Divadlo opery a baletu v Oděse

Město Oděsa bylo založeno v roce 1794 z podnětu carevny Kateřiny II. Veliké a za vydatné pomoci jejího milence, generála Potěmkina. Panovnice, která chtěla udělat z Oděsy jakýsi druhý Petrohrad, zvala do města řadu důležitých osobností z Ruska i z celé Evropy. Jižní metropole tak žila bohatým hospodářským a samozřejmě kulturním životem. K němu patřila první velká divadelní budova, kde se provozovala hlavně opera. V roce 1810 bylo otevřeno městské divadlo, postavené podle plánů petrohradského architekta Thomase de Tomoneaua.

Kulturní lesk podporovala řada přijíždějících osobností, jako třeba Alexandr Sergejevič Puškin, Nikolaj Vasiljevič Gogol, polský básník Adam Mickiewicz a mnoho dalších slavných osob. Divadlo ale v roce 1873 vyhořelo a bylo rozhodnuto co nejdříve postavit divadlo nové. V soutěži se sešlo čtyřicet návrhů, ale městská rada nakonec žádný nevybrala. Obrátila se proto přímo na známý a úspěšný vídeňský architektonický ateliér Fellner a Helmer, který již měl za sebou řadu realizovaných návrhů divadelních budov. Zajímavé je, že projekt rakouských architektů ještě podrobněji rozpracovávali místní stavitelé Felix Gonsirovský, Alexander Bernadazzi a Jurij Dmitrijenko. Fellner a Helmer se dokonce nikdy, zřejmě z časových důvodů, ani nepřijeli na stavbu podívat a byli přítomni až na slavnostní premiéře, která se konala 13. října 1887.

Na programu zahajovacího večera byla slavnostní kantáta zdejšího skladatele Grigorije Lišina (ten ji též dirigoval), pojednávající o historii Oděsy, scény z Puškinova dramatu Boris Godunov a nakonec první dějství činohry Hoře z rozumu dramatika Alexandra Sergejeviče Gribojedova, jehož busta je umístěna na boční fasádě budovy. Tam jsou umístěny ještě busty Alexandra Sergejeviče Puškina, Michaila Glinky a Nikolaje Vasiljeviče Gogola. K dominantní a rozlehlé budově ve stylu vídeňského baroka, jejíž vnější fasáda je převážně laděna ve stylu italské renesance, se dostaneme třídou Richelieu, pojmenovanou po vévodovi Richelieu, který utekl před Velkou francouzskou revolucí do Ruska a byl carem Alexandrem I. jmenován guvernérem Oděsy. Celá rozlehlá stavba stojí na konci vyvýšené plošiny, která pak strmě přechází dolů k mořskému břehu. Z levé strany se nachází pěkný parčík s fontánou.

Vstupme tedy dovnitř mezi dvěma sochami znázorňujícími symboliku tragédie Hypolita a Faidry a Aristofanovy komedie Ptáci. Pod dvoupatrovou lodžií se nachází vlevo skulptura Orfea s kentaurem a vpravo Terpsichoré. Nad nimi na horním portiku se vzpíná monumentální čtyřspřeží rozdivočelých levhartů táhnoucích vůz s múzou Melpomené za přihlížení dvou géniů. Přes menší vstupní vestibul s pokladnami přijdeme do široké kruhové chodby sledující podkovovitý tvar hlediště ve stylu pozdního francouzského rokoka.

V sále se čtyřmi pořadími lóží (je jich 92), balkonem a galerií původně našlo místo 3000 diváků, dnes je jich 1700. Pro srovnání pražská Státní opera, dřívější Nové německé divadlo, mělo po otevření 2000 sedadel, nyní jich má 1100. Velkorysý, spíše vyšší než širší prostor sálu, purpurová barva sametu sedadel a lóžových parapetů i výzdoba vínové opony se zlatým krumplováním (původní historická byla zničena při požáru) navodí nezapomenutelné vzrušení.

Při pohledu vzhůru na strop, zdobený barevnými freskami se shakespearovskými motivy z Hamleta, Snu noci svatojánské, Zimní pohádky a Jak se vám líbí, ztvárněných polským malířem Leopoldem Löflerem a nasvícených obrovským lustrem (výška 9 metrů, průměr 4 metry, váha 2 tuny), se naše dojmy jen znásobí. Po zhasnutí si můžeme vychutnat při poslechu operního představení, v našem případě Borodinova Knížete Igora, obdivuhodnou akustiku tohoto prostoru. O přestávce se pak můžeme projít nebo občerstvit v širokých kruhových chodbách nebo v hlavním patrovém foyeru umístěném přes dvě pořadí.

Na co však nesmíme zapomenout, to je prohlídka na obou bočních stranách zrcadlově umístěných obrovských prostor s širokými schodišti do výše tří pater. V jejich přízemí jsou další vchody do divadla s vnějšími krytými příjezdy, určené dříve pro kočáry. Připomíná to řešením poněkud podobné prostory v Semperově opeře v Drážďanech. Pokud se dostaneme do zákulisí, budeme překvapeni velikostí jeviště. To má šíři 30 metrů, hloubku se zadní scénou 29 metrů a portál je širší než třeba ve Vídeňské státní opeře.

Veškerá ta monumentální nádhera mohla přijít vniveč, když v roce 1926 po představení Meyerbeerova Proroka vyhořela jevištní část divadla. Obdivuhodně již za rok bylo vše obnoveno do původního stavu. Po druhé světové válce v pozdějších letech ovšem nastaly další komplikace. Stěny divadla začaly z důvodu propadání podloží praskat a hrozilo zborcení budovy. Divadlo pak bylo několik let zavřeno. Naštěstí se tento závažný problém podařilo komplikovanými injektážemi a dalšími velmi složitými úpravami při celkové generální rekonstrukci odstranit a divadlo se v roce 2007 představilo ve své původní kráse a velkoleposti.

Na jevišti oděského divadla se během jeho historie vystřídalo mnoho slavných uměleckých osobností. Nejdříve bych se věnoval české stopě, která zde byla obdivuhodně silně zastoupena. Prvním Čechem, který se objevil v orchestřišti divadla, byl dirigent Josef Přibík, jehož sem doporučil v roce 1893 jako šéfdirigenta sám Petr Iljič Čajkovskij. Přibík působil v Rusku od roku 1875 a většinu své hudební kariéry prožil v Oděse až do své smrti v roce 1937, tedy velkou většinu i v době sovětského režimu. Dalším dirigentem, který zde vystoupil, byl dirigent a skladatel Josef Nápravník, který působil hlavně v Petrohradě.

V Oděském kvartetu působili Jaroslav Kocian, Ladislav Zelenka, František Stupka a Josef Perman. Objevil se zde Oskar Nedbal a též houslista Jan Kubelík. Koncertním mistrem byl v divadelním orchestru nějaký čas i Václav Talich. Za operní pěvce bych jmenoval Terezu Stolzovou, která zde zpívala během svého ruského turné, nebo slavného basistu Viléma Zítka, který zde vystoupil ve dvacátých letech. Zajímavé je též to, že město navštívil spisovatel a básník Svatopluk Čech. Zda navštívil i nějaké představení v divadle, to nevíme.

Ze světových umělců je třeba zmínit Franze Liszta, který zde uspořádal, samozřejmě v původním starém divadle, v roce 1847 šest klavírních koncertů. Za operní pěvce bych zmínil z pozdější doby Enrica Carusa, z baletních umělců Isadoru Duncanovou a mohlo by se pokračovat dále. Samozřejmě nelze zapomenout umělce ruské, kterých bylo pochopitelně nejvíce. O Čajkovském již bylo zmiňováno, nechyběl zde ani Nikolaj Rimskij-Korsakov, Sergej Rachmaninov a další. Rusko a později Sovětský svaz byly vždy vyhlášeny svým klasickým baletním uměním. Na prknech zdejšího jeviště se objevila slavná Anna Pavlovová nebo Václav Nižinskij. Později to byla Galina Ulanovová nebo Maja Plisecká. Svým mohutným basem okouzlil Fjodor Šaljapin. Rodákem z Oděsy byl kupříkladu houslista David Oistrach a korepetitorem opery zde byl mladičký Svjatoslav Richter.

Divadlo má na repertoáru celkem padesát titulů, operních a baletních půl na půl. K tomu se ještě připočítává deset koncertních večerů v gesci orchestru, v němž je okolo 117 hráčů. V operním sólistickém ansámblu zpívá 45 umělců a sbor je skoro osmdesátičlenný. Baletní soubor má celkem okolo devadesáti tanečnic a tanečníků. O hudební vedení se stará pět domácích dirigentů. Jak je vidno, repertoár je velmi bohatý a svojí dramaturgií a samozřejmě kvalitou souborů uspokojí širokou škálu diváků. Po Kyjevu je to jistě nejlepší ukrajinské hudební divadlo.