadéry a Glazunovovy Raymondy.

Jejich syn Lukáš Slavický byl dlouholetým prvním sólistou Bavorského státního baletu. Od loňského roku je šéfem baletního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Na jevišti Národního divadla se s ním diváci naposledy mohli setkat v roli Solora v Minkusově Bajadéře.

Popřejme jubilantce Kateřině Elšlégrové-Slavické vše nejlepší, hodně zdraví, energie, sil a elánu k její další mimořádně významné práci pro české baletní umění.